Blíží se revoluce nebo transformace? Na tyto otázky hledají odpověď odborníci. Vybrali jsme slova profesora Kellera a Dvořákové

Pětadvacetileté výročí od událostí roku 1989 přináší příležitost znovu reflektovat pojmy revoluce a transformace – i nyní totiž zaznívají poměrně často. Sociální změny, které se od té doby odehrály, nebyly jen jedny z mnoha běžných jevů, ale problematickými transformacemi. I proto se nově vydaná kniha nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR a vydavatelství Slovenské akademie věd VEDA rozhodlo přinést na pulty knihkupectví názory hned několika odborníků (sociologů, politologů atd.). Kniha s názvem Revoluce nebo transformace? se pokouší přiblížit téma postupných i rychlých, zásadních i povrchních, dramatických i plynulých sociálních změn v posledním období a naznačit možný budoucí vývoj.

Hned v úvodu knihy politoložka Vladimíra Dvořáková, Marek Hrubec (zaměřuje se na témata sociální a politické nespravedlnosti ve světových vztazích) a sociolog Jan Keller vedou diskusi o tom jak na revoluce (a následné přeměny) nahlížet.

Otázka, která trialog otevřela, zněla, zda nebyly v historii revoluce vlastně pouhou sezónní záležitostí. Zda se současná společnost již opět nezměnila natolik, že by postrádaly smysl?

Dvořáková zmínila slova o karikatuře sociálně tržního hospodářství

„Často jsem si takovou otázku kladla. Revoluce přinášejí radikální změnu, odstraňují určité bariéry, které brání našemu vývoji, zároveň se vždy v té či oné podobě institucionalizuje systém. I když někdy v rozporu s cílem a hodnotami oné proklamované změny. Otázkou tedy je, zda existuje vůbec ještě prostor pro reformy v rámci určitého systému. V případě naší republiky se domnívám, že ano. Liberální demokracie a sociálně tržní hospodářství, jež jsem v Česku vytvořili, je totiž spíše jejich karikaturou. Proto je zde nutnost základních změn – třeba jen proto, aby další, revoluční změny a proměny společnosti nevycházely z této karikatury,“ uvedla profesorka politologie na VŚE Vladimíra Dvořáková.

Další z těch, co na toto téma na stránkách nově vydané knihy diskutují, ji doplnil.

„Od Koperníka existuje moderní pojem významné změny, pro něž se vžilo právě slovo revoluce. V sociálním a politickém smyslu vyžaduje, aby taková změna obsahovala masové hnutí nebo lidové či občanské povstání. Tak, jak to máme spojené s francouzskou, americkou nebo ruskou revolucí. Předpokladem je tedy masová společnost. Jenomže ta se v západních zemích, i u nás, v posledních desetiletích fragmentuje a atomizuje (rozděluje a tříští). Došlo navíc i k institucionalizaci krizí, a ta z nich často vytváří méně dramatické, ale zato byrokraticky regulovanější a dlouhodobější krizové tendence, než jaké existovaly v minulosti,“ konstatoval Marek Hrubec k danému tématu a k doplnění slov Vladimíry Dvořákové. Jak doplnil – v tomto smyslu, který popsal, je tedy pravda, že v některých společnostech se do jisté míry vytváří podmínka možností moderních sociálních a politických revolucí.

Revoluce je radikální. Profitují z ní ti, co si umí počkat, upozorňuje Keller

Mezi třemi těmito uvedenými osobnostmi se však diskutuje i na téma – jak tedy vlastně odlišit revoluci od transformace.

„Obávám se, že v praxi je mezi revolucí a transformací jen jeden skutečný rozdíl. Revoluce je radikální. Machiavelliho lvi si vyřizují účty zcela bezhlavě, zatímco Machiavelliho lišky čekají v pozadí na kořist. Napáchá se mnoho u toho nového zla a když se po čase vystřízliví, začnou se revoluční přehmaty napravovat. Jenomže oběti z toho nic nemají, takže o to větší kus pak případně z revolučního stolu liškám, které dokázaly si trpělivě počkat,“ vyjádřil se k tomu profesor sociologie Jan Keller.

Připomněl poté to, že v devadesátých letech docházelo proto především k velkému nedorozumění. „Dělali jsem v roce 1992 v jednom okresním městě v jižních Čechách výzkum pro Francouze, ve kterém se mimo jiné zjišťovaly představy místních lidí o budoucím vývoji. Ukázalo se, že v zásadě všichni si mysleli, že brzy u nás dojde k propojení motivů z knihy Bylo nás pět s prvky Pražského jara. Že každý budeme mít svůj krámek, dílničku a z přebytků se budeme všichni skládat na poklad republiky. Byla to taková idylka středních vrstev. Neoliberálové z toho určitě měli velkou legraci,“ pokračoval dál v daném tématu Jan Keller.

Nejchudší vrstva, zdá se, může volit jen menší zlo...

Doplnil, že ke změnám však i u nás nakonec došlo – ale až v době, kdy i na západ od našich hranic začaly velké peníze tvrdě inkasovat i střední vrstvy. Ty dolní už byly podle slov Kellera v uvedené knize, odepsané doslova, protože za ně střední vrstvy našly náhradu v nesrovnatelně lacinější práci v zemích třetího světa.

„U nás šlo v podstatě o to, co si při privatizaci majetku, který do té doby nepatřil de facto nikomu, urvou zcela zadarmo domácí a co si hluboko pod cenou přivlastní velké zahraniční firmy. Bylo obtížné někomu v tomto závodění fandit, protože vy výsledku to všechny ostatní lidi vyjde na stejno. Buď totiž budou pracovat pro cizí firmy laciněji než ti na Západě a pak práci dostanou, nebo je budou místní zbohatlíci urážet, že jsou socky žijící na dluh. Je to tak, že zhruba toto tedy zbylo z toho, co původně vypadalo jako svobodná volba,“ shrnul Keller.

Zákulisí sametové revoluce mohlo být jakékoli. Něco dobrého ale nabídla

Poněvadž kniha vychází mimo jiné jako upomínka na to, že již zanedlouho uplyne 25 let od revolučních událostí roku 1989, dalo se očekávat, že budou osobnosti, jež v ní zaznamenávají své myšlenky, tu etapu hodnotit.

„Ať již bylo zákulisí roku 1989 jakékoliv, otevřela se jím velká šance. Předchozí režim byl naprosto neudržitelný, poněvadž to byla směsice schůzování a veksláctví. Nikdo ani nemyslel vážně, co se říkalo, zvláště ne ti, kdo to říkali. Byla to neuvěřitelná šance, která se neskutečným způsobem promarňuje a zahazuje,“ konstatoval dále Keller. Připomněl též to, že v šedesátých letech byly v módě teorie konvergence, které tvrdily, že to nejlepší z východního a západního bloku lze propojit a tím že by vznikla prosperující a zároveň sociálně spravedlivá společnost. „Jenomže nám se podařilo spojit to nejhorší z obou režimů. Kapitalismus jsme pochopili jen jako příležitost k neomezenému veksláctví. Násilí nebylo zrušeno, nýbrž privatizováno. Pokud by se někdo stal skutečně nepohodlný, nemusí se obávat tajné policie. Na svůj první výslech by totiž marně čekal na dně některé z našich krásných rekreačních přehrad,“ uvádí dál v knize Revoluce nebo transformace? Jan Keller.

Čekat ve frontě na peníze, když je člověk zdravý? To považuju za parazitismus, přiznal Keller

Přiznal, že však neví, zda se dá mluvit jen o naší naivitě. „Naivní byli lidé, kteří si pořizovali kuponovou knížku v naději, že pak budou už jen stříhat kupony. „Neopatřil jsem si tu knížku ne proto, že bych nevěřil tomu, že neshrábnu deset tisíc korun za pouhou tisícovku, ale proto, že považuju za parazitismus stát ve frontě na poště na peníze, když jsem zdravý a můžu pracovat. Bohužel, byl u nsá nový režim založen právě na tomto principu a je vrcholem ironie, když pravice, která toto prosadila a vydatně z toho též těžila, dnes označuje za parazity lidi, co pracovat nemohou. To není naivita, to je její program,“ shrnul názor sociolog.

I Vladimíra Dvořáková uvedla, že události roku 1989 lze vnímat pozitivně – proto, že se otevřel prostor ke změnám. „Výrazně též posílil prostor osobní svobody s možností cestovat, rozhodovat o svém životě, publikovat dle svého uvážení, vyjadřovat se ke společenským a politickým otázkám. Ovšem i tyto svobody jsou částečně omezeny společenským prostředím, a tak jsme svědky manipulace, nepravd a dogmatických tvrzení ze strany některých reprezentantů „svobodné žurnalistiky“, též i cílených kampaní proti nositelům jiných názorů. Přesto je ale do značné míry na nás, zda se necháme zastrašit, otrávit, zda nekriticky přijmeme aktuálně vládnoucí fráze a klišé,“ vyjádřila se politoložka.

Lidé se chovají tak, jak jim to režim a systém umožní, vysvětluje Dvořáková

Podle ní je největší problém doby po roce 1989 to, že dochází k odmítání vybudovat základní principy právního státu a kontrolních institucí a mechanismů, jež by dostaly pod kontrolu politiku. „Někteří politici jistě věděli, proč právní stát nechtějí, s mnohými intelektuály, kteří je v tom dokonce podpořili, zřejmě očekávali, že mravní obroda přijde s nástupem nových lidí. To ale není možné. Většina lidí se chová tak, jak jim to systém dovolí, pár jedinců, kteří se proti tomu postaví, zaslouží proto úctu. Ale málokdy něco změní,“ uzavřela Vladimíra Dvořáková.