I slova mají svou příchuť. Ještě nedávno považovali mnozí podnikatelé euro za laciný leč pozitivní přívlastek a všude se to jen hemžilo všelijakými eurookny, euroregály i euroservisem všeho druhu. Před jedním pražským metrem stál dokonce stánek s eurobuřty, sorry, euro hotdog hlásal nesklonný nápis. Teď, kdy se v Němcích šíří pojem euroidioten, který se tak dobře rýmuje s fachidioten, je to s pozitivním významem poněkud nahnuté. I reálný socialismus nakonec porazily vtipy.
O to chmurnější a vzteklejší jsou europolitici. Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová, si nedávno postěžovala, že trhy Evropě nerozumí a její německý kolega Wolfgang Schauble výrok politicky upřesnil: nerozumí totiž naší jednotné vůli euro držet. Ani ta nejmenší země eurozónu nikdy neopustí. Slovutný a většinou objektivní a klidný The Economist, jako by Schaublemu nevěřil, ve svém posledním vydání považuje sice odchod z eurozóny za možný, ale přirovnává takovou eventualitu k sebevraždě, a to už i obrázkem na titulní stránce, kde si hlava v podobě euromince klade ke spánku revolver. Velmi podrobně pak popisuje katastrofické důsledky odchodu chudé zadlužené země a zcela odlišné byť neméně hrozivé problémy, kdyby odešlo takové Německo. Obě země v přerodu by prošly hlubokou finanční a ekonomickou krizí. Nepochybně. Jenomže místo chmurného eurooptimismu (teď už se holt nedá nic jiného dělat) a v zájmu objektivity měl být vypracován i opačný scénář - sebevražda celé eurozóny.
Teď když už je trhům jasné, že i Portugalsko, Španělsko a možná Itálie své dluhy za dnešní nízké inflace vydáváním dalších dluhopisů nikdy nesplatí, přestože jsou dotovány (nákupem) Evropskou centrální bankou, sebelepší nové dluhy celkovou míru zadlužení stagnující ekonomiky nesplatí. Dokonce i úroková míra pro jinak solventní Irsko 5, 8 % notně převyšuje jakoukoli naději na stejně vysoký a dramatický růst HDP. Drastické škrty rozbujelého státního rozpočtu povedou časem (ovšem kdy?) k ekonomickému růstu, ale ve střednědobém rozmezí k hospodářskému poklesu a politickému zemětřasu. Reformní vlády mohou být nahrazeny vládami nereformními. Jižní státy budou k refinancování svých dluhů potřebovat v příštím roce téměř 1bilión eur a tzv. strukturální proměny á la laissez faire v ochranářském prostředí, to je nadlouho pokud vůbec. To není problém likvidity, je třeba přiznat možnost bankrotu alespoň v rámci eurozóny, což je nejen politický, ale také velký finanční problém. Teď bude mít Jean Claude Trichet na dnešním summitu eurozóny možnost vysvětlit, jak ten nepatrný průměrný deficit celé zóny (6, 3 % HDP), jak nedávno prohlásil, pomůže chudákům na jihu nezvyšovat ten jejich. Ani mezivládní dodatek eurovalu do lisabonské smlouvy trhy neuklidní. To je jen německý ústavní problém, jak starou záruku stabilní měny nahradit německou zárukou ostatním euročlenům. Nesolventní státy si musí přestat půjčovat. Ale jak?
Portugalsko má třetinu nakoupených dluhopisů v Řecku, Irsku a Španělsku, stejně jako německé a francouzské banky, když jim připočteme italský dluh (1, 2 bilióny eur). Úrokové míry Španělům už začínají opět růst a trh se chystá polehoučku otestovat i německé bundy, jako by reálné euroutopii jeden za všechny a všichni za jednoho stále nechtěl věřit. Hra na domino začíná.
Alexander Tomský je členem Svobodných
Kde vyšlo: Lidové noviny
Více:
Zástupce ČNB nepodpoří žádost Česka o přijetí do eurozóny
Klaus by chtěl výjimku pro zavedení eura. Nečas nesouhlasí
Fajmon (ODS): Výjimka z eura? Proč ne
Foto: konzervatizmus.cz
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
