Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, budu chtít být trošku věcný a zaměřím se jenom na část výseku, a to je vzdělávání ve zdravotnictví.
Mohu si dovolit říct, že jsem se podílel jak na změně vzdělávání lékařů, tak i sester. Tady jsem slyšel od kolegy Váchy, prostřednictvím předsedajícího, navyšme peníze, nesnižovaly nebo nezvyšovaly se. Tady jde opravdu o to udělat systémovou změnu a na to jsme narazili právě u vzdělávání sestřiček. Proč sestry mohly mít vzdělání čtyři roky, byly kvalitní a najednou měly vzdělávání sedm let. A když jste se ptal přímo lidí, chodil jste za nimi, tak oni řekli: my tam rok sedíme a nic víc se nedozvíme, my to vzdělání kvalitnější nemáme. Ale sedm let je delší doba a je to samozřejmě mnohem více peněz. Jde o to, aby se dostaly peníze přímo nejenom ke kantorům, kteří si to zaslouží, a nemám vůbec nic proti soukromému školství, církevnímu státnímu školství, ale jde o to, aby byly nastaveny podmínky tak, aby vzdělání, které z toho vzejde, bylo kvalitní a byli z toho kvalitní lidé, kteří pak můžou jít přímo do terénu. Když vám přijde sestřička a první, na co se ptá, kde dostane kancelář a vůbec se nezajímá o to, jestli bude ošetřovat lidi, tak to je potom problém. Pak je taky problém to, co za peníze vychováváme. Je blbý, že to takhle říkám, ale to byla ta zkušenost, kterou jsme měli.
A další věc, když jsme rušili zdravotního asistenta, tak nám přijel ještě někdo přednášet z Evropské unie, jak to musí být, a tam jsme se pak na konferenci dozvěděli, že 83 % zdravotnických asistentů, kteří měli malinký rozdíl oproti zdravotní sestře, která musela mít vysokou školu, aby dosáhli na sestru, šlo potom znovu na vysokou školu. My se tady učíme donekonečna a v zásadě nevyužíváme potenciál, aby lidi mohli potom své zkušenosti odvádět tam, kde to má být. Zajímavé bylo, když jsme byli v Karlových Varech, tak ten zdravotní asistent, který se tedy vzdělával tři, čtyři roky, přešel jenom hranice do Německa, měl půlroční kurz, a jak to vzdělání bylo, byl schopen tam dělat šéfa daného zdravotního zařízení sester. Ale u nás ještě potřeboval další tři roky, aby mohl vůbec vykonávat nějakou činnost.
Nejdříve bychom se měli podívat na to, jestli nevzděláváme zbytečně široce, nebo i nesmyslně, a pak do toho dejme peníze. Samozřejmě je to část vzdělávací. Druhá část je, že by mělo být taky jasně dané, že když peníze do vzdělávání půjdou, tak je to o tom, aby se k lidem dostaly. Já to znám, když se přidávalo do zdravotnictví, plošně se přidá, ale k lidem se to nedostane. To si myslím, že je to podstatné.
