Miloš Zeman během osmi měsíců ve funkci prezidenta ukázal jiný přístup k výkonu funkce než jeho předchůdci. Jak jeho dosavadní působení hodnotíte?
Prezident důsledně vychází z toho, že byl zvolen přímo. Myslí si, že má díky tomu jakoby silnější mandát než jeho předchůdci. Vyplývá to už z logiky věci. Ovšem síla mandátu není podepřená Ústavou a není tam zohledněna. Hodně se o tom dnes mluví, ale mezi slovy a činy existuje rozdíl. Jenže taková slova jsou v činy převedena jen zřídkakdy, protože by se k tomu ústavní většina nehledala snadno.
Každopádně prezident vychází ze silného mandátu a chce ho tudíž plně využít. To ho tlačí k tomu, že pak při svém přímějším způsobu mluvy, než je diplomatický jazyk, označí ústavní zvyklosti za idiotské, a tudíž chce, pokud může, těmito ústavními zvyklostmi pohrdnout. Ne vždy se to podaří, někdy narazí na odpor svých oponentů, ale každopádně ta snaha je vidět.
Fotogalerie: - Zeman v Ústeckém kraji
Jak jste již zmínil, někteří kritici prezidentovi vytýkají, že svým chováním ohrožuje stabilitu ústavního systému a demokracie. Stává se opravdu systém tak nevyváženým, že je ohrožen, jak některé strany říkaly v kampani?
Ohrožen svým způsobem je. Jiná věc už ale je, že náš ústavní systém má daleko k naprosté dokonalosti, ale je třeba vždy vycházet z toho, že i nedokonalý zákon je zákon. Myslím si, že pan prezident se pokouší, a je to zcela přirozené, rozšířit pole své působnosti a rozšířit realizační prostor pro výkon moci až tam, kam to jde.
Řekl jste, že díky přímé volbě cítí prezident silnější mandát. Politici ale už nedávno mluvili o tom, že by se pravomoci hlavy státu měly osekat. Nebylo by ale spíš správné, když už byla přímá volba zavedena, aby se pravomoci rozšířily?
Máte naprostou pravdu. Od začátku bylo jasné, že silnější mandát podepřený nějaký počtem voličů svádí k přemýšlení o tom, jak posílit své postavení. Mám za to, že silný mandát prezidenta by měl najít i zohlednění v Ústavě, které by směřovalo k rozšíření kompetencí. Rozhodně ale způsobem, který by neohrozil parlamentní podstatu demokracie, protože nejsme prezidentskou republikou. Je tedy na zákonodárcích, aby našli poměr mezi silnějším mandátem a postavením, které by neohrozilo parlamentní demokracii.
Zastavil bych se ještě u jedné věci. Prezident Zeman nezřídkakdy uvádí počty svých voličů a srovnává to s počty voličů politických stran. To je ale nefér srovnání, protože politického zápolení v parlamentních volbách se účastní zhruba pětadvacet stran a vítěz má poměrnou většinu. Zatímco v prezidentských volbách se zhruba stejné množství hlasů, samozřejmě podle volební účasti, dělí dvěma. Automaticky každý, kdo zvítězí, má nad padesát procent.
Psali jsme:
Co podle vás stálo za dramatickým propadem SPOZ? Můžeme to chápat tak, že voliči odmítli „prezidentskou“ stranu, přestože samotného Zemana mají rádi? V čem se stala chyba?
Nevím teď, zda podpora Miloše Zemana stoupla, nebo klesla, nedávno mu důvěřovalo 55 procent. Každopádně co se týká SPOZ, ta strana nepochybně doplatila na to, že je dítětem či výtvorem, v podstatě samorostem, prezidenta. Byla stvořena v podstatě jako zástup pana prezidenta k podpoře jeho postavení a nikdo mu to nemůže zazlívat. Rovněž je ale logické, že voliči nespatřili potřebu volit takovou stranu, která je odvozena od prezidenta.
Miloš Zeman správně řekl, že požehnání prezidenta je polibkem smrti. Sice se to projevuje v různých podobách, ale on v tomto případě jakýmsi způsobem propletl vládu s nízkou legitimitou a stranu. A na to je volič trochu alergický. Ukázalo se to i na osudu Demokratického hnutí začátkem 90. let a stejně i na osudu dnešní SPOZ. Stejně tak se podívejme, jak dopadl blok Hlavu vzhůru, který podpořil Václav Klaus.
Prezident Zeman je čas od času označován za rusofila, stejně jako před ním Václav Klaus. Jak to vnímáte vy? Není to jen laciná nálepka?
Kdyby ta nálepka spočívala jen v tomto označení, bylo by to poněkud nepřesné. Spíš se mluvilo o tom, že mohou v pozadí stát nějaké ruské zájmy a to bude nutné jednoznačně prokázat, jinak je to mimo.
