Nedivme se, každému občanovi je jasné, že zdraví je bezpodmínečnou podmínkou spokojeného života každého z nás, bez ohledu na pohlaví, věk, politickou příslušnost, národnost či barvu pleti.
Každá rozumná vláda si tedy počíná tak, aby byl vybudován vyhovující zdravotní systém, jehož kvalitu lze z celospolečenského hlediska vyhodnocovat mj. pomocí statistických ukazatelů, ale především spokojeností občanů.
Předpokladem tvorby a udržování každého systému je jeho jasná koncepce (tj. pojetí) a strategie (střednědobé a vzdálenější cíle). Tyto cíle jsou úkolem vlády, resp. ministerstva zdravotnictví, které hlavní zásady celého systému víceméně obecně nastavuje a s pomocí zákonů a podzákonných norem nastavuje jejich realizaci.
Koncepce každého oboru by měla být většinově schválena nejen parlamentem, ale akceptována celou většinovou společností. A pak je celkem méně významné, jaká vláda nastoupí, jaké bude její koaliční složení a záměry. V popředí je však pro ni vždy zdravotně-sociální doktrína, která má být naplňována zákony, jejich novelizacemi, vyhláškami a nařízeními. Přitom nejde o demagogii: společnost se vyvíjí, a to jak uvnitř, tak i díky vlivům vnějším. Všemu tomu je třeba přizpůsobovat zdravotně-sociální systém a umět zdůvodňovat, proč se odchylujeme od původního „mustru".
Je samozřejmé, že tomuto sofistikovanému systému musí vyhovovat systém financování. Jeho role však nemůže být určující determinantou, poněvadž primární je věcná stránka, zadání. Pokud by se systém financování jevil jako nedokonalý k tomu, aby umožňoval naplňování přijaté koncepce i strategie, pak je nutné jej přizpůsobit anebo úplně změnit jeho nastavení.
V našich podmínkách byl od roku 1993 zaveden v rámci daňové reformy pojišťovenský systém, který je v evropských poměrech považován za relativně nejdemokratičtější a nejdokonalejší.
Zákonné shromažďování prostředků do balíku veřejného zdravotního pojištění vytváří společné prostředky, ze kterých je hrazena jak zdravotní péče dle sazebníku výkonů, tak také vyplácení výplat a mezd zdravotníků.
Čím hůře se hospodaří v realizaci zdravotní péče, tím méně zbývá na zasloužené odměny těm, kteří tuto péči realizují. Podotýkám, že v nepřetržitém provozu. Přitom u lékařů jde vysloveně o práci přesčas, kdy dle zákoníku práce je tolerováno pouze 416 hodin za rok, u zdravotních sester jde o trojsměnný režim, který nemusí obsahovat ani hodinu přesčas. Jeho ohodnocení se provádí v závislosti na počtu hodin mimo denní směnu, resp.především v noci a ve dnech pracovního klidu.
I z tohoto principu vyplývá rozdíl v platech a mzdách lékařů a sester. Bohužel, nemoc se neptá, kdy nás může navštívit, neptá se ani očekávané dítě, kdy už chce spatřit světlo světa.
K obnově zdravotnických zařízení, připadně ke stavbě nových zařízení by měl finančními prostředky přispívat stát, stejně jako na materiální vybavení přístrojovou technikou. Procento HDP, které stát vynakládá na zdravotnictví, by mělo být zvýšeno a srovnáváno s ostatními měřitelnými státy v Evropě. Nevylučují se ani sponzorské dary od právnických osob.
Každý člověk potřebuje žít s určitými neměnitelnými jistotami. Ať jde o pacienta anebo o ty, kteří se o jeho zdraví a nemoc dokážou postarat. Pokud se tyto jistoty věčně zpochybňují a znejišťují, zdravotně-sociální systém se rozkolísá a v nejhorším případě i padá. A to přece nechceme, ačkoliv k tomu v některých ohledech nemáme daleko.
