Ona bere dávky a má víc než já. Tady je asi něco špatně

Dva příklady dvou chudých žen - ovšem s rozdílným viděním světa - možná pomohou nastínit skutečný stav věcí a dovolit co nejobjektivněji posoudit, zda jsou mezi žadateli o sociální dávky lidé, kteří by mohli svoji svízelnou životní situaci řešit jinak, ale díky štědrému systému nejsou nijak motivováni.

Na začátek je nutné ještě předeslat, že nejde o snahu vyvolat negativní reakce vůči lidem, kteří se v nouzi ocitli a jsou tudíž na pomoci státu závislí. To je situace, která, i když si to mnozí nechtějí připustit, může skutečně postihnout kohokoli v naší zemi. Právě pro takové případy by pak občan měl mít jistotu, že daně, které do státní kasy odvádí či odvedl v době, kdy mohl, poslouží i jemu v podobě různých sociálních dávek na nezbytně nutné časové období.

Nejde ani o snahu přiklánět se k politice té či oné politické strany a programu – pokud totiž připustíme, že žijeme ve vyspělé zemi, záchranný systém, pamatující na různé životní nezdary i tragédie, prostě fungovat musí. Jenomže – pokud se ta samá země dostane do ekonomických potíží a musí přecházet na úsporná opatření, nemělo by být stejnou samozřejmostí člověka žijícího ve vyspělé zemi, přemýšlet o tom, jak se postarat sebe sám – i za cenu nepohodlí a nějakých překážek?

SLEDUJEME téma: Sociální dávky

Úřednice se smutnou vlastní zkušeností

Paní Hana, která pracuje na odboru sociálně právní ochrany dětí v menším městečku, rozhodně nepatří mezi lidi, kterým by chybělo sociální cítění. Sama pocházela z velmi složitých rodinných poměrů, byla jedním ze čtyř sourozenců v rodině, kde bylo bráno jako samozřejmost, že matka nikdy nepracovala a díky tomu měla dostatek času na hledání různých možností, jak od státu získávat stále nové a nové finanční příspěvky.

„Matka se podruhé vdala, ale otčím také nepracoval. Zatímco matka byla zdravá, otec měl oprávněný důvod k tomu, aby byl doma a pobíral invalidní důchod kvůli své špatné pohyblivosti. I bez toho důchodu tak měsíčně chodilo na nás a matku od státu kolem 24 tisíc korun, každý čtvrt rok chodila máma ještě na úřad pro příspěvek na boty – protože jsme byli sociálně slabí… Pamatuji se, že ji rozčilovalo to, že je příspěvek jen ve výši 500 korun, což nepokládala za adekvátní pro koupi bot. Nicméně pravda byla ta, že jsme dostávali věci na sebe, včetně bot, různě od sousedů. Jít koupit něco na sebe pro nás bylo skoro nemyslitelné,“ líčí ParlamentnímListům.cz současná referentka odboru sociální péče situaci, která existovala v Česku v době před zhruba 15 až 18 lety. Jak dodala, matka nenastoupila do práce v životě nikdy – ani poté, co se všechny děti osamostatnily. Nutno dodat, že v době, kdy přicházely do jedné konkrétní rodiny takovéto částky, byla průměrná mzda v ČR kolem 13 tisíc korun hrubého.

Ostražitost při posuzování chudoby je na místě. Ale nejsou lidi...

I kvůli výše uvedeným zkušenostem, jež paní Hanu do života a jejího povolání vybavily velkou dávkou ostražitosti, vždy velmi bedlivě zkoumala to, do jaké míry skutečně někomu, kdo přichází s tvrzením, že je v nouzi, věřit a dávky přiznat - bez skutečné bedlivé sondy do poměrů v dané domácnosti. I když zrovna místo, kde paní Hana pracuje, nebylo ani v minulosti tím, kde se rozhodovalo o tom, zda a v jaké výši někomu stát pomůže. Teď – kdy se všechno soustředilo na jedno jediné výplatní místo, na úřady práce, domnívá se paní Hana, že bude ještě větší potíž s tím, jak opravdu zjistit, kdo bere sociální dávky oprávněně, či nikoli.

„Naší náplní práce je zkoumat v jistých případech poměry v rodině. I tak však máme každá úřednice na starosti pro určitá období někdy i několik set rodin – a to není v lidských silách kontrolovat pečlivě. Investigativně hledat, zda někde rodina neuvádí mylné informace, aby dostala od státu nějaké peníze navíc, i když na ně nemá nárok, je spíš sci-fi, než realita. A pokud to mají nyní dělat terénní sociální pracovnice úřadů práce, tak, aniž bych jim sahala do svědomí, vím, že i přes veškerou snahu všechny ty, co pobírají různé sociální dávky, zvládnout nemohou,“ říká Hana.

