Vážená paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, vážené kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci, jak se tak rozhlížím po této Sněmovně, v níž jsem prožil mnohá léta, je už tady poměrně málo lidí, kteří společně s námi prošli anabází české politiky od roku 1990, a proto bych vás chtěl poprosit, abyste byli shovívaví ke vzpomínkám starého zbrojnoše, který na tuto anabázi dodnes vzpomíná. A snad zkušenosti z ní budou alespoň pro některé z vás trochu užitečné.
V roce 1990 jsem se v tehdejším Federálním shromáždění stal předsedou rozpočtového výboru a moře mi bylo po kolena a byl jsem přesvědčen, že rozpočtové problematice dokonale rozumím. Podobal jsem se známé postavě Angličana, který navštívil Indii, pobyl tam několik týdnů a poté vydal pětisetstránkovou knihu s nápisem Vše o Indii. Odjel, po několika letech se vrátil a vydal podrobný článek, nikoliv knihu, Několik poznámek o Indii. A na konci svého života jeho poslední článek se jmenoval Indie, země neznámá.
Nuže, já nechci tvrdit, že pro mě je rozpočtová problematika, o níž dnes budu mluvit, zcela neznámou věcí, ale chtěl bych připomenout, že tak jako Michelangelo osekával kámen, než se dobral k soše Davida, tak i já, stejně jako moji kolegové, jsem musel osekávat několik nepravdivých hypotéz či předsudků o rozpočtové problematice, než jsem se dobral k pouhým třem konstantám rozpočtové politiky, které tuto obrovskou falzifikaci vydržely.
Konstanta první je založena na Keynesově knize General Theory of Interest, Employment and money, z níž lze vypreparovat jednu jedinou zásadní větu: V době hospodářské krize či deprese nebo recese - ale teď se nebudu zabývat nuancemi těchto tří pojmů - má být rozpočet deficitní, aby působil proticyklicky. V době hospodářské prosperity má být rozpočet naopak přebytkový a něco mezi tím znamená, že rozpočet bude vyrovnaný.
Naše rozpočtová politika ve většině z oněch posledních let postupovala přesně obráceně. Když jsem byl ministerským předsedou, snažil jsem se v době, kdy zde byla lokální ekonomická krize od roku 1997, aby rozpočet byl deficitní, ale když se ekonomika začala zdvíhat, snažil jsem se o stlačení rozpočtového deficitu. Pomohla mně v tom dohoda s tehdejší nejsilnější opoziční stranou, která toto stlačení požadovala jako podmínku tolerance mé vlády i rozpočtové politiky.
A dnes vám řeknu upřímně, zaplať pánbůh za tuto dohodu, protože každý ministr jakékoli vlády je připraven utratit neomezené množství prostředků a pomáhá mu v tom to, co János Kornai nazval sacím reflexem. Jste přisáti na struky rozpočtových zdrojů a sajete a sajete až do nekonečna.
Nu, a protože jsem byl vázán touto dohodou, věc skončila tím, že v roce 2002 byl celkový deficit státního rozpočtu 46 mld. korun, ale z toho 36 mld. byly takzvané transformační dluhy, soustředěné v Konsolidační bance, a pouze 10 mld. byl čistý deficit.
No a pak přišlo další období po roce 2002. A objevila se strašlivá věta. Ta věta zněla: Zdroje jsou. Jedna z nejhloupějších vět, která mohla být v ekonomické politice kdykoli a v jakékoli zemi vyslovena. Pak se ukázalo, že tímto zdrojem je státní dluh. A protože tehdejší vláda nebyla vázána žádnou dohodou, vesele utrácela a zvyšovala deficit státního rozpočtu dokonce i v podmínkách, kdy ekonomický růst se pohyboval mezi 5 až 6 % hrubého domácího produktu. To byl, stručně řečeno, zločin číslo jedna.
A hned poté přišel zločin číslo dvě. Nastoupila ekonomická krize v roce 2008, celosvětová, nikoli lokální ekonomická krize, a místo aby se nasadilo skutečně deficitní financování, byla rozpočtová politika restriktivní, jinými slovy škrtící. A tak se stalo, že zatímco sousední země se už z krize dostávaly, naše ekonomika díky této opačné chybné rozpočtové politice byla bohužel stále v útlumu.
