doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.

  • KSČM
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,84. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

11.04.2017 14:49:46

Nemám rád přehnanou jednostrannost

Nemám rád přehnanou jednostrannost

Rozhovor poslance: V antice se říkávalo, že hlavní ze všech věd je historie. V současnosti se zdá být ideologickou vědou, kterou lze vykládat, jak kdo chce. Proč?


Protože v pokusech o definování smyslu a poslání historie nacházíme neobyčejně pestrou směsici, která někdy připomíná galimatyáš či hotový festival protikladů a rozporů.

Starobylá a obecně známá je definice, kterou již v 1. století před naším letopočtem ve spise De oratore podal proslulý římský právník a politik Marcus Tullius Cicero. Jeho definice zní: »Historia est magistra vitae – Historie je učitelkou života.« Tato definice byla později rozšířena následovně: »Dějiny jsou učitelkou života, svědkyní zašlých časů, božstvem starobylosti a světlem pravdy.« Podobně starořecký rétor a historik Dionýsios z Halikarnassu působící za vlády císaře Augusta v Římě napsal: »Historie je filozofie, která učí z příkladů.«

Snaha o vystopování váhy a vlivu ideologie vedla později k vydělení církevních dějin, zvláště v období středověku. Ovšem středověká teologická koncepce dějin představuje ve vývoji historiografie znatelný krok zpět. To proto, že ve své podstatě znamená vlastně návrat ke starověké mytologické koncepci, jen s tím malým rozdílem, že někdejší pohanští bohové byli nahrazeni jedním bohem křesťanským. Zmíněná teologická koncepce dějin tak prezentuje vývoj celého světa ve světle neustále probíhajícího boje mezi bohem a ďáblem. Veškerou lidskou historii vidí zprostředkovanou mezi božím aktem stvoření člověka a mezi nadcházejícím posledním soudem, který prý bude katastrofou pro zatvrzelé a nenapravitelné. Tento přístup se stal pro římskou církev a hlavně pro její papeže důležitou zbraní v boji o primát, který vedli se světskou mocí.

Byli bychom však na velkém omylu, kdybychom se domnívali, že církevní koncepce dějin odumřela ve středověku. Připomenu například anglického historika Arnolda J. Toynbeeho, který ještě v minulém století zcela vážně prohlásil: »Smyslem historických událostí je projev boha a naděje, že se s ním můžeme spojit.«


Takový přístup k historii přece odmítli již osvícenci?


Určitě. Vždyť osvícenství přineslo mnoho nových podnětů i do bádání v oblasti historie. A dokonce přistoupilo i ke stále tvrdší kritice. A k ostřejšímu odsudku náboženského světového názoru. Právě hlavní reprezentanti osvícenství rukou společnou a nerozdílnou rozbili na padrť teologické pojetí dějin.

Jistě, historie je politickou vědou nejméně od dob, kdy se ještě egyptské pyramidy skvěly novotou. A tak tomu je i dnes, kdy často zaznamenáváme i zcela účelový vztah k historii.

Osobně inklinuji k širšímu významu dějin, který použili Karel Marx a Bedřich Engels ve své práci Německá ideologie, kde napsali: »Známe jednu jedinou vědu – vědu o dějinách. Pohlížíme-li na vědu ze dvou stránek, můžeme ji rozdělit na dějiny přírody a dějiny lidí. Avšak obě tyto stránky jsou neoddělitelně spjaty; pokud existují lidé, dějiny přírody a dějiny lidí se navzájem podmiňují.« A nezapomínám ani na základní historickou spojitost, přičemž pohlížím na každou otázku z hlediska toho, jak určitý jev v historii vznikl, jakými etapami prošel ve svém vývoji, a pak usuzuji, čím se určitá věc stala nyní.

Ctím i to, co k problematice dějin vyslovil spisovatel Karel Čapek: »Lidské dějiny nejsou jen dějinami pokroku, velikých činů a velikých lidí; ovšemže také dějinami lidské hlouposti! Ale lidská hloupost naprosto neklade základy dějin; klade jim jen překážky.«

Jsou ovšem i badatelé, kteří historii pokládají jen za »čistý popis minulosti« a mluví o své údajné nadstranickosti. V tomto případě jde o výraz probíhajícího procesu, stojícího ve znamení neustálého přibližování se k objektivní pravdě. A tak je dráždím svou stranickostí. Je to ovšem stranickost zvláštního druhu. Jde o stranění objektivní pravdě. A také tvrdím, že s minulostí se nelze vyrovnat, nelze ji knokautovat, historie se dá jenom poznávat a pochopit. Možná pak konečně i v České republice místo ideologické perverze zakotví prastarý princip humanismu, smysl pro lidskou důstojnost a čest.