Pro dvě pražské části jsou jen dvě úřednice kontrolující potřebnost

A její slova potvrzuje fakt, kdy ParlamentníListy.cz během reportáže na Úřadu práce pro Prahu 1 a Prahu 2 zjistily, že na terénní kontroly jsou na tomto úřadu určeny pouhé dvě pracovnice. Pokud přitom jen v počátku roku chodilo vyřizovat některé z možných sociálních dávek na toto pracoviště denně několik set žadatelů, je zřejmé, že paní Hana není se svým úsudkem asi příliš mimo. A tak se není čemu divit, když pak statistiky ukazují, že skoro každý druhý Čech pobírá některou ze sociálních dávek. Nutno pro úplnost dodat, že ne vždy však musí jít o dávky, které by se pohybovaly v řádech tisíců a ne vždy jsou sociální dávky vyplácené měsíčně. A k zneužívání dochází jak ze strany minoritní společnosti, tak i majoritní společnosti – viz příklad, který vyprávěla současná úřednice Hana.

Závislost na sociálních dávkách je dědičná - proto nebezpečná

Zneužívání si leckdy navíc ti konkrétní jedinci ani neuvědomují. Většina z nich je totiž přesvědčena o tom, že to je povinnost – mnohdy doživotní – státu vůči nim. A nepřipustí si, že i oni by měli na oplátku dávat. Je to i jistý důsledek generační zátěže. Pokud děti nevidí snahu postavit se na vlastní nohy bez pomoci státu u svých rodičů, je pak závislost na sociální podpoře – mnohdy i celoživotní nebo dlouhodobá, dědičná, a je potřeba hodně úsilí se z toho vymanit. I proto před tímto jevem varují různí odborníci, na stránkách ParlamentníchListů.cz se v tomto smyslu vyjádřil několikrát i sociolog Jan Keller.

Vezmeme si tedy na ukázku konkrétní případ ženy se dvěma dětmi, která je dlouhodobou žadatelkou o sociální dávky.

Chudá žena pobírající dávky se může mít i velmi blahobytně

„Ta žena žije v obecním bytě dva plus jedna. Děti jsou obě školou povinné, zdravé, bez jakéhokoliv handicapu. Poté, co bylo manželství rozvedeno, přestala žena pracovat, poněvadž by se ráno musely děti vypravovat do školy samy, což by podle ní těžko zvládaly. Soud tak určil otci výživné na obě děti ve věku deset a jedenáct let, přispívat musí i na exmanželku. Celkem tak od něj dostává tato žena přes osm tisíc korun. K tomu si zažádala o příspěvek na bydlení, včetně energií – ten v jejím případě činí 4300 korun. Pobírá přídavky na děti, dvakrát 610 korun. Několikrát jí byla poskytnuta i mimořádná finanční pomoc k úhradě zájmové činnosti obou synů. A to přesto, že u jednoho ze soudních jednání otec zdůraznil, že na tyto náklady i on sám přispívá nad rámec své soudem nařízené povinnosti a mohl to i doložit,“ popisuje život jedné samoživitelky sociální úřednice. Jak dodává, je zřejmé, že ani na malém městě si tahle rodina zcela určitě nemůže nijak vyskakovat. Přesto se domnívá, že za dobu tří let, kdy takto přežívá, mohla možná žena zkusit i nějakou jinou iniciativu, než žádat o peníze na úřadě.

Rodiče nemají povinnost se o dospělé dítě starat, je to jen jejich dobrá vůle

Přihlédne-li se však k tomu, že tuto ženu (na malém městě se to neutají) podporují vydatně její dobře situovaní rodiče, vše se pak začíná ukazovat v poněkud jiném světle. „Matka, žadatelka o výpomoc státu či obce i v případě, že se jí rozbije automatická pračka, jezdí každoročně na exotickou dovolenou k moři. Většinou spíše bez dětí, o ty se jí v té době starají prarodiče či exmanžel, který paradoxně na exotickou dovolenou nemá. Protože se však zachoval i v majetkovém vyrovnání velkoryse a nechal své exmanželce dva roky staré auto i jím kompletně zařízený byt, žena – podle pohledu posuzovatele sociálních dávek – na hranici chudoby, opravdu nestrádá. O tom vypovídá i její šatník a ostatně i zájmy – je pravidelnou návštěvnicí místního solária, fitness i kadeřnictví. Za jídlo totiž také utrácet nemusí, i to jí - až na malé výjimky - poskytují rodiče,“ popisuje úřednice Hana jeden z příkladů z praxe, který ovšem v menším městě opravdu nemůže zřejmě ujít pozornosti.

