I kdybychom si tento den připomínali jen ty události a ty osobnosti, které se přímo podílely na vzniku republiky, ať již to byli členové československé mafie, legionáři a mnoho dalších, měla by to být připomínka důstojná. Vlála vůbec nad rozhádanými skupinkami československá vlajka. Vyzval někdo k uctění památky a vzdání holdu všem, kdo se o naši státnost zasloužili? Nebo jsme jenom trapně mlčeli, protože všichni cítí, že Česká republika si symboly a znaky, které patřily republice Československé, tak trochu podvodem, a tedy především morálně neprávem přivlastnila? I husitský chorál je třeba zpívat s citem a odhodláním, jinak se tento bojový chór změní jenom v kňourání, které svědčí o nedostatku citu, přesvědčení, víry a také nedostatku vzdělání, byť formálně vzdělaných účastníků? Jak ovšem očekávat hrdost v hlase u lidí, kteří sice zpívají husitský chorál, protože se jim jaksi hodí i vzhledem k místu konání pod sochou Jana Husa, více než státní hymna, ale přitom označují husitské hnutí za temné období našich dějin.
Ale po tom, možná příliš filosofujícím úvodu, ke konkrétním popisným faktům, jako výsledku chování a činů politických špiček naší země. Ty jsou ovšem na hony vzdáleny, jakkoliv mírně uplatňovaným kritériím, naprosto běžným v demokratické a právním státě, neboť jsou přinejmenším nevkusné, či spíše skutečně odporné.
Jaké bylo složení té skupiny, která se sešla na Staroměstském náměstí? Jsem trochu na rozpacích, jak tuto sešlost nazvat. Nejprve média hovořila o tisících, potom o desetitisících a nakonec, alespoň podle pořadatelů, to bylo ještě o patnáct tisíc víc. Ubohé Staroměstské náměstí a ubohé kříže symbolizující popravu českých pánů za jejich vzpouru proti habsburské monarchii, na které ovšem vydělali loupeživí rytíři jako byli předkové současné šlechty v čele se Schwarzenbergem. Vypadalo to na samé řádné občany, většinou s dosaženým středním nebo vysokoškolským vzděláním, což jim ovšem nebránilo ohánět se vulgarismy znevažujícími přímou volbu prezidenta a prezidentský úřad. Ale především a nejvíce šlo o velmi snadno se přelévající amorfní hmotu, která již bez sebemenšího zaváhání nebo uvažování, absolvovala přelévání od ODA k Unii svobody, Věcem veřejným, čtyřkoalici vedenou lidovci přes TOPku až ke spojení stejně amorfních nestranických příslušníků strany starostů a opět lidovců. Vzdělaní lidé, kteří neuvažují a při nejbližším vzplanutí hysterie a následném pokynu rádoby elit se ochotně přelévají jako bahno na nakloněné rovině.
Ač od počátku prohlašuji, že bojovat by se zásadně mělo od Velikonoc do svatého Václava, nikdo mne evidentně neposlouchá a čeká se na pořádné ochlazení, nejlépe mráz a potom všichni rádoby vlastenci vyrážejí do ulic, nejspíše posilněni minimálně svařákem. Nejen 17. listopad, docela možná, že to nešlo jinak, protože to ještě nebyly dopraveny disidentům peníze na zaplacení revoluce, a ještě nebyl obstarán dobrovolník, který se bude vydávat za mrtvého studenta. Ale v případě opakování sarajevského atentátu tentokrát v režii obdivovatelů Lenina a Stalina, tedy rodiny Rumlových. Co jiného čekat od lidí, kteří psali do Rudého práva články oslavující popravu Dr. Milady Horákové. A ubohosti pokračovaly televizní krizí a dalšími a dalšími trapnostmi, které bohužel nikdy neposloužily národu a vlasti ale vždy nás všechny uvrhly do ještě větších problémů. Všechny tyto události bychom neměli vnímat jenom jako další bohužel, ale spíše jako memento. Proč? Protože jste si jistě všimli, že se jedná stále o tytéž osoby, pokud si je peklo nevzalo k sobě, protože svatý Petr by u nebeské brány musel být slepý a úplně senilní, aby tam něco takového pustil, které jsou vždy plné něčeho tak morálně naléhavého, že nám to, vždy z pohodlí