Děti prý nemají na obědy. Skutečnost je ještě mnohem horší...

To, že děti nemají na školní obědy, jak nedávno upozornila média, je jen vrcholem ledovce, o kterém se však příliš nehovoří.

Je to tak, lidé sáhnou do svých kapes a peněženek a přispívají na děti v Africe a v jiných koutech světa. Nechtějí totiž věřit tomu, že i u nás takové žijí. Přesto tomu tak je, mnohé děti například nechodí na obědy do školních jídelen jen proto, že jejich rodiče na to nemají. A zdaleka nemusí jít vždy o rodiče, kteří by holdovali alkoholu či byli pravidelnými návštěvníky heren, stejně jako nejde jen o specifikum jen určitého etnika.

Děti se sociálním handicapem jím trpí pak často celý život

„Nejde jen o to, že by rodiny neměly na obědy pro své děti, Ve své praxi při práci v terénu se dozvídáme informace o tom, že rodiče nemají v mnohých případech ani na to, aby kupovali dětem školní pomůcky, aby jim platili nějakou mimoškolní činnost či aby jim mohli umožnit návštěvu kina či divadla, pokud se tam jejich školní třída vydá. O výletech ani nemluvě. To vše je pro takové děti velmi frustrující, naprosto je to vyčleňuje z kolektivu. Vždyť kde se nejvíce utužují vztahy? Právě při výletech, návštěvách kulturních zařízení. O to jsou ty děti ochuzeny a tím pádem uvrženy do izolace. Sociální handicap je však postaví do role druhořadých či podřadných. To se odráží na jejich sebevědomí, a tak se ocitají v začarovaném kruhu,“ popsal ParlamentnímListům.cz pracovník Člověka v tísni Martin Kovalčík.

Společnost chudne, je předlužená a odnášejí to děti

Podle něj je to jev, který úzce souvisí s tím, že společnost chudne a je značně předlužená, což dosvědčuje milion exekucí ročně. A to vše se odráží právě na dětech.

„Ty žijí často v různých nechvalně známých lokalitách pro chudé, mohou se však najít i v bytech, kde žijí lidé s určitým životním standardem. V každém případě je to pro ty děti velmi náročné, poněvadž kvůli tomu, že jsou sociálně slabí, nemohou držet krok se svými vrstevníky. Někam si s nimi například vyjít, a tak mají i potíže v kolektivech – kde jsou odstrčení, neoblíbení s postupně narůstající determinací. Žijí-li v ghettech, postupně přebírají i pravidla, která jsou tam nutná k přežití. A tím nechci říci, že nutně začnou krást a přijmou kriminální chování. Začnou jen sami sebe pokládat za někoho podřadného, méněcenného. Tento handicap graduje tak, že sotva takové dítě dodělá základní školu, nikam dál už nejde se učit či studovat a stává se celoživotně závislým na systému sociálních dávek. Poněvadž vše, co si nese z dětství, ho psychologicky odřízne od běžných šancí. A tím pádem nejde pouze o problém jedné generace, ale o problém, který zasáhne i následující generace, poněvadž ty kvůli chudobě nebudou mít příliš velkou naději dosáhnout nějakých lepších životních podmínek,“ vysvětlil dále Martin Kovalčík.

Jak z toho ven? Možnost by byla zapojením velkých firem do pomoci

Úloha Člověka v tísni a ostatních neziskových organizací přitom spočívá jak v pomoci chudým oblastem světa, tak i vyloučeným lokalitám, ve kterých žijí Češi. To, že problém chudých lidí existuje i u nás, si proto pracovníci této organizace uvědomují. Jenže aby se neveselý stav mohl vyřešit alespoň u nás, nemohou pomoci jen terénní sociální pracovníci – rozhodně ne natrvalo. Stejně tak nevyřeší situaci v takovýchto rodinách i případná jednorázová pomoc státu v podobě nějakých mimořádných sociálních dávek. Jak Martin Kovalčík upozornil, vše by spíše potřebovalo jasnou koncepci. pomoci by pomohlo také zapojení soukromého sektoru, tak jak to je běžné v zahraničí.

„O tom se nám ale asi ještě dlouho může jen zdát,“ poznamenal pracovník Člověka v tísni. A jako příklad uvedl podobnou situaci, s kterou se snaží „poprat“ ve Velké Británii.