Nedávno jste slavil významné »sedmičkové« jubileum. Jste profesí historikem, vstoupil jste do politiky a také už jste pro určité období pamětníkem. Někteří akcentují »osudovost osmiček«. Dnes bych se ale chtěl v našem rozhovoru věnovat sedmičkovým výročím. Souhlasíte? A třeba dokonce rokem 1947, »vaším rokem«?


Klidně. Nebudu však následovat ty, kdo předkládají k věření »pravdy zjevené«, které tak lehce vznikají prý správným výkladem a účelnou úpravou minulosti z důvodů emocionálně osobních, existenčních, náboženských, politických či ekonomických. Navíc vyznávám ono Masarykovo, že nic nemůže být veliké, co není pravdivé.

Nutno také zdůraznit, že národní a demokratická revoluce byla především obdobím završujícím vyhrocený zápas, který byl veden nejen proti fašistickým okupantům, ale i domácím kolaborantům. A byl zde i další základní problém: překonat v nejkratší době důsledky války a zabezpečit po letech strádání výživu národa i suroviny pro zpracovatelský průmysl. A tak hlavním opatřením zemědělské politiky tehdejšího Československa byla ve vládě prosazená první etapa pozemkové reformy – konfiskace půdy Němců, kolaborantů a zrádců. První etapa pozemkové reformy a všechna další závažná opatření ve prospěch pracujícího rolnictva – mám zde na mysli nejen vyhlášení Hradeckého programu 4. dubna 1947, ale následný zákon o revizi první pozemkové reformy z 11. července 1947 – přivodily výraznou polarizaci politických sil nejen na československé vesnici.

Politika tehdejší Národní fronty byla vedena snahou vyvodit z historických zkušeností důsledné závěry: potrestat německou fašistickou menšinu v Československu jednak konfiskací jejího majetku, jednak jejím vysídlením za hranice republiky a nově osídlit zkonfiskovanou půdu nejen českými a slovenskými zemědělci, ale i reemigranty. Dovolím si také připomenout, že kdyby nedošlo k Mnichovu, na kterém sudetoněmecké obyvatelstvo a jeho naprosto většinový prohitlerovský postoj měly lví podíl, nebyl by žádný odsun. A to ani řízený, ani divoký.

Do roku 1947 stěží mohly západní mocnosti plně opustit spojenecký sazek vytvořený v boji proti hitlerovskému Německu. Obávaly se totiž reakce světové veřejnosti. Byla zde však snaha učinit hospodářský vývoj evropských zemí závislým na USA, a tím dosáhnout i závislosti politické. A zdaleka nešlo jen o Marshallův plán.

Zostření celkové situace bylo umocněno skutečností, že v druhé polovině roku 1947 byla naše země zasažena katastrofálním suchem. To mělo velmi vážné ekonomické i politické důsledky, neboť výživa lidu byla ohrožena.

Ani velmi účinná sovětská pomoc v podobě 600 tisíc tun obilí nepomohla naše ekonomické obtíže úplně odstranit. Do popředí se dostala i otázka, jak opatřit prostředky na mimořádné příplatky rolníkům, aby vůbec mohlo být zachováno jejich hospodářství. Komunisté tenkrát prosadili, aby se úhrada příplatků zemědělcům získala vypsáním mimořádné dávky na majetek milionářů.

To ovšem znamenalo, že problémy v Národní frontě se významně vyhrotily. Do rámce maximálního vyhrocení rozporů v průběhu roku 1947 zasáhly i události na Slovensku. I zde se totiž vedl »otevřený zápas o to, kam mají republika a Slovensko dospět – zda prohlubováním lidově demokratického režimu k řešení socialistickému,« jak o tom napsal pozdější prezident Gustáv Husák, »nebo odbouráváním revolučních vymožeností lidu zpět k systému kapitalistickému s jeho formální demokracií«.

Do toho vstoupil papež Pius XII., který těžce snášel, že ve válečných letech se vytvořily v řadách hnutí protifašistického odporu až přátelské vazby mezi katolíky a komunisty, které pokračovaly i v poválečných vládách národní jednoty. A tak ve vánočním poselství v roce 1947 prohlásil, že je proti dělení světa na fašisty a antifašisty, a proti tomuto dělení postavil svou formulaci: »Pro Krista, nebo proti němu«. Za dezertéra a zrádce pak označil každého, kdo poskytne materiální podporu, kdo propůjčí své schopnosti, služby, pomoc a hlas stranám nebo vládám, které neuznávají boha.