zaplaceného pódia nebo televizní obrazovky, musí sdělit. Přitom jim ale vůbec nevadí, že jako spolupracovníci STB si vysloužili trefné krycí jméno Narcis, nyní si vysloužil delší kmenové jméno, „Narcis, co natahuje lenochoda“. Vedle Narcise se potom postaví další bojovník za vítězství komunismu v naší zemi zvaný chudé švícko alias Pithart, které, když si chtělo zazpívat, tak si muselo odskočit do země krále Miroslava. Ovšem takovou, skrze svoji morální pokleslost, soudržnou skupinku nejlépe doplnil ministr Herman. Osoba podivně se potácející od strany ke straně tak dlouho, až zakotvila u lidovců, jejíž názory však nemohou být více vzdáleny ideálům 28. října tak, jak je chápou naše národy. Herman, hlavní zastánce a obhájce nároků sudetských Němců. Jeho vřelé vztahy s Landsmanschaftem jsou popřením a pohanou našeho národa a jeho největšího svátku. Sudetští Němci natolik trpěli v naší zemi, že oslava dne naší státnosti byla poslední kapkou, která spustila jejich povstání za svržení československé hrůzovlády. Když uznává Herman nároky sudetských Němců, uznává tím také nároky, které vznesli jejich vůdci, od Henleina až po samotného führera.
Tato skupinka, amorálních osob sloužících každému režimu, ale především sama sobě, se zároveň vyžívá v útocích a pomlouvání těch, kdo mají názory odlišné od jejich.
Bohužel právě ti, kdo by mohli a měli se společně zapojit do revoluce a tyto figurky svrhnout, nejsou schopni se domluvit. Jeden hot a druhý čehý. Každý hlásá sice téměř to samé, ale jejich ego je natolik chorobně zbytnělé, že by druhého člověka, byť se stejnými názory nikdy neuznali jako svého partnera. Ego jim natolik zastírá rozum a rozhled, že nejsou skutečně schopni dohlédnout dále než na práh své straničky.
Na podzim minulého roku, jsem všechny vyzýval ke spolupráci, jak to dopadlo, jste mohli sledovat na průběhu a výsledcích minulých voleb.
Ve společnosti je zřetelný neklid i když se zatím projevuje jenom mumláním u piva nebo v kuchyni. A samozřejmě opět napomínáním dětí, aby ve škole nemluvili o tom, o čem se povídá doma. A to samozřejmě ještě na úrovni základní školy, protože na školách středních a vysokých již indoktrinace pokročila natolik, že seminární práce na téma Evropská unie a perspektivy jejího dalšího vývoje, vyznívající v závěru skepticky a naznačující, že jednou z možností vývoje je i rozpad unie, ač celá originální, dostane jeden bod ze dvaceti možných. Proč? Protože Evropská unie je stejně nerozborná jako Sovětský svaz a stejně jako on bude trvat na věčné časy. Stanovisko a názor přednášejícího. Těch asociací! Akademik Zdeněk Nejedlý, komunista a ministr kultury socialistického Československa chodil za slunečného počasí po Smetanově nábřeží v Praze s rozevřeným deštníkem. Když ho kolemjdoucí upozornili, že svítí slunce, odvětil, ale v Moskvě prší.
Spoléhat na to, že kdokoliv z dnešních umělců, ministrů, poslanců, senátorů povede revoluci je tak naivní jako si myslet, že lidovci jsou věřící lidé. Ti mají svého boha jenom proto, aby mohli dostat každou neděli odpustek a takto očištěni mohli celý další týden zvysoka kašlat na Desatero božích přikázání.
Revoluce je nezbytností a dalším stupněm vývoje a dějin našeho národa a naší vlasti. Máme sice zpoždění za dvacetiletým cyklem, ovšem raději pozdě, než-li později.
Revoluci, která být musí si ovšem musíme vyvolat a provést sami. Žádná vrchnost, žádní pohlaváři ji dělat nebudou. A to z mnoha důvodů, ale především proto, že by revolucí sami ztratili všechny výhody, které jako správní papaláši dnes mají. Nechme bahno bahnem, ať se přelévá ze strany na stranu a věnujme se tomu, co je naším právem a naší povinností. Osvobodit národ a vlast a zachránit vše, co zachránit ještě lze.
Vzhůru do boje!
