Má dvě děti z doby, kdy byla vdaná. V roce 1989 se rozvedla. Další etapa jejího života začala tím, že žila v Praze přítelem Ivanem Holzingerem, se kterým má další dvě děti. Původně žili v Praze-Braníku v jeho domě. On ale dům prodal a výhodně koupil dvoupodlažní dům v Janských Lázních.
Příběhy, které zveřejňují ParlamentníListy.cz:
Sociolog nemá práci. Prchá do Holandska. Drábek: Smutný to případ
Životní zlom živnostníka: Končím s podnikáním. Dřu jen na daně
„Holzinger se prostě rozhodl, že se kvůli zdraví dětí přestěhujem na čerstvý vzduch, a nedal si to vymluvit." Pravda, paní Renata ze stěhování z Prahy nadšená nebyla, ale pro děti vždycky udělala všechno.
Tak šla do Krkonoš s tím, že v Praze platili pronájem bytu, kdyby třeba děti potřebovaly za pár let někde bydlet kvůli studiím nebo kdyby se něco stalo. Opuštěnost horských plání a celkový stav mysli přivedl jejího přítele nejdřív na myšlenku, že dům v Janských Lázních přestaví a budou provozovat penzion s hrdým názvem Holzinger, ale o pár měsíců později jej odtrženost od hlučného světa, na kterém byl závislý, přivedla až k marazmu alkoholu.
Přestavby a rekonstrukce se hned zkraje zadrhly. A ještě než stihli něco přebudovat, když byly nejmladšímu dítěti paní Renaty tři roky, tatínek mu umřel. „Patrně ho někdo vzal železnou tyčí po hlavě, našli ho ležet na silnici s rozpolcenou lebkou. Byl v bezvědomí, půl roku v tom stavu setrval a už se neprobudil," hodnotí pro ParlamentníListy.cz paní Renata skon člověka, který jí zásadním způsobem převrátil život.
Další příběhy čtěte ZDE
Velkorysá sociálka - nabídli jí, že jí zbaví dětí
"Nechtěla jsem zůstat v Krkonoších, přítel měl v Praze-Braníku ještě ten pronajatý byt, kde jsme sice nebydleli, ale normálně jsme všechno platili, mysleli jsme na odrůstající děti. Ale že jsme bydleli jinde, majitelům se podařilo dokázat, že byt nepotřebujeme. Bylo o tom několik soudů, ale výsledek byl ten, že jsem se čtyřmi dětmi byla v Braníku homeless. Zkusila jsem se udržet v Praze žádostí na sociálce," svěřuje se Renata.
Paní Renata vydělávala, měla pronajatou prodejnu s opravnou obuvi v Podolí. Jen to bydlení v Praze chybělo. Myslela, že se pro matku samoživitelku něco najde alespoň pro začátek.
„Řeknu vám to takhle - pro bílou se čtyřmi dětmi a v té situaci, ve které jsme byli a kterou jsme si nezpůsobili, se zkrátka nenašlo nic. Ubytovna byla pro děti naprosto nevhodná. Když jsem řekla, že tam nemůžou být, paní na sociálce to uznala a dobrotivě mi nabídla, že mi děti vezmou do nějakého ústavu. Tak jsem prchla. Známe to. Nakonec se budu o děti soudit, děti budou trpět bez mámy, když už přišly o tátu. Bydleli jsme tedy v Janských lázních. Nezateplená patrová haluzna, na kopci, s plechovou střechou, žentour na palivo. V zimě metry sněhu, po baráku a v oknech visely krápníky až do jara, ale přežít se tam dalo a byli jsme spolu," vzpomíná paní Renata a ještě dodává: "Tyhle zákony, kdy mohli děti sebrat mámě jen proto, že je momentálně v ekonomické tísni, to musela vymyslet nějaká vyšinutá zrůda!"
Dluh ze záhrobí
Původně nechtěla v Janských Lázních podnikat, jen bydlet, když to v Praze nešlo. Ale netušila, že mrtvý otec jejích dvou dětí rok předem, aby měl na pití, pronajal pokoj na zimu jakési paní právničce z Kolína. Když nadešel čas, paní právnička se o svá práva vehementně a s právnickou erudicí přihlásila.
„Ono to tady na Ivana najednou dolehlo. Uvědomil si, že je tu úplně odříznutý, v zimě doslova, a před tou smrtí začal hrozně pít. A dokonce takhle na dluh. Rok dopředu pronajal pokoj," vysvětluje paní Renata.
