To že naše duchovně degenerující společnost potřebuje zásadní reformy cítí podvědomě  téměř každý pracující občan  a tomu odpovídá i již za vládnutí Václava Havla zmiňovaná „blbá nálada“ ve společnosti. V současnosti k tomu přistupuje i všeobecná nedůvěra občanů k politikům, zhrubnutí v mezilidských vztazích, bezcitnost a lhostejnost k potřebám a utrpení jiných lidí. Náš současný středoevropský absurdinec  má ještě daleko k tomu, aby mohl být nazýván občansky svobodným, demokratickým, sociálně spravedlivým a právním státem. Kandidáti na úřad prezidenta, kteří se veřejnosti coby antizemanovské „osobnosti“ zatím  představili, nenabízejí, pokud jde o zlepšení života našich spoluobčanů téměř nic, než že budou uhlazenými úslužnými obřadníky na Hradě a tímto budou náš stát skvěle reprezentovat v zahraničí. Jak jsem uvedl ve svém posledním článku na PL, pokud někdo kritizuje své oponenty, musí předložit svůj pozitivní program prosazovaných společenských změn.

Jako první, ovšem v souvislosti i s jinými nezbytnými reformami bych prosazoval změnu školství. Na rozdíl od vysloveně imbecilního projektu v podstatě násilné inkluze mentálně retardovaných dětí do normálních základních škol, což by způsobilo nesmírné utrpení těchto dětí i jejich rodičů, nehledě na nefunkční zatížení učitelů ZŠ, bych prosazoval totální změnu financování základního, středního i učňovského školství a s tím související i změnu postavení učitelů ve společnosti. Základní teze mnou navrhované reformy jsou tyto:

1.      V první etapě reformy by veškeré finanční náklady na základní, střední a učňovské školství by převzal do své režie stát. Náklady na učební pomůcky,  kvalitní  školní stravování, zájmové kroužky a sportovní výcvik (v zimě na horách, v létě u vody) , by byly žákům ZŠ a studentům středních a učňovských škol zajištěny bez jejich finanční spoluúčasti. Všem žákům bez ohledu n a jejich sociální původ by školy zajistily jednotné, ale kvalitní sportovní vybavení, aby nedocházelo k viditelným sociálním rozdílům u dětí při sportovních aktivitách.

2.      V následující etapě by se na základních, středních a učňovských školách zavedlo povinné nošení školních uniforem, které by studenti dostávali  bezplatně a navíc by úměrně věku dostávali i přiměřené kapesné, se kterým by se v souladu s výukou finanční gramotnosti učili optimálně vycházet. Školní uniformy by byly odbornými výtvarníky řešeny tak, aby jak v letním i zimním i provedením pro přechodné roční období  byly pohodlné na nošení a vkusné na pohled. Pochopitelně by se vyskytovaly nepodstatné rozdíly ve stylu a barevném řešení (budoucí kominíci by asi měli poněkud odlišné uniformy od budoucích kuchařů nebo truhlářů). Studenti středních a učňovských škol by navíc jednou ročně měli nárok na speciální sváteční uniformu, kterou by mohl soukromě používat jako sváteční společenský oblek. To co by pro některou rozmazlenou slečinku milionářských rodičů mohlo být považováno za bezcenný hábit, by mnohé dívce z chudých poměrů výrazně obohatilo soubor jejich svátečních  oděvů.

3.      Kromě prvního plošného zvýšení platů učitelů i dalších pracovníků škol by se stanovil funkční kariérní řád, kde by zařazení do platových skupin nezáviselo jenom a počtu odsloužených let, ale i na výsledcích atestačních zkoušek potřebných pro přeřazení do vyšší platové třídy.  .Učitelé by měli rovně větší pravomoci pro prosazování své autority u žáků. Kromě snížení kapesného a vyloučení nedisciplinovaného žáka z účasti v zájmových kroužcích by mohli přidělovat delikventům  v době po vyučování i speciální práce účelné pro chod školy. Toto by mnohá milionářská matička mohla pociťovat jako i jistou formu tělesných trestů, když by zastihla  svého mazánka, jak pod odhledem školníka neb vrchní uklízečky vytírá podlahu na chodbách, záchodech a tělocvičně, zametá školní nádvoří nebo stěhuje knihy a jiné pomůcky ze skladu do kabinetů atd.

