Václav Klaus se v těchto dnech polským čtenářům odhalil jako přinejmenším rozporuplná osobnost. V rozhovoru pro polský týdeník Do Rzeczi se totiž obul do ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Ušetřen nezůstal ani jeho předchůdce v prezidentském postu Václav Havel.
„Václav Havel (a jeho specifická ideologie, pro kterou nemám lepší název než havlismus) byl absolutně jiný svět. Trh nazýval hokynářstvím, místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu. Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví... Byl to také výbojný zahraničně-politický intervencionismus (a humanitární bombardování) místo respektu ke kterékoli zemi světa,“ uvedl Klaus pro Do Rzeczi.
Na konto Karla Schwarzenberga pak prezident řekl: „Zpochybnění Benešových dekretů v prezidentské kampani jedním z kandidátů považuji za skandální a ničím neomluvitelné. Jasně tím demonstroval, že není autentickým Čechem.“
Po Klausově vyjádření se ale okamžitě rozjel mediální humbuk. Třeba předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů Petr Gazdík řekl, že Klaus by se spíše měl soustředit na to, aby vysvětlil amnestii, neboť pořád čelí podezření z toho, že amnestie byla ušitá na míru a má korupční podtext. Kritikou vůči prezidentovi nešetřil ani exministr obrany Alexandr Vondra (ODS), či další politici a zastánci Havla.
Proč to ale vše Klaus říkal, to se snažili rozebrat politologové Lukáš Jelínek z Masarykovy dělnické akademie a Zdeněk Zbořil.
Brzy o něj opadne zájem a on to ví
„Já tady vidím dvě možné odpovědi. Buďto Klaus dává průchod svým emocím ve vztahu ke všem státníkům světa - nejen tedy k Havlovi, ale i k Obamovi - a má potřebu se z toho vypovídat. Anebo Klaus, který se přece jenom umí ovládat, chce být co nejzajímavější a nejviditelnější, neboť ví, že v okamžiku, kdy odejde z Pražského hradu, tak o něj opadne zájem, a to především ve světě,“ snažil se osvětlit Klausovy pohnutky pro ParlamentníListy.cz Jelínek.
Podle něj je však Klaus především člověk, který rád budí pozornost. „Asi jen chtěl na sebe přitáhnout pozornost. Chtěl třeba říci: ´podívejte se, já jsem nekonformní politik, který nemá žádné zábrany, který necítí potřebu dodržovat nějaké přísné regule, nebo politický bonton. Jsem tak k dispozici tomu, abyste mne kamkoliv pozvali a já tam budu ochotně provokovat´. To je role, kterou Klaus hraje velmi rád. Vůbec bych se tak nedivil tomu, kdyby ho tato role, vlastnost i do budoucna živila,“ zmínil dále Jelínek.
Možná vykřičí do světa, že Havel nebyl o moc lepší
Podle něj ale Klausovo provokování s Havlem nelze chápat prvoplánově, tedy tak, že s ním chce zúčtovat. „Nevím, jestli by se to dalo nazvat ´účtování s Havlem´, ale pochopitelně že by se Klaus vedle Havla rád rehabilitoval, neboť na Havla se až na výjimky vzpomíná v dobrém, zatímco Klausovi je přičítána ekonomická transformace, která se mu nevyvedla, je mu přičítán i nárůst korupce a klientelismu na sklonku devadesátých let, je mu připisována také negativistická role při výkonu zahraniční politiky ve vztahu k EU. Proto přímo cítí potřebu rehabilitovat své skutky z doby, kdy byl předsedou vlády – ať už jde i o koaliční smlouvu, k čemuž mu nejspíše bude Miloš Zeman velmi ochotně sekundovat. Právě proto může mít chuť vykřičet do světa: ´On ten Václav Havel nebyl o moc lepší, a já se vás pokusím o tom přesvědčit´. Já si ale myslím, že to není zásadní, neboť jeho cílem je vzbudit spíše rozruch, nežli přepisovat dějiny, nebo si s někým vyřizovat účty.“
Právě z toho důvodu prý Klaus bude chtít nějakým způsobem obhájit i celou svou éru.
„Víte, on vždy špatně snášel to, že zatímco Václav Havel přišel jako morální autorita, která bojovala proti komunistickému režimu v disentu, tak on sám byl považován jen za konformního politika, jenž neoplývá nějakou velkou osobní statečností. Proto si myslím, že bude ke své rehabilitaci používat jakékoliv prostředky, které mu budou po ruce. Dokonce si myslím, že síla, či intenzita jeho vyjádření nebo ona skandálnost bude z toho důvodu časem ještě stoupat,“ dodal Jelínek.
Rozbor doplnil i politolog Zdeněk Zbořil.
„Když lidé odcházejí z funkce, tak hledají viníky toho, z čeho by mohli být sami obviňováni,“ vysvětlil Zbořil s tím, že ale není nic podivného na tom, když Klaus střílí do Havla i po jeho smrti.
S "havlismem" nepřišel ani jako první...
„Vždyť spor Havel – Klaus je dominantní pro celou dobu Klausova prezidentování. Navíc pojem ´havlismus´ není jen pojem Klausův: s tím přišel už v červnu 1990 historik Jan Tesař v Paříži. Ten jeho postoj se ale tady nikdy příliš nepublikoval...My bychom však neměli zapomínat, kdo v roce 1989 Václava Klause pozval na pódium ´vyvolených´ v Činoherním klubu. Byl to přece Václav Havel! Oni jsou tak spojeni osudem, a že se během doby tak pohádali, tak to svědčí jen o tom, že nebyli schopni ten svůj vztah překonat,“ připomněl Zbořil.
„Havel byl charismatický člověk a po svém odchodu a úmrtí má více obdivovatelů než dnes Václav Klaus. To je fakt dán i tím, že Havel se vyjadřoval v metaforách a v obrazech, kdežto Klaus se snaží vyjadřovat v pojmech, v teoretických souvětích, až axiomech, což je způsob, který nenachází spontánní obdivovatele. Nad nimi se totiž musíte zamýšlet a pokusit se je analyzovat, kdežto obrazy můžete přijímat citově. Klaus proto nemá a asi ani nebude mít nikdy citově angažované stoupence stejně jako Havel,“ odvětil Zbořil na to, proč tak Klause může štvát oblíbenost Václava Havla.
Asi se tomuto tématu bude chtít věnovat dál
„Proto bude chtít nějak obhájit svou prezidentskou éru. Že tak bude činit i v budoucnu, to již naznačil v rozhovoru pro polský týdeník, i když šlo jen o jakési stručné poznámky. Ovšem je z toho zřejmé, že se tomuto tématu bude chtít věnovat. Můžeme se tak od něj dočkat ještě různých překvapení v kontextu k Havlovi,“ doplnil politolog.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