Nu a teď už se dostávám k současnosti. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že praxí prověřené pravidlo, a to je konstanta číslo dvě, zní: Výdaje na investice mají být vždy vyšší než spotřeba domácností. A výdaje na spotřebu domácností mají být vždy vyšší, než je spotřeba vlády.
Souvisí to s jedním přesvědčením, které - pravda - není obecně sdíleno, protože jsme fascinování ukazatelem růstu hrubého domácího produktu a málo si uvědomujeme, že tento růst je asi ze 70 % tvořen právě spotřebou domácností. Jinými slovy když sníte dva hamburgry místo jednoho, vzroste hrubý domácí produkt, ale nevzroste výkonnost ekonomiky, nevzroste produktivita práce a nevzroste konkurenceschopnost. Jediné, co vzroste, bude míra obezity populace. Ale to je asi tak vše.
A proto axiom číslo tři ní: Pro reálný ekonomický růst je nejdůležitější investiční dynamiky. Samozřejmě že si mohu představit i investice, které jsou neefektivní. Kdysi jsem kritizoval, že v Brně na Náměstí Svobody byly za drahý peníz postaveny hodiny, které měly jedinou nevýhodu, a sice že neukazovaly čas. Ale jednou za 24 hodin z nich vypadla jakási kulička. Ale měříme-li investice multiplikačním efektem, pak se lze shodnout na tom, že nejvyšší multiplikátor mají investice do infrastruktury a hned za ním investice do bytové výstavby. A tím už samozřejmě přecházím k současnému návrhu zákona o státním rozpočtu, zákona zákonů neboli zákona roku.
Velmi vítám, že pokladní plnění státního rozpočtu je přebytkové, dokonce výrazně přebytkové a oceňuji, že tohoto přebytku bylo dosaženo ne jenom ekonomickým růstem, ale také rozumnou daňovou politikou, snížením daňových podvodů, například kontrolní hlášení již vedlo k omezení podvodnických vratek z daně z přidané hodnoty. Ale na druhé straně kritizuji, že část tohoto přebytku byla vyvolána razantním snížením investic. A tady se lze vymlouvat na mnohé, částečně oprávněně, částečně neoprávněně. Vím, že veřejné investice do značné míry závisí na investicích právě do dopravní infrastruktury, že je zde známé omezení byrokratické Evropské komise s novou EIA, že jsme na počátku čerpání v novém programovacím období a tak dál a tak dál.
Slyšel jsem i námitku, že je vysoká srovnávací základna z roku 2015, kdy zde byl investiční boom, a proto nyní investice klesly. A já se ptám: Dobrá, a proč není investiční boom i v tomto roce? Co tomu brání? Co způsobuje, že například stavebnictví, které je indikátor konjunktury, je stále ještě pod úrovní roku 2008? To je tedy při celkově pozitivním hodnocení pokladního plnění státního rozpočtu jeden z negativních bodů, který považuji za nutné zmínit právě proto, abychom předešli jeho opakování a aby v příštích letech investiční boom pokračoval.
Víte, při projednávání zákona o státním rozpočtu ministr financí hraje v oslabení, protože hraje proti všem ostatním členům vlády. Snad proto se ho musí vždy zastat buď premiér, nebo prezident, nejlépe obojí. A toto zastání nesmí být nekritické. Vedle již zmíněného sacího reflexu bychom totiž měli hledat v návrhu státního rozpočtu zdroje reálných úspor. A já vyčítám tomuto návrhu, že téměř ignoruje dva zdroje, které jsou objemově vysoké, i když připouštím, že obtížně dosažitelné.