Fotbalista nosí dětem do školy snídaně

„Vím o projektu, do kterého se zapojil i fotbalový brankář Petr Čech a jeho klub Chelsea. Chodí do škol a dětem ukazuje důležitost zdravé výživy. Zjednodušeně řečeno jim říká: Pokud chcete být dobří, nemůžete ráno snídat jednu oplatku nebo hamburgera. To vám k vrcholovým výkonům nepomůže. Musíte se pořádně nasnídat. A ty snídaně jim do škol nosí – i když samozřejmě ne vždy on osobně. Pro značnou část dětí je vzorem a jeho slova pro ně mají obrovskou váhu. To je cesta, která by se však dala uplatnit i u nás, jenže zřejmě k ní není vůle. Navíc, právě ty velké firmy, které by mohly pomáhat, občas generují největší počty lidí uvedených do nouze. Třeba vůli tomu, že jim nezaplatili mnohdy malé částky, které však narostou ihned poté, co je začne vymáhat exekutor, kterému vymáhání pohledávky svěří. A kolotoč bídy se tím roztáčí,“ uzavřel Martin Kovalčík.

Případů přibývá, ale byly už i v minulých letech

Pravdou je, že děti, jejichž rodiče neměli na zaplacení obědů, byly v Česku i v minulých letech. Velmi často se jednalo o děti z neúplných rodin. „Učila jsem takového chlapce. Matka měla ještě dceru, pracovala, brala si ještě na sebe různé přivýdělky, ale bydleli v podnájmu, kde platili nájem tak vysoký, jako bylo zřejmě vše to, co ta matka vydělala. Naděje na získání levnějšího se nikde nerýsovala, takže peníze v té rodině stále chyběly. Bylo to hlavně tím, že otec dětí neplatil výživné, nebo jen nárazově a ve zlomcích částky určené soudem, neplnil si i další povinnosti, které mu i po rozvodu jako otci příslušely. Ta matka měla děti velmi ráda, byl mezi nimi úzký, pěkný vztah, takže to, že by děti byly odebrány a předány do vyřešení situace někam do ústavní výchovy, nepřicházelo v úvahu. Snažila jsem se tedy alespoň o to, že ten chlapec dostával k obědu polévku, která jinak skoro vždy zbyla. Ale na sebevědomí to tomu dítěti samozřejmě nepřidalo, nemluvě o jeho postavení mezi spolužáky,“ popsala smutný příběh ze své pedagogické praxe učitelka na prvním stupni ZŠ z Prahy 6, která si přála zůstat v anonymitě.

Narazila tím samozřejmě na otázku, od jaké míry by měla do podobných situací zasahovat státní správa – pokud dítě není týrané, ale „jen“ ohrožené chudobou, zatímco vztahy mezi ním a rodiči či jedním rodičem zůstávají funkční. V Česku totiž často dochází k situacím, že právě kvůli chudobě bývá dítě z rodiny odebráno a dáno do dětského domova. To ho však frustruje ještě více. I proto před dvěma roky Světová zdravotnická organizace vydala doporučení, aby v takovýchto situacích stát pomohl vyřešit nuzné poměry a rodinu zachoval. Jenomže – teorie a praxe se někdy může značně rozcházet. Konkrétní návod na to, jak některé rodiny z bídy vytrhnout, neexistuje.

Sbírka na pomoc chudým dětem – v Praze 7

Sbírka na pomoc chudým dětem se bude konat v nejbližších dnech i v Praze 7. Výtěžek z ní půjde přímo tamním žákům ze sociálně slabších rodin na uhrazení jejich obědů ve škole. Radnice se k tomuto kroku odhodlala poté, co zjistila, že řada dětí je podvyživených. A jak k tomu došla?
Jak uvedl server Týden.cz, na začátku byla bohulibá myšlenka nechat udělat v Základní škole Tomáše Garrigua Masaryka na pražském Ortenově náměstí průzkum o stravování mezi dětmi. Na jejím konci byly pak katastrofální výsledky: Někteří žáci jsou hladoví a na obědy nechodí proto, že na to jejich rodiče nemají.

SLEDUJEME téma: EXEKUCE

„Já jsem samozřejmě počítal s problémy, že školáci jedí pozdě, mají špatnou skladbu potravin, ale byl jsem zcela šokován tím, že vyplynulo, že některé děti nejedí vůbec. Nesnídají, nesvačí a pak třeba ani neobědvají. Po rozhovoru s panem ředitelem ve škole jsem navíc zjistil, že někteří nechodí na oběd proto, že rodiče jim je nemohou zaplatit,“ uvedl k tomu místostarosta Prahy 7 Daniel Štěpán (ČSSD).

Radnice se tedy rozhodla, že pro tyto „hladové“ děti uspořádá sbírku. O tom, komu peníze poputují, budou rozhodovat ředitelé s třídními učiteli.

Nejhorší případy řeší sociální péče

Podle Eurostatu je v Česku chudobou ohrožena pětina dětí. Čtyři procenta nemohou jíst denně maso a dvě procenta ovoce a zeleninu. Nejhorší případy řeší sociální péče.