Čeho se vlastně po Mnichovu zúčastnil, když byl dnešními slovy "u toho", když se koncem třicátých let 20. století rozhodovalo o budoucnosti našeho národa a státu?
Výročí zrovna "slavíme". Měli bychom to dobře znát, neboť mnozí naši vrcholní politici opět chtějí "být u toho", až se bude o nás (bez nás) rozhodovat. I když tentokrát ne v Mnichově, ale v Berlíně. Oficiálně v Bruselu.
Ponechme stranou, že nás francouzští a angličtí spojenci tehdy zradili, takže jsme "byli přimknuti" ke Třetí říši a zůstali v jejím "tvrdém jádru" až do konce 2. světové války. Stejně jako nemá nyní smysl řešit, zda jsme měli naši republiku bránit, bez ohledu na pravděpodobně tragický výsledek. Jestli by všechno, co pak následovalo, nebylo úplně jinak.
Můžeme třeba pochybovat, jak by nás "Francie sladká" bránila, když se sama schovávala za "nedobytnou" Maginotovu linii. Teď už nám pro změnu nechce ani dovolit, abychom navštěvovali "Macronův EU-supermarket", s prošlým zbožím, neboť se jej chystá štědře zásobit pro karavany obyvatel svých bývalých kolonií.
"Hrdý Albion", tehdy ještě imperiální velmoc, nás zase bez váhání hodil přes palubu, protože měl své zájmy všude jinde, než za Rýnem. A mocenské hrátky v kontinentální Evropě mu byly vlastně fuk. Jen ať si Němci vezmou z bezvýznamného "spojence" - Československa - co chtějí, pokud dají pokoj. Nedali.
Polsko už byla jiná káva. Dost velké na to, aby ho obě evropské velmoci nezradily. Tak ho sice formálně šly bránit, ale víme, jak to dopadlo. Francouzská armáda vyrazila pár metrů za Maginotovu linii a pak vedla až do své totální porážky během několika týdnů takzvanou podivnou válku. A pak už s Berlínem budovala Novou Evropu. Udatně. Divize SS Charlemagne bojovala za tuto velkolepou Hitlerovu ideu "evropské integrace" až u Stalingradu.
Po boku Wehrmachtu a dalších německých SS divizí bojovaly za Novou sjednocenou Evropu i SS divize Valonia, Viking, Nord, Galizien. A rovněž na Balkáně pod vedením německého kancléře (nejvyšším jeruzalémským muftím jmenovaného čestného muslima) bojovaly islámské SS-divize Handschar a Kama. Kromě "nespolehlivých" Čechů uzavřených v protektorátu, snad všechny evropské národy bojovaly za Novou Evropu!
Obrana Polska před německou agresí skončila velmi rychle i ze strany Velké Británie a Winston Churchill, se svou zálibou v bonmotech, mohl tento "boj" parafrázovat cynickými slovy: "Nikdy tak mnoho lidí neobětovalo všechno, aby nezískali vůbec nic a ztratili úplně vše."
Po vítězství totiž slavně předal Churchill s Trumanem v roce 1945 v Postupimi (a předtím s Rooseveltem v Jaltě) Polsko do rukou SSSR, úhlavního nepřítele Polska, který ho přepadl už v roce 1939.
Státy vznikají na principu určitých idejí nebo mezinárodních smluv. Podobným způsobem přichází i jejich konec. Ideje dojdou a jsou uzavřeny nové mezinárodní smlouvy. Pokud takový stát nemá svou ideu, nemá ani sílu, aby získal prostředky na dostačující obranu a pokračování své státní suverenity ve svých hranicích.
Současnost dává tomuto konstatování za pravdu. Rozhlédneme-li se po unilaterálním světě, který tu máme po ukončení studené války, vidíme konec nejen Československa, ale i Jugoslávie, jakož i Iráku, Libye a pokus o podobnou koncovku v Sýrii. A nekončící budování americké demokracie v Afghánistánu - i s naší účastí.
