Ombudsman Varvařovský: Společnosti chybí vzory a morálka

Co dělá Pavel Varvařovský tradičně v sobotu o půlnoci?

Přiznám se, že jsem založením venkovan a pokud to jen trochu jde, trávím víkendy v domku na vesnici. Chodím spát dosti brzo a vstávám, jak se říká: 'se slepicemi'. Abych nespal, to by se musela stát opravdu mimořádná událost. A ta mne zaplaťbůh už dlouho nepotkala.

Všední pracovní náplň ombudsmana Vás k ponocování také nenutí?

V poslední době se mi stává, že se budím dřív, než mám v plánu. Odpozoroval jsem, že to bývá okolo třetí hodiny ráno. Při té příležitosti se mi občas vybaví něco, co souvisí s funkcí ombudsmana, a pak už neusnu. Pravidlem nebo záměrem to ale v mém případě nikdy není.

Co Vám udělalo v poslední době opravdovou radost?

Jedna věc, která souvisí jak s profesí tak s osobním životem. Minulý týden mi vyšla malá knížka se všemi sloupky, které jsem za rok a čtvrt napsal pro Lidové noviny. V nich se snažím spojit právní osvětu se soukromým lidským pohledem na svět. Jmenuje se České maličkosti. Splnil jsem si dávný sen. Práva jsem totiž studoval s tím, že v oboru nikdy dělat nebudu. Chtěl jsem dělat žurnalistiku, jenže promoval jsem v roce 1968 a pak bylo vše poněkud jinak.

Jaký nejsložitější případ jste za poslední rok řešil?

Nevím jestli nejsložitější, ale rozhodně nejvyšší počet podání se v poslední době točí okolo sociálních reforem, což je komplikované především argumentačně. Argumentačně a právně je pak velmi složitý také spor mé kanceláře s ministrem financí Miroslavem Kalouskem ve věci práva obcí regulovat hrací automaty na svém území. To se nám neustále vrací.

Ze strany firem provozujících hazard zaznělo, že v tomto sporu nejste nestranný. Nadržujete prý odpůrcům hazardu - částečně proto, že informace máte jen od nich. Budete se tomu nařčení nějak bránit?

Snažím se úřad vykonávat, jak jsem slíbil, tedy nezávisle a nestranně. Do záležitosti jsem se dostal jen jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, šlo o zrušení vyhlášek obcí, což požadovalo Ministerstvo vnitra. Postavil jsem se na stranu obcí, protože si myslím, že to samospráva regulovat může. Tento názor jsem měl už v době, kdy jsem byl ústavním soudcem, a býval jsem přehlasován. Že mi někdo spílá, jak jsem nakloněn té či oné straně? Už jsem si zvykl a ono to tak bývá, že člověk bývá na jedné straně sporu. Na mých výstupech navíc asi nikdo nenajde tendenčnost. Jsem ten poslední, kdo by se nechal ovlivnit přáním jiných. Mám už určitý věk a funkci ombudsmana beru jako přesčas, takže zůstávám klidný. Ti, kdož mě kritizují, se hluboce mýlí.

Prezident Václav Klaus nedávno navrhl do pozice ústavního soudce Zdeňka Koudelku z ČSSD. Jeho nominace vyvolala doslova bouři reakcí. Vy jste také působil jako ústavní soudce, jak na Vás celé to dění působilo?

V červenci roku 2003 končil větší počet ústavních soudců. Věřili jsme, že se návrhy budou podávat v dostatečném předstihu, aby se nakonec nestalo to, co se stalo, tedy že plénum ÚS nebylo usnášeníschopné. Když potom opět bylo, nastal jiný problém. Deset či jedenáct soudců není patnáct a pokud je na zrušení zákona potřeba devět hlasů, pak v situaci, kdy něčí návrh získá hlasů osm, může dotyčný argumentovat tím, že kdyby byl plný počet soudců v plénu, jeden hlas by se pro něj ještě našel. Není to situace contra constitutionem, ale býti by měla. Myslel jsem si, že pokud už taková situace jednou nastala, udělá se vše proti jejímu opakování a tyto kroky provede Hrad, respektive ti, kteří pro pana prezidenta tuto agendu spravují, ale nestalo se.

