Že náš stát vydává na obranu málo je asi jasné skoro každému, kdo se o tuto problematiku zajímá. Je potřeba výdaje státu na obranu zásadním způsobem navýšit ze současného koeficientu 1,08 % HDP na minimálně 1,6 % HDP, ale z důvodu dlouhodobého podfinancování jako důsledek předchozích vlád, nejlépe na 1,8-2 % HDP, ale postupně a na základě skutečné potřeby, resp. na základě připravenosti armády tyto nákupy a modernizační projekty vůbec absorbovat. Poslední dobou se také objevují zprávy, že vojsko neví, zač peníze utrácet. Ministr obrany Stropnický tvrdí, že při dlouhé době spojené s nutnou přípravou na klíčové modernizační projekty, lze až v roce 2025 dosáhnout takové úrovně, aby armáda byla schopna vyčleněné prostředky ve výši 2% HDP účinně pojmout. Takže armáda zaspala. Ministerstvo obrany počítá s celkovými akvizicemi ve výši 460 mld. korun do roku 2025. Zahrnuje však zbytečné akvizice do techniky potřebné hlavně k zahraničním operacím. Resort obrany má sice na rok 2017 rozpočet ve výši 52,5 mld., ale ve skutečnosti tyto prostředky není schopen utratit a tak je odvede zpět do státního rozpočtu. Podíl mandatorních, investičních a ostatních běžných výdajů MO není dlouhodobě optimální, za což nese politickou odpovědnost také ministr Stropnický.
Závazkem při našem vstupu do NATO bylo dodržet závazek ve výši 2% HDP výdajů na obranu. Množství finančních prostředků vyčleňovaných na obranu je ale také potřeba vnímat v několika rovinách. Státy NATO vynakládají na svou obranu v rozmezí 3,7% (USA) až 0,8% HDP (Belgie), ale je potřeba také vzít v úvahu sílu a velikost jejich ekonomik. Jsme také jedním z několika málo států bez námořnictva, na které jsou vynakládány zpravidla více než třetinové prostředky určené na obranu. Resort obrany hospodaří zatím letos s prostředky ve výši 0,98% HDP (vloni to bylo 1,04%). Armáda trpí nedostatkem zdrojů finančních, lidských a materiálních. Přitom Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a Vídeňský dokument nám umožňují mít násobky jednotlivých zbraní a výzbroje než naše armáda k dnešnímu dni vlastní. Z uvedeného vyplývá, že armáda je dlouhodobě podfinancována a v důsledku jiných priorit předchozích a stávající vlády se jí nedostává ze strany vládních politiků odpovídající pozornosti. Nárůst 5 miliard korun ročně na armádu v současném stavu znamená, že je armáda v podstatě pouze tzv. "projí". Armádě by stačilo dostávat standardně podíl 1,6 -1,8 % HDP, ale s dlouhodobou garancí, což jí nikdo v současném politickém systému našeho státu nezaručí. Z uvedeného tedy vyplývá, že je do armády potřeba investovat podstatně více a že je také potřeba efektivně využívat všech stávajících vyčleněných finančních prostředků určených na armádu.
Kvalitu armády ale nejde definovat pouze 2% podílem vojenských výdajů k poměru HDP. Je potřeba vidět i poměr oblasti kapitálových, personálních a ostatních investičních výdajů MO. A to jsou parametry, se kterými lze i v současné rozpočtové kapitole MO pracovat. Podívejme se třeba na poměr mandatorních výdajů ve srovnání s investičními výdaji, kde docházelo soustavně ke změně a snižování zdrojového rámce. Nejnižší úrovně bylo dosaženo v roce 2016 (10,6%), přičemž všeobecně uznávaná optimální úroveň je ve výši 20%. Pokud MO a potažmo armáda nemá jistotu a záruku v neustále klesajícím rozpočtu, potom vznikají i obavy s uzavíráním závazků dlouhodobých akvizic, protože je s klesajícím rozpočtem prostě armáda také třeba nebude schopna naplňovat a to je potřeba také vzít v úvahu při striktním určení 2% HDP na obranu. Skutečností je fakt, že se bezpečnostní situace za poslední dva roky zásadním způsobem změnila s ohledem na masovou migraci ze zemí Blízkého východu a Afriky do Evropy. Když k tomu přidáme situaci mezi Ukrajinou a Ruskou federací a neschopnost EU udělat v podstatě alespoň "něco" pro bezpečnost svých občanů, a současný stav naší armády, tak ta opodstatnění jsou více než na místě. Stojíme před realitou výrazných geopolitických změn ve světě, výrazných migračních pohybů obyvatel v Evropě s kulturou, která není slučitelná s naším pojetím demokracie a svobody a stojíme před reálnou možností konfliktů, které vzniknou i v Evropě v zemích s výrazným podílem imigrantů z muslimských zemí.
Všechny současné doktrinální dokumenty, kterými se naše země a armáda řídí, vycházejí z mylné představy, že nás bude bránit NATO a EU. To, co se však v současné době děje v Turecku, však vyvolává spíše pochybnosti, jestli NATO ještě existuje. Podobný je i vztah mezi EU a Tureckem. Tento stav vyvolává dojem, že je potřeba všechny prostředky na obranu utratit ve smyslu všeobecného zaklínadla "plnění aliančních závazků" bez ohledu na reálné potřeby nezbytných reorganizačních změn v naší armádě. Nemáme v podstatě žádné schopnosti vlastní teritoriální obrany. Česká armáda v posledních letech byla budována jako expediční sbor pro zahraniční zájmy a ztratila schopnost účinně bránit ČR. Nárůstu výdajů na armádu musí předcházet reálná koncepce a výdaje z daní občanů musí primárně sloužit k zabezpečení obrany naší země. K tomu by měl být i zaveden povinný základní vojenský výcvik pro odvedence v trvání 8 týdnů a spousta dalších kroků.
Až budou vytvořeny schopnosti armády absorbovat akvizice v ročním objemu 2% HDP, tak proč ne. Ale dokud tomu tak není, tak se jedná o jasný populistický programový krok bez reálné znalosti prostředí. Rozhodování o těchto věcech ve stranách sekretariátů politických stran lidmi, kteří nikdy na vojně nebyli a nemají o tomto prostředí žádné reálné povědomí, je potom spíše k pousmání, než ke skutečnému zamyšlení.