Bylo tedy jasné, že možnosti konstruktivní spolupráce politicky či světonázorově protikladných sil, jak se uskutečňovala v době protifašistického a národně osvobozeneckého zápasu a v prvním období po něm, jsou už vyčerpány. A tak na opoziční alternativu permanentních politických krizí a prokazatelných intrik reagoval tehdejší premiér Klement Gottwald následovně: »Víme, že reakce o zvrat usiluje, že chce návrat k předmnichovským poměrům… Politicky vzato, takový krok by bylo nutno hodnotit jako pokus o reakční puč, jako pokus o reakční státní převrat. Na něj by bylo nutno dát patřičnou, pro reakci zdrcující odpověď.«

Ne, nemám rád přehnanou jednostrannost. A také se příliš nezajímám o to, jak věci vypadají, ale jaké doopravdy jsou.


A co třeba rok 1997, kdy Prahu navštívil německý prezident Roman Herzog. Byl jste tehdy předsedou ÚV KSČM a poslancem. Jak dnes na tuto událost vzpomínáte?


Vybavuje se mi především jeho projev na Pražském hradě, který měl značnou odezvu nejen v České republice ale i ve Spolkové republice Německo. Více než jeho představám o budoucí Evropě, jak s uštěpačnou ironií poznamenaly některé britské listy, věnovaly německé sdělovací prostředky pozornost pochvalným výlevům adresovaným Václavu Havlovi. Prý si takové vysoké ocenění plně zasloužil.

Herzog mu tehdy dokonce přiřkl větší zásluhy, než Havel ve skutečnosti měl. A to tehdy, když mluvil o jeho údajném podílu na překonání rozdělení nejen Německa, ale i Evropy. Za to jsou prý Němci vůči Havlovi velkými dlužníky.

Je jasné, že tehdejší prezident Herzog nemohl tenkrát veřejně potvrdit ono známé: čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Přiznal by totiž něco, co mělo být ještě nějaký čas utajeno, ale co místo něho vyklopili nedočkavci z řad exponentů Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Mám na mysli především tehdejšího místopředsedu této svérázné organizace a aktivního člena Křesťanskosociální unie Bernda Posselta, který se nechal slyšet, že sudetští Němci podporovali finančními injekcemi »bojovníky za občanská práva«, jako byl právě Václav Havel a jeho kolegové z někdejšího disentu.

Bylo to ovšem ve stylu něco za něco. Tak trochu odměnou sudetským Němcům byla pak česko–německá deklarace přijatá právě v roce 1997. Důrazně jsem ji odmítl. Stavěla či staví na stejnou úroveň nacistické zločiny a poválečný odsun občanů Velkoněmecké říše. Tehdejší premiér Václav Klaus bagatelizoval v rozporu se zájmy České republiky upozornění Ruské federace o neměnné platnosti protokolu postupimské konference. Byl hluchý k názoru, že formulace česko–německé deklarace jsou odlišné od formulací Postupimské dohody. Nechtěl prý komentovat komentáře učiněné tři tisíce kilometrů daleko. Tak jsem mu připomněl, že kdysi český národ čekal na to, až vojska Rudé armády překlenou tuto vzdálenost. Byla to otázka života a smrti. Nic z jiné pozdější zkušenosti tento fakt nemůže zpochybnit.


V našem rozhovoru jste uvedl, že historie je politickou vědou už od doby, kdy se ještě egyptské pyramidy skvěly novotou. Myslel jste to vážně?


Samozřejmě. Vždyť tomu tak skutečně je. Pokud ovšem chceme z minulosti převzít oheň, nikoli popel. Proto je třeba odmítnout i zpupně suverénní výroky mnohých neodborníků. Mám na mysli například výrok známého amerického »automobilového krále« Henryho Forda, který o dějinách sice neměl nejmenší ponětí, a přesto se domníval, že jako miliardář má dobrou legitimaci k tomu, aby se takříkajíc mohl plést do všeho – i do posuzování historie jako vědy. A tak z jeho úst zaznělo: »Dějiny jsou humbuk, dějiny jsou žvást.«

Obecně řečeno, předmětem historické vědy je poznávání historického vývoje lidské společnosti, od jejího vzniku až po současnost. A byla politickou vědou i tehdy, když se řada badatelů sebevíc dušovala a zapřísahala, že nemají s politikou nic společného, že pěstují jen »čistou vědu«. Jestliže však jeden historik při vylíčení téže revoluční historické události hovoří o »lůze« a druhý naopak o »revolučním lidu«, pak již jen tato okolnost sama o sobě vydává svědectví o autorově politickém či světonázorovém zaměření.


Jaroslav KOJZAR

Publikováno 10. dubna 2017 v deníku Haló noviny


Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama