Tahle státní ideologie už čtvrtý rok dostává čím dál zjevnější trhliny. Nejlepším příkladem je bestseller socdemokratického disidentského bundesbankéře Thila Sarrazina „Evropa euro nepotřebuje.“ Společná měna se začíná jevit jako prokletí. O prosperitě v euru už nikdo v Německu ani nepípne, ideál zanikl; politici teď záchranu eura prosazují negativně jako existenční nezbytí k zachování unie i společného trhu (?) a voliče děsí katastrofou rozpadu eurozóny, čemuž oni tvůrci eura mají hrdinně zabránit.

Německé dilema nedávno popsal týdenník Der Spiegel. Na dvou stránkách líčí eurogeddonu děsivý chaos, propad hospodářství, nezaměstnanost a bídu, aby na straně třetí prohlásil, že „pokud by ovšem německá vláda ustoupila tlaku Jižanů, byl by to zločin, riziko zkázy by bylo ještě větší. Místo nekontrolovatelného krachu by Německo bylo vystaveno nekontrolovatelné transferové unii a rok co rok by Němci museli doplácet na Jižany dvouciferné milardové sumy.“ Článek perfektně vystihuje kancléřčinu dvojí salámovou politiku na záchranu jak ideologického eura, tak německých peněz v dluhopisech nesolventních států. Půjčky pouze výměnou za fiskální kázeň, aby, čteme-li mezi řádky, (nemorální) dlužník a euro mohli nějaký čas přežít a splácet. Půjčovat nesolventnímu dlužníkovi znamená bohužel nakonec jen jedno: zvyšovat a oddalovat jeho bankrot.