Otázka velmoci, která nezazněla, ani nebyla státům v tomto tisíciletí položena: "chcete suverenitu, nebo lidská práva v našem univerzálně platném pojetí"?
Demokracii tyto státy nedostaly, jen nekončící krveprolévání a hospodářský rozklad. EU však získala "díky" tomu spoustu opravdu potřebných pracovních sil (říká se jim oficiálně "uprchlíci"), vždyť průměrná nezaměstnanost mezi Evropany je pouhých 10 %.
Tyto státy neměly žádnou obranu proti likvidaci své integrity, natož svého režimu, ať už byl jakýkoliv. Vidíme však bezprostředně jedinou výjimku a ta nás velkým optimismem nenaplňuje: Severní Koreu. Aby se stát - nebo jeho režim - udržel, neobejde se bez odstrašující jaderné síly.
K tomu vede unilaterální globální uspořádání světa, v němž nelze dominantní supervelmoc omezit v šíření "pokroku v humanitárních záležitostech" nebo "lidských práv" žádným jednáním či mezinárodně platnými smlouvami, jen atomovou bombou na dostatečně vyvinutých nosičích. Zemský ráj to na pohled.
V těchto souvislostech se nelze vyhnout zásadním otázkám naší doby, ať už se to týká celého světa, Evropy nebo konkrétně nás.
1. Co se bude dít v globálním měřítku, jestliže je aktuálně unilaterální uspořádání světového řádu závislé na jednom státu, supervelmoci, u níž nelze nevidět značnou nestabilitu její vnitřní i zahraniční politiky.
2. Jaké bude řešení mocenského vakua ve střední Evropě, které zavedla Versailleská smlouva i její další pokračování v Postupimi, které už také nic negarantuje. O tom není pochyb, sledujeme-li dění v tzv. postsovětském prostoru. Tzn. i u nás, v ČR.
3. Co se bude dít i v dalším nástupnickém státě SSSR, multietnické Ukrajině, jejíž vedení zpochybňuje samotné kořeny své existence. Jak státní, tak etnické. Ukrajina se snaží desovětizovat, aniž by vzala v úvahu, že jen díky SSSR jako stát vznikla a díky smlouvě Molotov - Ribbentrop má takové hranice, jaké má - nezapomínejme ani na Chruščovovo krymské příštipkaření.
Až se Ukrajina úspěšně desovětizuje, vrátí příslušná území Polsku, Maďarsku, Rumunsku?
Polsko také desovětizuje a také má své hranice, jaké má, díky uvedenému paktu. Určitě se na výsledky ukrajinské desovětizace těší.
4. Jaké řešení výše uvedených problémů občanům evropských států muže nabídnout EU? Ať už pod tímto názvem vidíme bruselskou byrokracii nebo německou - prozatím ekonomickou - expanzi?
Jako Češi si proto snad ani nemusíme klást otázku, co nám přinese opětovné "přimknutí se k pevnému jádru Evropy", tedy především k Německu a macronovské Francii. Jeden bývalý Mnichovan už z EU "po anglicku" zmizel. O posledním účastníku mnichovské dohody, Itálii, ostatně není také moc slyšet, přibližuje se totiž spíš Řecku než "pevnému a zdravému evropskému jádru".
Proto nám nyní tak dobře radí Macron a Merkelová, abychom co nejrychleji opustili jediné spojence, které máme - Polsko a Maďarsko (po Ficově obratu čelem vzad už asi o Slovensku nemluvme). A naši Sobotkové, Kalouskové, zelení ekoteroristé a další piráti a protektorátní kolaboranti Berlína tomu tleskají. Jako vždy, když čelíme "Mnichovu".
Pokud se tak stane, pak už můžeme jen duchamorně uvažovat, jaké to Německo zrovna bude - ať už po těchto nebo příštích volbách: rudé, černé, zelené, žluté, hnědé? Nebo dokonce duhové?
Kdo zapomene na vlastní dějiny, musí si je obvykle zopakovat. Bohužel však v tomto případě dokonce ne jako frašku, ale jako ještě větší tragédii. Je to v našich rukou.
Nebo už ne?