Nominace na ústavního soudce by měla být s dostatečným předstihem se Senátem předjednána, neměla by se mu předhazovat jako hotová věc ve stylu ´tady to máte a něco s tím dělejte´. Kandidátů by také mohlo být víc. Volba by mohla probíhat lépe. Bez ohledu na Koudelku. Takto totiž někdo, kdo má ambice i předpoklady ústavním soudcem být, do současného procesu nevstoupí. Alespoň já bych to určitě neudělal. Aby byla zachována určitá důstojnost kandidáta, měl by před Senát předstoupit v momentě, kdy bude jeho schválení vysoce pravděpodobné. Pan prezident Havel, který Senát na začátku funkčního období ještě neměl, na to používal speciální komisi právních odborníků a takové problémy jako dnes určitě nebyly. K Havlově řekněme poradnímu sboru panovala tehdy důvěra. Dnes je to špatné.

Jak vnímáte vymahatelnost práva například v souvislosti s kauzou Janoušek?

Veřejnost v Česku mi připadá poněkud předrážděná a paranoidní, vidí problém i tam, kde zřejmě není. Viz policisté, kteří Janouškovi nenasadili pouta. A proč by měli, pokud je neohrožuje? S někdejším policejním prezidentem jsem vedl polemiku o z mého pohledu nadužívání pout a ostrém zatýkání lidí na dálnici. Pokud ten člověk nikoho neohrožuje, stačilo by říci 'pane starosto, vezměte si aktovku a půjdete s námi'. Janoušek sice hodně nadýchal, ale asi umí pít, s policisty se nepral. K té podstatě Vaší otázky, v každé zemi, na kterou hledíme jako na vrchol ctnosti, mají občas nějaký ten případ tohoto typu. Lidé si v dopisech stěžují poté, co jsem jim napsal, že jediná cesta vede přes soud. Používají tu formulaci, že to nemá cenu, soudci jsou zkorumpovaní a tak dále. Prostě v civilním sporu nemohou vyhrát oba. Takže zatímco pro jednoho je pan soudce moudrým mužem, pro druhého, který má přijmout porážku, je to celé divné či podplacené. Stejně reálný základ má tvrzení, že jsme jediná země, kde mají soudy takové průtahy.

Podle Vás tedy nejsme?

Pokud se podíváte na agendu Evropského soudu pro lidská práva, zjistíte, že na kontinentu to jde takovým severojižním směrem a my jsme zhruba uprostřed. Nejen tedy geograficky, ale i co se táká výkonnosti soudů. Pravda a legenda, ty dvě musíme rozlišovat.

Kde se tedy v lidech toto přesvědčení bere? Přeci jen minimálně v posledním roce jsme svědky výrazné radikalizace společnosti. Lidé už slyší i na výzvy k zavedení nového systému, který nahradí onu 'neosvědčenou' demokracii sopučasného typu. Kde se to najednou vzalo?

Stále doufám, že nejde o jev natolik masový, jako se nám jeví. Přiznám se, že když vidím tváře řečníků a jakýchsi tribunů lidu na těchto akcích, připomínají mi tváře a styl řečníků před šedesáti lety. Připomínám, ač nechci býti moralistou, výrok připisovaný lordu Denningovi, toho času nejstaršímu soudci Nejvyššího soudu v Anglii. Napsal, že dnes to vypadá, jako by byly právo, náboženství a morálka od sebe striktně odděleny, ale ono to tak není. Bez náboženství nefunguje morálka a bez morálky právo též kulhá na jednu nohu. Ve společnosti panuje představa, že právem lze regulovat vše a ono to tak není. Společnosti chybí vzory, vizionáři a následkem toho velice zhrubla. Je stále víc a víc netolerantní k jinému názoru. Prostě, ať se mi to líbí nebo ne, jsou tu nějaké výsledky voleb. Stát se nedá budovat tak, že když provádí nepopulární opatření, zaslouží si být vláda smetena. A sociální opatření jsou nepopulární vždy. Tak by civilizovaná společnost fungovat neměla. Navíc, že by ti, co protestují, skýtali nějakou záruku za obrodu? Tak to tedy věru ne.

Máte strach z budoucího vývoje v naší zemi?

Zatím ne. Počítání, zda bylo na Václavském náměstí osmdesát či sto tisíc lidí, je irelevantní. Věřím, že většina je stále ráda, že žijí zde, protože na zemi je spousta míst, kde bych já osobně tedy žít nechtěl. Jsem přesvědčen, že cesta k obrodě začíná u každého osobně. Ať si každý z těch řvoucích položí otázku, zda on sám přistupuje k veřejným statkům řádně, zda poctivě platí daně, zda se chová slušně ke svému sousedovi či jak vychovává své děti. Možná by měl začít sám u sebe. Poslední větu nechám Cicerovi, který řekl, že nic není jasnějšího než hlas lidu a nic není vrtkavější než mudrování lidových shromáždění. Voláním po vládě pevné ruky či nějakém silném vůdci to snad neskončí. Evropa už to zažila.