Já musím reagovat na takovou legendu, která se tady uchovává. Podařilo se mi řadu let mlčet, ale přece jenom... Bohužel tu není Honza Horník, který také patří k těm, kteří to stále připomínají.

Topolánkův batoh. Bylo to komplexní legislativní opatření, jehož cílem bylo srazit deficit státního rozpočtu. Topolánek zdědil mandatorní výdaje po Paroubkově vládě, která před volbami, vzpomínáte si na populární pastelkovné, nicméně těch opatření bylo mnoho, rozdávala, kudy to šlo. Nakonec to nevedlo k vítězství, ale je pravda, že to vedlo k patu.

Nicméně, tehdy kdyby se neučinila tato opatření, vedl by deficit státního rozpočtu k výši zhruba 180 miliard. Těmito opatřeními se podařilo srazit ho na 80. Dobře víte, že mandatorní výdaje jsou něco jako rychlík, takže to nejde zastavit z roku na rok. Ale toto je třeba připomenout. Nebavme se jenom o tom, že jsme zde schválili tento návrh institutem nezabývat se. Tehdy projednaly ty návrhy, myslím, tři výbory, možná se mýlím, že byly čtyři, nevím jistě. Všechny tento návrh podpořily. Návrh na nezabývat se podpořila téměř ústavní většina přítomných senátorů. Všechno se to dá shrnout do jedné věci, ty návrhy měly naprostou podporu všech koaličních partnerů, plus možná některých dalších senátorů, to taky už do detailů nevím. Takže nestrašme zde s institutem nezabývat se, znamenal, že jsme si ušetřili mnohahodinové debaty.

Tam, kde je prostě jasná vůle a je deklarována jak ve výborech, tak i v takovémto hlasování, prostě si nedělejme iluzi, že rozsáhlou mnohahodinovou debatou změníme postoje těchto senátorů, kteří dobře věděli, o čem hlasují. Byla to vůle tehdejší koalice zastavit marnotratné hospodaření se státními financemi. Do krize bylo ještě daleko. Pak samozřejmě přišly horší časy. Pak se skutečně ten deficit dostal až nad úroveň 200 miliard. Ale to bylo dáno globální krizí, za kterou rozhodně hlasování o nezabývat se nemohlo.

Já bych jenom rád tady udělal takovou historickou exkurzi, abychom si nenalhávali, co se tady tak strašného stalo.

Děkuji.