Vstupovala jsem nejprve do manažerských funkcí a později do politiky jako asi mnoho žen přede mnou: nejprve jsem dostala prostor v poněkud zapadlých a problematických oblastech. Nejspíš abych se poučila a možná - jak mi někteří později doporučovali - abych se vrátila k plotně. Nejsem ten typ, který se v těžkostech vzdává. Zvládla jsem to a ve volných chvílích jsem se vyrovnala i s tou plotnou. Byla to pro mne velká škola. Viděla jsem, jak mě podceňují, a jak se s tím později vyrovnávají. 

Staré politické úsloví říká: “politics makes strange bedfellows”. Těžko se mi to překládá doslova, ale v podstatě to znamená, že nikdy nevíš, s kým tě nakonec politika spojí a že to někdy může být spojenec velmi podivný, nečekaný. Je to hluboká pravda a proto jsou někdy neústupní a militantní postoje v politice prostě neúspěšné. Není – a ani by nikdy nemělo být - vyloučené, že politický protivník bude mít dobré nápady a kvalitní názory. Neuznat to, znamená proměňovat politiku v politikaření, a to je začátek konce.

Nu a jsme u toho, proč by ženy v politice měly mít své místo. Zatímco muži jsou ke kompromisům často jen donucováni okolnostmi, schopné političky konsenzus soustavně hledají. Politický zápas nemusí vždy končit vítězstvím a porážkou – existuje také dohoda a kompromis, užitečný pro obě strany.

Spíš se těším, že v české politice po příštích parlamentních volbách převládne plodný, zdvořilý, fundovaný a konstruktivní dialog, tedy to, co nazývám ženským elementem a co do konkrétních situací nemusejí nutně vnášet jen političky.

Margit Balaštíková