Oslavme důstojně 320. výročí bitvy u Zenty !
Ano, právě nyní, právě v této pohnuté době, měli bychom vzpomenout činů našich předků a důstojně oslavit 320. výročí bitvy u Zenty, která 11. září 1697 ukončila několik set let trvající snahu islámského osmanského vojska porobit Evropu.
A o tom, že ta snaha a vyvinuté úsilí ze strany islámského protivníka byla opravdu veliká, o tom svědčí opakované vpády několikasettisícových armád a také všeobecně známé (nebo snad již zapomenuté ??) dvojí obléhání Vídně osmanskou islámskou armádou.
Snad ani není potřeba připomínat pověstnou nelidskou krutost, s níž muslimští vojáci zacházeli s obyvatelstvem jiné víry na dobytých územích a jejich oblíbené kratochvíle se zajatci, k nimž patřilo stahování z kůže za živa, napichování zajatců
konečníkem na kůly a také napichování uřezaných hlav na kůly.
Ale bylo by vhodné připomenout, že poprvé se muslimové pokusili dobýt Vídeň v roce 1529. Toto obléhání Vídně, které bylo pokračováním muslimské expanze do Evropy po vítězství v bitvě u Moháče 1526 (kde také zahynul český král Ludvík Jagelonský) však skončilo neúspěchem. Vídeň se ubránila a útočníci odtáhli před nastupující zimou.
O již tehdejším přístupu muslimů k "nevěřícím" (rozuměj nevěřícím v Alláha
a korán) dobře svědčí i to, že posádka Budína (Budapešť) se vzdala za příslib zachování života a ... … byla do jednoho povražděna.!
Ke druhému obléhání Vídně dvousettisícovým muslimským vojskem došlo
v roce 1683. Po dvouměsíčním obléhání byla Vídeň zachráněna, když spojená říšská, habsburská a zvláště pak polská vojska, která přišla na pomoc, porazila mnohem početnější vojsko obléhatelů a zahnala ho na ústup.
Po porážce u Vídně snažil se sultán opět získat ztracené pozice a vytáhl v roce 1697 se stotisícovou armádou znovu proti křesťanské Evropě.
Jeho nápor měla zastavit asi padesátitisícová armáda pod vedením Evžena Savojského, vrchního velitele habsburských vojsk v Uhrách. A tomu se podařilo zastihnout muslimskou armádu právě při přecházení řeky Tisy u Zenty. Náhlým
a rychlým útokem byla osmanská armáda zaskočena a šokována tak, že se téměř nezmohla na účinný odpor.
Asi 20.000 mohamedánů padlo v boji a asi 10.000 se jich utopilo v Tise.
A ztráty vojska Leopolda I. (císař Římské říše a český a uherský král) vedeného Evženem Savojským se odhadují asi na 500 mužů.
Toto vítězství přinutilo sultána k jednání o míru, které vyvrcholilo stažením osmanských vojsk z podstatné části Uherska a Sedmihradska. Éra muslimské rozpínavosti do Evropy byla …. (chtěl jsem napsat „definitivně“, ale musím se opravit a napsat to jinak) „pro ten čas“ ukončena a začal pozvolný pád osmanské říše.
Na počest této klíčové bitvy, kterou rakouské vojsko zachránilo Evropu
před muslimským vpádem, byl jménem „Zenta“ pojmenován rakousko-uherský chráněný křižník spuštěný na vodu 18. srpna 1897 a zařazený do služby
25. května v roce 1896.
Konstruktérem křižníku byl český loďařský inženýr Kuchyňka.
Veškerou dělovou výzbroj lodi dodala Škoda Plzeň. Loď o výtlaku 2300 tun,
dlouhá 92 m, široká 12 m, nesla osm 120mm děl, deset 47mm děl,
dva torpédomety a měla posádku 300 mužů. Za první světové války
sloužilo na tomto křižníku i padesát Čechů.
16. srpna 1914 hlídkovala Zenta u přístavu Bar při pobřeží Černé Hory v doprovodu torpédoborce Ulan. Obě lodě však byly zastiženy silnou francouzskou a britskou eskadrou čítající dohromady 17 lodí, v jejímž čele pluly dvě bitevní lodě
a množství těžkých křižníků.
Aby kapitán Zenty umožnil ústup torpédoborci Ulan, přijal nerovný boj.
Zenta nemohla vzdorovat a zcela rozstřílená klesla pod hladinu.
Spolu s ní zemřelo ve vlnách Jadranu 173 mužů, mnozí i proto,
že Francouzi nezachraňovali topící se námořníky.
Nyní však k tragickému konci křižníku Zenta přibývají ještě další tragická pokračování, pokračování střetu muslimského fundamentalismu s Evropou, který se po vyhrané bitvě u Zenty zdál již zdárně ukončený.
Doufejme, že se Evropa ještě vzpamatuje, a že neskončí tak tragicky jako křižník Zenta.
M.S
