Okolo dvou kontejnerových bytovek v lokalitě Poschlá na konci Vsetína je dost rušno. U kanceláří sociálních pracovníků a společenské místnosti s kulečníkem pokuřují starší, na plácku před bytovkou drhnou koberec mladší a některé děti se za hlasitého pořvávání ráchají v loužích. Úplná bouře se ale strhne, když na místo dorazím s lidmi z radnice. Romové srší nenávistí, takže od veřejného lynče není daleko.

Bezradní kvůli štěnicím

„Všechno jsem zaplatila a stejně nás ty svině vyhodí na ulici! Mám šest děcek. Ať ti z města chcípnou nebo je Bůh potrestá," křičí žena ve středním věku. „Chtějí Romy vyhnat z města. Vždyť ten barák, odkud nás sem přestěhovali, už neexistuje, a stejně chtěj, abychom zaplatili bývalý nájem odtamtud. To je rasismus. Na městě nám řekli, ať jdeme krást. Je tohle normální," řve potetovaný mladík, jenž se představil jako Honza. Ostatně víc, než křestní jméno, tady nikdo prozradit nechce. „Všichni odjedem do Anglie a napíšem to tam do novin. Uděláme jim takovou ostudu, že se z toho zblázní," dodává hlasitě Honza.

S nezbytným hloučkem zvědavých dětí stoupám do prvního patra jedné z bytovek. Projdu dlouhou potemnělou chodbou. Jedny dveře jsou dokořán. V nich žena ve středním věku s náplastí na tváři, představí se, ale kvůli řevu dětí není nic slyšet. Napomenu je, aby ztichly, a kupodivu poslechnou. „Koušou nás štěnice a jiný chrobáci. To mám od nich. Dostala jsem do rány zánět. Bojím se, aby to miminkám nešlo do uší. Třikrát už jsem všechno vyhodila, protože jsme to stříkali a nic. Stálo mě to třicet tisíc. Už mě to nebaví kupovat, hovno. Tak spíme na zemi," ukazuje mi ložnici pět na čtyři metry plnou dek a stejně velkou kuchyni Dana. Její syn přináší Biolit. „Chodil jsem na učňák, ale pak se mi tam už nechtělo," říká. „Ne, to je drahé. Chtěli hodně věcí a už jsem na to neměla," skočí mu do řeči máma. V bytě jich spí deset, v koupelně se rozlézá plíseň.

Nové smlouvy s exekutorským zápisem