Za uvedených poměrů by se již od školních lavic příslušníci mladé generace seznamovali s principy mezilidské solidarity, občanské rovnosti, osobní odpovědnosti.za své činy i sociální spravedlnosti Po maturitě nebo složení učňovské zkoušky by mladí lidé při vstupu do aktivního života stáli  zhruba na srovnatelné startovací čáře, ať již jde o dítě milionáře nebo dítě špatně placené matky samoživitelky nebo invalidního důchodce.

Podle lidového rčení – kdo řekne A, musí říci i B, vyvstává otázka, kde na tyto zásadní změny ve školství vzít peníze.  Nabízí se dvě paralelní řešení::

a) Solidární daň pro svobodné bezdětné občany a bezdětné páry ve věku nad 27 let, jejíž výnos by se automaticky převáděl na ministerstvo školství, aniž by to ovlivňovalo jiné kapitoly státního rozpočtu. (Šlo by obdobu tzv. „staromládenecké“  daně, kterou jsem sám zažil v polovině šedesátých let minulého století).

 b) Všeobecná progresivní daň ve výši  10 - 80% z hrubého osobního příjmu  ( u podnikatelů ze zákonem stanovené podnikatelské odměny), která by posílila příjmy státního  rozpočtu a nepřímo umožňovala financovat i druhou etapu reformy. Nehorázné a neospravedlnitelné rozdíly v příjmech jednotlivých skupin obyvatelstva by se takto automaticky snížily na lidsky přijatelnou úroveň.  Rozdíly v hrubých příjmech by se podobaly roztaženému měchu heligonky, rozdíly v čistých příjmech ba odpovídaly poloze stlačeného měchu.

Možné námitky občanů, „proč oni mají přispívat na náklady škol, když oni žádné děti nemají“, by se daly jednoduše věcně vyvrátit: “I děti, které vy nemáte, jednou  vyrostou, budou pracovat a  sociální a zdravotní pojištění, ze kterého vám budou vypláceny penze“. Námitky, možná až žalostný nářek „echt“ pravicových „kalousků“ mezi současnými politiky proti progresivnímu zdanění,  jak by to demotivovalo schopné pracovité občany, se dají rovněž věcně vyvrátit. Toto je jedna z nejpodlejších lží klausovských vyznavačů všemocného moudrého boha neregulovaného tržního principu.  Schopní, tvůrčí  pracující lidé jako vynálezci, umělci, lékaři a tvůrčí podnikatelé, kteří měli vizi, jak svým dílem přispět k pokroku společnosti, nikdy nepracovali pro peníze. Peníze jim byly vždy pouze prostředkem k možnosti realizace jejich vizí. Pokud jde o parazity, spekulanty a jiné nezodpovědné „užívače života“, těm by progresivní zdanění skutečně zkomplikovalo život a měli by tendenci přemístit své aktivity např. do zahraničí (což by našemu státu nijak neuškodilo) Nepochybuji, že i mezi našimi schopnými podnikateli, kteří se na svou pozici vypracovali vlastní intenzivní tvořivou prací, by se našli otcové, kteří by svým synkům požadujícím zvýšení kapesného dokázali říci: Podívej se synku, ve škole máš zajištěno funkční oblečení, kvalitní stravování, zájmové kroužky, prostředky pro sportovní  yžití  a slušné kapesné. Uč se s ním hospodařit, tak jak se to musí naučit tví spolužáci z chudších rodin. Já sám se na toto vše pro tebe a ostatní školáky podílím vysokou progresivní daní, tak si toho važ“.

Reforma základního a středního školství by byla pouze začátkem společenských reforem, které naše společnost nezbytně potřebuje. Dále jde o prosazení skutečně demokratického  způsobu voleb, reformu justice, účinné omezení vlivu soudcovské a exekutorské mafie, nový tiskový zákon umožňující účinnou zpětnou  vazbu občanů na sdělovací prostředky, změnu zákonů umožňující funkční  zařazení tzv romské populace do většinové společnost, a další všeobecně lidské problémy. Základní teze těchto navrhovaných reforem  zveřejním v následujících článcích.