A tak musela zahájit podnikání v ubytovacích službách. Právničku z Kolína úspěšně zvládla a když to šlo s jednou klientkou, proč by to nešlo ve větším? Něčím se konec konců živit musela, obchod v Praze nešel udržet, pendlování a bydlení jinde mu nedělalo dobře.
„Prodavačka chodila do práce někdy jen dvakrát v týdnu a nebo když se jí náhodou chtělo, nedej pámbu aby napadly tři centimetry sněhu, a obchod šel zu grunt... Tak jsem ho ze dne na den zavřela. Ale ten penzion byl Holzingerův úlet. Asi si chtěl po padesátce něco dokázat. Ale tak mi to předpřipravil, že já jsem to pak musela dokazovat den co den, abychom se čtyřmi dětmi vůbec přežili."
Malé srovnání
"Kdysi za bolševika, někdy v roce 86 jsem dělala načerno taxikáře. Potřebovala jsem peníze, měla jsem už dvě děti a chtěla jsem jim něco dopřát. Tak jsem do toho šla. Pro peníze bych dělala cokoliv kromě prostituce. To jediné ne, za žádné peníze, ale jinak cokoliv. Peníze dávají svobodu, ať tvrdí kdo chce co chce, je to tak. Žádné práce jsem se nikdy nebála ani neštítila. Tak jsem v tom osmdesátém šestém jezdila jako taxi. Fakt je, že jsem dostala přes hubu, propíchali mi kola, ale přežila jsem to a byla jsem natolik ve vatě, že jsem mohla se dvěma dětmi odletět do Bulharska a měsíc jsme si tam žili na VIP pláži a v hotelu pro nóbl lidi. Teď? Letní penzion jsem musela zrušit úplně, ubytoven moc, zájemců málo. Ani v zimě to není nic moc, nemám na luxusnější vybavení, čemuž musejí odpovídat ceny. Teď chodím pracovat na 6 hodin do ubytovacího zařízení pro školy v přírodě za měsíčních 8600 korun. Stačí vám to? Za to si nedopřeju ani sama týden v nejlevnějším Chorvatsku," srovnává paní Renata svoji situaci v tzv. těžkých dobách a dnes.
Mávnutím kouzelné hůlky pana Nečase nemáme nárok
Dcera paní Renaty si v 16 letech přinesla z diskotéky těhotenství. Stane se, paní Renata bere život jak jde, z ničeho nedělá problém. Dítě je na cestě, tak se přijme do rodiny. „Problém je v tom, že dcera v 16 letech neměla odpracovaný povinný rok, takže neměla nárok na žádnou mateřskou od zaměstnavatele, ale jenom rovnou na rodičák na 4 roky. Měli jsme od vlády přislíbeno, že do roka a půl bude dostávat 7600 a po zbytek času 3800. Dostávali jsme od března do prosince. Ale mávnutím kouzelné hůlky pana Nečase hned od ledna máme nárok jen na 3800 a basta. Další věc - díky tomu, že dcera nikdy nepracovala, nemohla být na mateřské jen 3 roky, ale musí automaticky na 4, nevím proč to tak je, ale je to tak. A když bude chtít vydělávat od tří let dítěte, nedostane už nic, celý ten jeden rok nadělí panu Nečasovi, ať si ho pěkně užije. Další věc, díky tomu, že jí nebylo 18, musela jsem o peníze žádat já, chodí to na moje konto, takže k 8600 mého platu se připočítávalo od března těch 7600 a tím, že bydlíme spolu jako rodina, tak se to nějak šikovně rozpočítalo na všechny a my jsme o 550 korun za ten rok přesáhli nějaký limit, takže nemáme nárok na přídavky na děti. Přitom tu mám dvě - jednomu je 13, druhému rok a půl," vyvsětluje Renata.
"Další věc - na mateřskou bych prý mohla jít já. Ale musela bych být ten rok někde zaměstnaná. Penzion jsem musela na půl roku zavřít, byla jsem několik měsíců na pracáku, pak jsem 7 měsíců pracovala ve škole, málem nám to vyšlo. Ale pan ředitel dal přede mnou přednost prý sociálně potřebnější paní, která má synka na vysoké škole... Já prý mám penzion, tak co bych chtěla. Chtěla bych byla bývala... dělat aspoň ten rok, abych mohla mateřskou na mého vnuka pobírat alespoň já. Jsou holt potřebnější a tak si tak žijem. Z ruky do huby. I s penzionem," říká naštvaně a s trochou rezignace v hlase pro ParlamentniListy.cz paní Renata, která v životě zatím nikdy nic nevzdala, ke každé práci i situaci se dokázala postavit s fortelem a nikdy na nic nerezignovala.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lea Vlasáková