„Já vím, že právo musí být stejné pro každého. A potřebnost se musí doložit. Jenže nezažila jsem ve své praxi nikoho, kdo by jen zauvažoval o tom, že když nemá na byt, že se třeba přestěhuje do levnějšího. Pokud na to stát bude přispívat bez ohledu na to, zda se ten člověk snaží hledat jiná řešení, žádné takové snahy se opravdu neobjeví - byť zároveň moc dobře vím, jak chybějí různé sociální levné byty. Ovšem i v menších městech jsou náklady na bydlení většinou únosné - chápu, že někdy tomu tak být nemůže z nějakých vážných důvodů, ale dlouhodobě? Ta žena, kterou uvádím jako skutečný příklad člověka, který je také považován za chudého, kdyby nebyla podporována rodiči, by na tom tak dobře samozřejmě nebyla, já vím. Musí se posuzovat skutečně jen její konkrétní situace, ale pravdou je, že není zcela určitě sama a není výjimkou. Je zdravá, mohla by pracovat, ale nechce, protože i bez rodičů může díky státu normálně vyžít – byť je mi jasné, že opravdu nijak nadstandardně. Když pak slyším časté nářky všech těch samoživitelek, které mnohdy už jen po vyslovení tohoto zařazení ve společnosti očekávají všechny možné i nemožné úlevy, je mi dost smutno. Jistě chápete, že je mi smutno právě proto, že jsem v takové rodině vyrůstala a nebylo to radostné dětství, poněvadž i přes poměrně slušné částky, jaké jsme od státu dostávali, jsme byli až ti poslední, na koho ty peníze v rámci rodiny šly. Někteří mí sourozenci v dospělosti i v důsledku toho nedopadli příliš dobře. A děsím se, kam až je může ten vzor, který dostali doma, dovést. A tyhle děti vyrůstající v rodinách, kde je samozřejmostí nepracovat a nehledat cesty, jak si pomoci vlastními silami, ale spíše hledat cestu, jak vytáhnout peníze od státu (či případného expartnera), opravdu dobrý vklad do vínku nedostávají,“ svěřila se dále ParlamentnímListům.cz úřednice Hana.

Další příběhy ParlamentníchListů.cz ČTĚTE ZDE

Jiná samoživitelka: Dvě práce a stud jít si jako zdravá pro peníze od státu

A pro srovnání uvedla příklad své sousedky. „I ona, říkejme jí Anna, žije v obecním bytě tři plus jedna. Má dvě děti – předškolačku a školáka v páté třídě, je rozvedená, manžel na obě děti přispívá alimenty ve výši 1700 korun. Předškolačka chodí do mateřské školy, syn po vyučování chodil do loňska do školní družiny, nyní zůstává ve školním klubu. Anna chodí dopoledne od osmi do dvanácti pracovat do místní pekárny, po dvanácté hodině dělá pro jednu agenturu úklid – domácností i kanceláří a úřadů. Často ji slyším přemýšlet i o dalších aktivitách – výnosných tak řádově ve stokorunách. Když jsem se jí ptala na to, jestli si někdy spočetla, zda by neměla nárok na nějaké sociální dávky – třeba na bydlení, jen se smála. Říká – mám zdravé ruce i hlavu, práce mě baví. Doprošovat se někde na úřadech a dokládat všechno kupou nějakých lejster, to mně připadá ponižující. To raději tu energii dám na to, abych něco vydělala svým přičiněním,“ doplnila i druhý příklad ženy – samoživitelky úřednice „ze sociálky“. A jak zdůraznila – ta druhá žena Anna u moře prý byla jen jednou, za svobodna. S dětmi má tak maximálně na to, aby s nimi vyrazila někam na výlet po Česku či do blízkého Německa. Obě jsou tedy chudé – ovšem záleží i na úhlu pohledu…

Co říká Zákon o pomoci v hmotné nouzi?

Je to moderní forma pomoci osobám s nedostatečnými příjmy, motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení.

Vychází z principu, že každá osoba, která pracuje, se musí mít lépe než ta, která nepracuje, popřípadě se práci vyhýbá.

V hmotné nouzi není však osoba, která prokazatelně neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním.

(Zdroj: MPSV)