Problém u nás není v odbornosti nebo dostupnosti zdravotní péče, ale v celé její organizaci roztříštěné mezi sedm zřizovatelů – stát, kraje, města, obranu, církve, soukromé řetězce a jednotlivce.
Navíc zbytných sedm zdravotních pojišťoven rozděluje povinnou zdravotní daň podle různých pravidel, jde o distribuci zdravotní daně, nikoli pojištění se zohledněním rizik a volby pojištěnce. Kdo by chtěl řídit stát jako firmu, ale ještě lépe jako domácnost, kde je zpravidla přehled i bez byrokracie a jedná se ve vlastním zájmu úsporně, ten by takový způsob organizace nesl těžko. Stát řízený jako stát to však unáší a my všichni „ovčané“ jsme už jaksi přivykli a rozpory ani nevnímáme. Je to pohodlnější, ale nepůjde to tak věčně.
Hrne se k nám záplava nových nákladných léků a technologií. Otevřeni jsme všemu, žádné ekonomické regulace na vstupu nemáme. Pojištěncům se zdánlivě hradí vše, nemocnicím však jen do limitu, o němž veřejnost ani neví. S pojištěnci mají řešit vzniklé rozpory v úhradách lékaři, nikoli pojištovny, které se vyhýbají nastavit svým pojištěncům jasné ekonomické limity. Dohadovali jsme se léta o třicetikorunových poplatcích, pak o příplatcích na odlehčenou sádru, o dramaticky rostoucích nákladech na nové léky a nové technologie příliš nemluvíme. Ty už pouhými doplatky a příplatky nedorovnáme. Pohybují se už ve statisících a milionech. Regulační odborný mechanismus jako v Německu (AMNOG) nebo v Anglii (NICE) dosud nemáme.
Dvacet let účtujeme zdravotnické výkony v jakýchsi „bodech“, které dávají v různých letech, různých oborech a zařízeních české koruně různou hodnotu. Nakupujeme však výhradně v korunách, eurech či dolarech, za body nám nikdo neprodá ani rohlík. Pak se divíme, že neumíme spočítat cenu práce zdravotníků ani reálné náklady. Zvykli jsme si, že za našich 7,5% HDP poskytujeme zdravotní péči na úrovni 10% německého nebo 12% holandského HDP a že to tak bude pořád. Nebude. Navíc platby za státní pojištěnce řadu let zcela stagnovaly, teprve v posledních dvou letech je snaha je poněkud navýšit. Ovšem i tak jsou pouhou čtvrtinou plateb zaměstnanců a polovinou plateb OSVČ. Není divu, že se pak zdravotnictví ministra financí pravidelně doprošuje o různá aktuální navýšení. Je to obtěžující a nedůstojné pro všechny.
Do toho je prý leckde málo lékařů a sester. Je to ještě jinak. Celkově jich méně není. Chybějí však ve zdravotní péči nezbytné. Na zbytných a klidných úsecích je jich zpravidla dostatek. Chybějí do služeb v základních akutních a těžkých provozech, v terénu a v neatraktivních profesích. Paušální zvyšování platů o 10% všem bez rozdílu výpadky ve struktuře nenapraví a trojnásobné platy zdravotníků na západ od nás jen tak nedožene. Splatíme na jen to, na co máme, ale platit bychom měli v první řadě vše nezbytné a to zbytné jen s nejvyšší opatrností. Chce to tedy i nepopulární zásahy do hrazené struktury a do těch se léta nikomu nechce. Bobtná zbytné na úkor nezbytného.
Rádi hovoříme o výzkumu, pokroku a inovacích. Všichni nemocní chtějí novinky. Málokdo však ví, že už celá léta není u nás v zákoně o výzkumu, vývoji a inovacích zdravotnictví nijak ukotveno, dokonce ani zmíněno. Věda a inovace jakoby se v zákonech zdravotnictví netýkaly. Vědu prý řeší vědec, medicína jakoby s pravou vědou nesouvisela. Takto absurdně to dosud vidí naše drahá vlast.
Ve zdravotnictví je nejvyšší čas na inventuru, úklid a nové nastavení shora, abychom kvalitní a každodenní fungování zdravotní péče dole po další měsíce a léta vůbec udrželi.
