Lobkowicz ročně "udělá" 150 vagonů zelí. Čas má ale i na Sněmovnu

26. 10. 2011 11:58

ROZHOVOR Za „zelného krále" lze právem považovat parlamentního poslance a podnikatele Jaroslava Lobkowicze z Křimic u Plzně. Vedle politické kariéry je totiž úspěšným producentem kyselého zelí a věnuje se také pěstováním ovocných a okrasných stromů. Jistě ne náhodou je tedy potomek proslulého šlechtického rodu členem Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny a místopředsedou Výboru pro evropské záležitosti. Na vlastní kůži každý den zažívá, jaké to je, podnikat v ČR v zemědělství a o své postřehy se podělil s ParlamentnímiListy.cz, protože právě vrcholí zelná sezóna.

 Lobkowicz ročně "udělá" 150 vagonů zelí. Čas má ale i na Sněmovnu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Logo TOP 09

Jak se Jaroslav Lobkowicz dostal k podnikání v zemědělství?

Bylo to úplně náhodou, podnikat jsem sám od sebe nikdy nechtěl. Po revoluci došlo v naší zemi ke změnám a já jsem žádal v restituci o navrácení rodinného majetku. Můj otec tady dříve podnikal v zemědělství a tak jsem žádal o vrácení polí i dalších zemědělských objektů, státní statek to ze zákona vydával a vydal pozemky i všem bývalým sedlákům, kteří tady už nehospodařili. Všichni se na mě obrátili s tím, zda bych pozemky nevzal do nájmu. Tak jsme založili zemědělskou společnost Lobkowicz Křimice spol. s.r.o. a tím to začalo. A tím také začaly problémy. V roce 1993 jsem se vrátil natrvalo z emigrace z Německa, kde jsem pracoval u firmy Siemens. Už jsem nebyl člověk, který každý měsíc čekal na výplatu. Stal se ze mě člověk, který každý měsíc musí platit výplaty a musí mít dost peněz na to, aby na měl. Pak se k tomu připojilo i to, že na našem bývalém poli bylo zahradnictví, které nám také vrátili. Naproti byla zelárna a už v minulosti se můj otec zabýval výrobou kyselého zelí, byť na jiném místě. Zelárnu jsme také převzali a tím začalo moje hlavní podnikání, které běží do dneška.

Více čtěte:

 Lobkowicz se brání: Neprodávejte naše dědictví Německu

Dá se skloubit podnikání v zemědělství s politikou?

Dá se, ale člověk musí mít důvěru lidí které zaměstnává. Musí si najít takové spolupracovníky, na které se může spolehnout a pak je to dnes při telefonním a mailovém spojení snadné, když je třeba se s někým spojit. Naštěstí Praha není tak daleko od Plzně, tak kdyby nejvíc hořelo, mohu přes poledne zajet do Plzně na otočku a stačím toho hodně. Jde to.

Kolik pracovníků zaměstnáváte?

Je to sezónní záležitost, teď mám zaměstnanců hodně, protože běží zelná kampaň. Je tady nyní asi 25 brigádníků. Pár lidí pracuje v zahradnictví, máme údržbáře, mechaniky, opraváře zemědělských strojů, traktoristy a několik stálých zaměstnanců pracuje v zelárně i mimo kampaň, protože se tam stále prodává zelí. Platím dohromady kolem 30 lidí. V době kampaně kolem 50 až 55. To už je poměrně dost. Na to člověk musí mít určitou sumu, aby je mohl vyplatit.

Jakým způsobem prodáváte vaše produkty?

Rozhodně naše produkty nenajdete v obchodních řetězcích a v hobbymarketech. Ty vyžadují dodat všude najednou velké množství produktů a to už není v našich silách. Když jsme jednali před léty s velkými markety, tak řekli, že zboží můžeme dodat, ale musíme to umět dodat v jeden den v obrovském množství například do všech jejich 20 provozoven v celé ČR. To znamená nejen pěstování a výrobu, ale i jinou a náročnější logistiku. Zelí proto prodáváme vlastníma silami, jezdí k nám různí obchodníci se zeleninou z Plzně a okolí, nebo Karlových Varů. Buď to vezeme k nim, nebo si oni jezdí. Berou pak produkty ve větším množství, sami mají vlastní distribuci a prodávají k tomu všechno možné, brambory, zeleninu a ovoce. Já ani nevím, ve kterých obchodech se pak naše produkty prodávají. Většinou je pak objevím v různých obchodech, spíše v těch menších. V ochodních řetězcích nejsme. Pro ně má naše zelí moc dobrou kvalitu a je dražší drazí. Řetězcům stačí, aby bylo zelí za tři koruny nebo za pět korun, většinou jde o dovoz z Polska. Řetězcům obecně stačí , aby měli laciné zboží, a kvalita je už nezajímá. Kdysi jsem kupoval pomeranče a tam bylo napsáno, že jde o druhou kvalitu. Řekl jsem, že jsem dost bohatý na to, abych dostal první kvalitu. Tu bohužel neměli.