Nicméně prezident se zatím k ruské problematice nijak výrazně nevyjadřoval. Ani o stavu lidských práv, ani o politickém systému v Rusku. Takže nevím, jaký je jeho vztah k Putinovi a systému, který v Rusku vládne. A možná by bylo dobré, kdyby se k tomu vyjádřil.
Psali jsme:
Pokud jde o situaci v ČSSD, do jaké míry se shodujete s výkladem, že šlo o puč? Je takové označení adekvátní?
Podle mě šlo o pokus o převzetí moci ve straně a myslím si, že prezident si toho byl vědom. Miloš Zeman sice říká, že se setkává s kýmkoli, tak když k němu přijdou pánové z jedné strany pohovořit o sestavování vlády, proč by je nepřijal. Jenže prezident má své limity a to i v setkávání. Pokud máme brát vážně, že přišli z ČSSD do Lán řešit možné sestavování vlády, prezident se měl jako první zeptat, kde mají předsedu a měl by na to dostat jasnou odpověď. Pokud taková otázka nastolena nebyla, vycházel zřejmě Zeman z toho, že je předseda jaksi nepravomocný.
Jak celkově hodnotíte výsledky voleb? V podstatě to vypadá, že budeme mít vládu, která nebude ani pravicová ani levicová.
Politické dělení na pravici a levici není rozmar politiků, to si vymyslel život sám. Nespadlo to z nebe. Vláda určitě bude buď napravo, nebo nalevo od středu. Jediná věc, která tu kvalifikaci stěžuje, je to, že nevíme, zda hnutí ANO je napravo, nebo nalevo. Ta nejistota u mě je i důvodem toho, proč neočekávám žádnou velkou stabilitu. Věci uvnitř ČSSD se nejspíš vyjasní, ale bude to teprve první bitva velké války. Ti lidé v ČSSD, kteří teď prohrají, se přihlásí o slovo nepochybně později.
Závěrem se zeptám na novou parlamentní stranu, kterou jsme dosud nezmínili, tedy Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Co mohou podle vás ve sněmovně reálně dokázat?
Rozhodně nezavede přímou demokracii skrze svoji účast ve sněmovně, to zcela vylučuji. Tomio se mnou o tom párkrát diskutoval a já jsem velmi radikálním protivníkem referendální, přímé demokracie. Musím ale zdůraznit, že rozhodně nepokládám Tomia Okamuru ani za rasistu ani za xenofoba, což by byl čistý nesmysl. To přece dokazuje on sám svým původem. Mimochodem to, že uspěl on i Andrej Babiš, ukazuje na to, že Češi nejsou vůbec xenofobní a dobře snesou zástupce jiných národů a národností, pokud mluví jejich řečí.
Opakuji ale, že určitě nesouhlasím s celým tím tažením za přímou demokracii. Naopak čím širší a nekvalifikovanější lidovláda, tím hůř pro společnost jako celek. Voličská kvalifikace je strašně důležitá.
Kdo je Jefim Fištejn? (zdroj: wikipedie.cz)
Jefim Fištejn (někdy psán také jako Fistein) se narodil roku 1946 v ukrajinském Kyjevě (někdy je jako datum narození nesprávně uváděn rok 1947); tehdy součást Sovětském svazu. V letech 1964 až 1969 vystudoval fakultu žurnalistiky na Lomonosovově univerzitě v Moskvě.
Od roku 1969 do roku 1980 žil v Praze, kde pracoval jako překladatel. Po podpisu Charty 77 byl pronásledován a v roce 1980 donucen emigrovat do Vídně. Od roku 1981 do roku 1996 působil jako politický komentátor rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa, kde se specializoval především na středoevropskou a východoevropskou oblast (slovanské a pobaltské jazykové redakce). V posledních letech své činnosti v RSE sloužil jako zástupce programového ředitele.
V letech 1996 a 1997 byl šéfredaktorem Lidových novin. Následně se opět vrátil do redakce Rádia Svobodná Evropa/Rádia Evropa jako politický komentátor. Později v redakci opět sloužil i jako zástupce programového ředitele.
Od devadesátých let působí jako externí spolupracovník rozhlasové stanice Český rozhlas 2 – Praha. Pracoval rovněž jako poradce bývalé předsedkyně Senátu Libuše Benešové.
Jedná se o autora četných politických článků, komentářů a kulturologických esejů v českém, ruském, německém a anglickém tisku, dále autorem několika knih a scénářů k dokumentárním filmům. V roce 1995 získal cenu „Stříbrná křepelka“ Českého literárního fondu.
Koncem června 2009, kdy působil mimo jiné jako komentátor komerčního zpravodajského kanálu Z1, oznámil premiér české vlády Jan Fischer, že Jefim Fistejn bude součástí týmu jeho poradců.
Tomio Okamura
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