V naší době dochází ke generační proměně po sametové revoluci. Noví zdravotníci, vybaveni znalostí cizích jazyků, poznávají situaci ve zdravotnictví většinou na západ od nás. Zjišťují, že tam nemají zdravotnictví lepší než u nás, ale je jinak organizované, stabilizované a zdravotníci jsou po zásluze odměňováni bohatými finančními odměnami. Jinými slovy, nejsou se špatně formovaným systémem v ČR spokojeni. Snaží se pouze o změny individuální, poněvadž ty systémové nepřicházejí. A jedinec sám nic nezmůže a nenapraví. U nás jde jen o jakési kosmetické úpravy a opravy a o každoroční dohadování o rozdělení peněz se zdravotními pojišťovnami a jakoukoliv vládou.
Bohužel, vždy je jmenován pacient, že musí zvýšit svoji individuální spoluúčast. Ale ptá se přitom někdo, zda na to například senior, který nejčastěji nějakou zdravotní nepřízní trpí, má finanční prostředky? Jak je na tom se soběstačností, zda také na ni nemusí přispívat? Zda prodloužení délky jeho života, neboli oddálení smrti díky zatím dobré zdravotní péči, bude následováno i péčí sociální, aby mu byl prodloužen nejen věk, ale také kvalitní život? Zda má vůbec společnost na něm nepředstíraný zájem?
V této souvislosti chci opět upozornit na koncepci zdravotnictví, která byla přijata po mém působení na ministerstvu zdravotnictví v druhé polovině tehdejšího volebního období. Přijala ji Paroubkova vláda v létě 2005 a je tzv. zaparkovaná na Úřadu vlády.
Na její realizaci už tehdy nebyl čas, blížily se parlamentní volby v r. 2006. Ale přečíst si ji a omladit ji směrem k dnešku, to by mohlo být vodítkem zmíněné koncepce a strategie moderního zdravotnictví, což je nezbytné.
A pak, po zpackaných parlamentních volbách v roce 2006, nastoupil pravicově zaměřený ministr Julínek, který vše vzal z druhého konce – se zdravotnickými poplatky, tj. s cílem zvyšovat spoluúčast, zvětšovat příjem do lůžkových zařízení (ale pozor: v ambulantní péči zůstával poplatek na tom stole anebo v té kapse, kam se předal !!!). Nesledovat, jak je účelný výdej financí do zdravotní péče. Nevšímat si zvyšování výdajů na léky asi i v zájmu farmaceutických firem. Z asi 10 000 registrovaných léčebných preparátů dopustit dnešní registraci 50 000 druhů léčiv. Dopustit nárůst lékáren z počtu 700 na takřka 3 000 provozoven. Tolerovat polypragmázii, která může mít smrtící účinky na lidský organismus – skoro to připomíná velmi nákladnou eutanázii!!! Rozlišovat nemocnice dle jejich zřizovatelů, zakládat z nemocnic obchodní společnosti, chovat se jako soukromník, který má právo provozovat pouze lukrativní obory atp., což je další základní chyba. Vždyť jde vesměs o zařízení smluvní, která mají smlouvy se zdravotními pojišťovnami a čerpají z veřejného zdravotního pojištění!!! To je bohužel jediný společný jmenovatel pro celý systém. A přitom právo kontroly hospodaření mají pouze zřizovatelé. Jakoby nevadily zjišťované rozdíly v hospodaření nemocnic všeho druhu…
Objevila se však dle mého soudu nová naděje. S obnovením činnosti Ústavu pro zdravotnickou informatiku a statistiku pod vedením generálního ředitele pana docenta Duška z Brna by se mohlo leccos vzkřísit anebo nově nastolit. O tom jsem přesvědčená.
Záleží však na tom, zda nový ministr zdravotnictví přijme tuto výzvu, a ustaví tým, který by byl schopný dle jeho politického zadání vytvořit koncepci a strategii českého zdravotnictví. Zda zvolí správné spolupracovníky se širokým medicínským a organizačním rozhledem a zkušenostmi z praxe. Jakákoliv lékařská odbornost se vždy nehodí. Nesmí to být jen teoretik, ale zkušený praktik s náležitými organizačními zkušenostmi. A neměl by chybět ani odborník z oboru organizace zdravotnictví, jakým je například pan profesor Holčík – kupodivu také z Brna. Teprve pak bude na řadě starost o způsob financování.
Milada Emmerová
