zdroje
Dobrý den, v dnešním rozhovoru na PL mě zaujala vaše věta, že cituji: Vyčerpání přírodních zdrojů nepovažuji za reálnou hrozbu. V médiích ale stále slyšíme, jak je nutné šetřit pitnou vodou, která je čím dál vzácnější, což se projevuje i na ceně. Někteří také říkají, že dnešní konflikty, jsou důsledky sporů a přírodní zdroje a suroviny. Můžete vaši tezi něčím podložit? Já svůj názor můžu podložit třeba Irákem, který byl napaden spojenci právě kvůli ropě, což rozpoutalo další konflikty, ale to už je jiná kapitola. Děkuji, pokud se vyjádříte.
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
již dříve jsme zaznamenávali hrozby, varující před vyčerpáním nerostných zdrojů. Mělo dojít k vyčerpání uhlí, ropy, zemního plynu, a vždy byl stanoven termín, kdy k tomu dojde. Obvykle to byla doba dvaceti let. Vždycky se ukázalo, že za toto období byly nalezeny nové zdroje těchto surovin, které nejen pokryly předpokládaný deficit, ale dokonce jejich zásoby významně rozšířily. Jiná je otázka, kdo chce s těmito zdroji hospodařit. Například v případě ropy je tomu tak, že její významné zásoby ovládají některé arabské státy, pro které je to zdrojem jejich pohádkového bohatství. O toto bohatství se však ani v nejmenším nechtějí dělit se svými chudými příbuznými ze zemí Blízkého východu, kteří pak směřují do Evropy. A jen pro pořádek uvádím, že to byl právě Irák, který na začátku devadesátých let napadl Kuvajt, aby se zmocnil jeho bohatých ropných ložisek.
S vodou je samozřejmě třeba šetřit a udržet ji na našem území, jak to jen jde. Musíme se zase naučit zvyšovat absorpční schopnost krajiny. Zatímco komunismus byl dobou masivních meliorací, je nutné dnes naopak vodu v krajině zadržovat. Jediným zdrojem vody u nás je déšť, téměř žádná voda k nám řekami neteče. Takže ji musíme u nás co nejdéle držet, i za cenu ochrany vybraných území pro případné vybudování nádrží, které by vodu dokázaly akumulovat. Je paradoxní, že právě šetření vodou v devadesátých letech bylo příčinou začátku růstu ceny vodného a stočného. V této souvislosti nesmíme zapomínat na obrovské ztráty, ke kterým dochází ve vodovodní síti a nutit provozovatele k jejich odstranění.
A na závěr, to, že se nechci nechat zastrašovat hrozbou vyčerpání zdrojů, neznamená, že nejsem zastáncem šetření energiemi a hledání alternativních zdrojů. Vždy by to ale mělo být na základě svobodného rozhodnutí člověka a nikoli výsledkem státní nebo evropské regulace.
S pozdravem
Jan Zahradník