Kolik kyselého zelí vyprodukujete?

Pěstujeme samozřejmě vlastní zelí v okolí Radčic, Křimic a Malesic, ale hodně ho také nakupujeme. Je tady více menších pěstitelů, kteří nám zelí dodávají. Ročně děláme zhruba tak 150 vagonů zelí, jeden zemědělský vagon přepraví deset tun zelí. Výhodnější je nyní zelí nepěstovat ve velkém, ale kupovat je od menších pěstitelů. V divokých devadesátých létech se zelí hodně kradlo, teď už se to trošku zlepšilo. Člověk tehdy přišel na pole a ono bylo téměř sklizené. Ten, kdo má za barákem hektar, to spíše uhlídá, než ten, kdo má velké pole. Říká se, že na panském se vždy kradlo. Tak mnozí lidé to tak brali. I když to panství už dávno nebylo, oni z toho pořád vycházeli. Jednou se stalo, že soused přistihl lidi s náklaďákem, jak nakládají jeho zelí. Šel tedy za nimi a v dobré víře jim řekl, že jim zelí rád prodá. Zmlátili ho tak, že skončil v nemocnici.

Je o vás známo, že rád přiložíte ruku k dílu a nevyhýbáte se fyzické práci. Je to tak? 

Když je zapotřebí, rád pomůžu. Ne vždy je na to ovšem čas. Opravujeme náš křimický zámek, který jsme rovněž převzali v restituci. Tam mám lidi, kteří to dělají permanentně. A mám z toho radost, baví mě to podívat se na střechu, vylézt tam po žebříku nebo tam něco udělat. Člověk nesmí úplně vypadnout z praxe. V mládí jsem nemohl studovat, vyučil jsem se původně jako televizní opravář, dělali jsme tehdy ale i v truhlárně a v kovárně, umím také pracovat se soustruhem. Opravu zámku plánuji na dlouho. Před třemi léty jsem říkal, že to bude na 40 let, tak teď musím říkat, že zámek bude opravený za 37 let a já tam oslavím narozeniny. To už by mě mělo být 106 let. Když má člověk nějakou ideu, tak proč by to tak nemohlo být.

Dá se vůbec v Česku podnikat v zemědělství?

„Teď už je to lepší, než začátkem devadesátých let, podniká se samozřejmě lépe díky dotacím. Já si ale myslím, že dotace není to správné řešení, ale bohužel je to tak v celé Evropě. My zemědělci dotace potřebujeme, bez nich nemůžeme žít. Loni vyšla výroční zpráva o zemědělství za rok 2010 a tam bylo optimisticky řečeno, že zemědělci v Česku vydělali dohromady 6,5 miliardy korun. Ale v tom bylo asi 35 miliard dotací. Kdyby nebyly dotace, vydělali by 25 miliard minus. A to není správné. Ceny zemědělských produktů, hlavně obilovin se pohybují plus minus na úrovni cen z konce 60. let. To znamená, že tehdy stál metrák pšenice 300 korun, dnes stojí něco přes 400. Loni stál ale jen 250 korun. Nafta tehdy stála dvě koruny, dnes stojí pro zemědělce 20 korun, máme trochu lacinější naftu. Ale přesto je to všechno desetkrát dražší než v šedesátých létech. Ceny obilí desetkrát nestouply, výdělky v zemědělství byly tehdy 2000 - 2500 korun měsíčně. Dnes by samozřejmě nešel za 2500 dělat nikdo ani na týden. V zemědělství zůstaly ceny pořád na stejné úrovni . Proto jsou dotace zapotřebí. Nemám nic proti tomu, že jsou potraviny laciné, ale k tomu je potřeba těch dotací. Lepší by bylo mít dražší potraviny bez dotací, protože je zase musí někdo zaplatit z daní. Platíme daně, aby Evropa měla peníze na evropské dotace a stát na národní dotace. Ministři financí a zemědělství musí ty peníze někde sehnat.

Více  o poslanci Lobkowiczovi ZDE

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Josef Dvořák

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karlovarský kraj: Obnova historické silnice z Plesné do Aše je na dosah

20:48 Karlovarský kraj: Obnova historické silnice z Plesné do Aše je na dosah

Karlovarský kraj se chystá obnovit původní historickou silnici z Plesné do německého Bad Brambachu a…