Prvním zdrojem je baťoh. Baťoh plný kamení, nikoli plný masových konzerv. Baťoh, který se jmenuje dotace na obnovitelné zdroje. Celkový objem těchto dotací je předpokládán ve výši 45 miliard korun, z toho jenom v rozpočtu Ministerstva průmyslu a obchodu je to 25 miliard korun. Já vím, že tato nesmyslná bursíkovská politika byla založena někdy v roce 2005, ale to současnou vládu neomlouvá, aby s ní něco nedělala, ať už pomocí daňových nebo jiných opatření. Dovoluji si připomenout, že zatímco tržní cena silové elektřiny je jedna koruna za kilowatthodinu a dotace například na mně sympatické malé vodní elektrárny jsou pouze dvě koruny, dotace na solární energetiku je patnáct korun. Opakuji ještě jednou: patnáctkrát víc než je tržní cena. Přitom dobře víte, že cena solárních panelů se snížila o dvě třetiny a že zaručený zisk pro tento byznys se tak zdvojnásobil a stal se bezpracným ziskem. Nu a to je tedy první balík.
Nevím, jestli je to lobby solárních mafií, nevím, jestli jsou to jiné tlaky včetně zeleného fanatismu, který podporuje obnovitelné zdroje, ale v každém případě je to něco, co škodí české ekonomice. A teď si uvědomte, že bez změny pravidel tento baťoh poneseme na zádech ještě nejméně dalších deset let a proplýtváme prostředky, které by se daly použít pro zdravotnictví, školství a celou řadu dalších oblastí, například ochranu kulturních památek, které u nás výrazně chátrají.
Druhý batoh nebo druhé břemeno jsou sociální dávky. Můžete se divit, že toto slovo slyšíte od levicového politika a zatímco jsou sociální dávky, které pomáhají lidem, jsou také sociální dávky, které lidem škodí- například tím, že je odnaučují pracovat. Jinými slovy máme zde několik nesmyslných typů sociálních dávek, například doplatek na bydlení, který generoval obchod s chudobou v podobě ubytovna.
Koneckonců i příspěvek na bydlení, o němž by se také dalo s úspěchem diskutovat, ale máme zde také libě znějící dávku, která se jmenuje podpora v hmotné nouzi. Mluvil jsem nedávno s bývalým ministrem práce a sociálních věcí Koníčkem, nikoli Kmoníčkem, ale Koníčkem, a ten mí říkal: příspěvek v hmotné nouzi dostane každý, kdo si o něj řekne. A když ke mně přišla generální ředitelka Úřadu práce, tak to v podstatě potvrdila s tím, že agresivní klienti vyhrožují tu vymlácením oken, tu podřezáním dětí, a tak tu dávku nakonec téměř všichni dostanou. A přitom úřady práce evidují ty, kdo odmítli nabízenou práci, aniž by jim v tom bránili vážné, např. zdravotní důvody. Tuto evidenci bychom měli využít a jak anticipuje i nedávno přijatý zákon, měli bychom omezit sociální dávky těm, kdo odmítají pracovat a kdo se posmívají těm, kdo poctivě každý den chodí do práce. Neboť téměř 400 tisíc nezaměstnaných je většinově fiktivně nezaměstnaných, ne proto, že by museli, ale proto, že si to sami přejí. No a když si sečteme objem takto vyplácených sociálních dávek, dospějeme k částce, která bude zhruba poloviční ve srovnání s dotacemi na obnovitelné zdroje. To jsou tedy dva nedostatečně využité zdroje úspor, které vytýkám tomuto návrhu státního rozpočtu.
Protože každá mince má dvě strany a protože každá bilance zahrnuje má dáti i dal, chtěl bych s potěšením říci, že celkově nejenom návrh státního rozpočtu, ale i již zmíněné pokladní plnění považuji za pozitivní a vyjádřím mu, i tímto projevem, svoji podporu.
Kolegyně a kolegové, téměř každý můj projev končí bonmotem a tohoto bonmotu nebudete ušetřeni ani dnes. Před téměř čtyřmi roky jsem se dopustil jisté neprozřetelnosti. Při projednávání programového prohlášení nové vlády jsem řekl, že pokud se ministru financí s takovým objemem plánovaných rozpočtových výdajů podaří dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, navrhnu ho na Nobelovu cenu za ekonomii. Ještě je prosinec. Těch 55 mld. vykazovaného rozpočtového přebytku se může rozplynout. Počkáme si na leden. Ale kdyby se nerozplynuly, již dnes vám sděluji, že pátrám po adrese nobelovského výboru. Děkuji vám za vaši pozornost. (Potlesk. Prezident odchází ze sálu, poslanci povstávají.)
