Připomínáme si 45. výročí okupace Československa, kdy sovětské tanky násilně přervaly snahu vytvořit u nás socialismus s lidskou tváří. Myslíte si, že kdyby k tomu nedošlo, byla reálná šance, aby se socialismus přetvořil v něco lidštějšího, demokratického, nebo to byla utopie?
V tehdejších mezinárodně politických souvislostech to byla samozřejmě utopie, ale byl to pohyb uvnitř komunistického bloku, který nepochybně mohl přinést mnoho nového. Československo vlastně poprvé vstoupilo do mezinárodního povědomí způsobem, jaký se mu už nikdy nepodařilo zopakovat. Mohu dát příklad. Když jsem v devadesátých letech šel s Alexanderem Dubčekem v Římě, tak ho tam zdravili i obyčejní lidé. Všichni ho znali.
Myslíte si, že kdyby nenastala okupace Československa a byla i příznivější mezinárodně politická atmosféra, mohlo být Pražské jaro začátkem procesu, který by vyústil v nástup demokracie, jak k tomu došlo o dvacet let později, v listopadu 1989?
Kdyby chyběly vnější vlivy, tak o tom příliš nepochybuji. Protože dříve nebo později by se tehdejší komunistická strana ocitla před dilematem, zda připustit svobodné volby, a vítězné reformní křídlo by ztratilo jakoukoli podporu, pokud by to neudělalo. Ale na druhé straně volby do závodních rad, které proběhly, byly pro komunisty velkým varováním, protože v mnoha podnicích do závodních rad nebyli zvoleni žádní komunisté. Takže není pochyb o tom, že další vývoj, i kdyby nebylo těch vnějších vlivů, by probíhal ve značných konfliktech a sporech, které by nejspíš skončily něčím podobným, jako byla sametová revoluce, pokud by komunistická strana nechtěla použít sílu.
Psali jsme:
Spousta lidí, kteří s nostalgií vzpomínají na „zlaté časy socialismu“ , si neuvědomuje, že socialistický režim byl dál neudržitelný, že vývoj k demokracii a tržnímu hospodářství byl nevyhnutelný. Jak si vysvětlujete, že jsou mezi námi lidé, kteří si myslí, že nebýt listopadového „puče“, disidentů, Václava Havla, že by socialismus fungoval bez ohledu na to, co se děje za hranicemi?
V roce 1968 se ukázalo, že v československé společnosti je obrovská energie ke změnám. Lidé samozřejmě podporovali ve vedení státu tu složku, která změny reprezentovala. Jednalo se o změny směrem k demokracii a tržnímu hospodářství. Reformní komunisti si nedokázali představit vznik soukromého sektoru, domnívali se, že je možné rozvinout tržní hospodářství v rámci státního vlastnictví jednotlivých podniků. Což samozřejmě byl nesmysl, jak se ukázalo později v Čině, Vietnamu i dalších komunistických zemích, které tržní systém zaváděly.
V těchto zemích se ale ukázalo, že je také možné zavést tržní systém a zachovat komunistickou diktaturu. A to je dilema, před kterým by stáli i reformní komunisté. Připustit vznik tržního systému provázený soukromým vlastnictvím a připustit demokracii, která by s největší pravděpodobností vedla k jejich odstavení od moci. Tak daleko to žádný z nich nedomýšlel.
Je možné, aby byl tento model – tržní hospodářství, soukromé vlastnictví a komunistická diktatura současně - v Číně dlouhodobě udržitelný?
Čína je obrovská země a samozřejmě všichni mají hrůzu z toho, kdyby ve vedení tohoto státu vznikl politický chaos. A to je činitel, který brání dalším reformním změnám. Čína jako celek stále ještě zůstává rozvojovou zemí z hlediska hrubého domácího produktu na hlavu, i když se její rozvoj jeví jako velkolepý, zatím nedosáhl úrovně západních zemí. V určitém okamžiku Čínu čeká bariéra, která bude překonatelná jen změnou politického systému. Jak si s tím poradí, to dneska nikdo neví, ani sami čínští představitelé.
Psali jsme:
S očekávaným vítězstvím levice v nastávajících sněmovních volbách může dojít i v Česku k návratu komunistů k moci. Cítíte to jako hrozbu, nebo komunisté v dnešní době, díky našemu členství v Evropské unii a NATO, už nemohou být takovým nebezpečím?
Já se ani neobávám toho, že by sociální demokraté a další strany pustili komunistům rozhodující mocenské pozicie. Ale už i jejich účast diskredituje naši zemi vůči zahraničním partnerům a zpochybňuje demokratický ráz naší země, protože demokracie v moderním smyslu je vždy provázena vládou zákona a dodržováním principu lidských práv. Komunisté nic z toho neuznávají, oni usilují o čistou a neomezenou moc, a pokud by se jim podařilo ovládnout některé klíčové pozice ve státě, tak nemám pochybnosti o tom, že jejich postup by pro republiku představoval nebezpečí. Ale nepředpokládám, že v těchto volbách se dostanou k moci. Čeho se obávám, že by mohli komunisté a sociální demokraté společně získat ústavní většinu a začít měnit ústavní rámec České republiky, tedy pravidla hry tak, aby si je přizpůsobili vlastním potřebám. To je to, co hrozí akutně a o čem se bude rozhodovat v nadcházejících volbách.
Souhlasíte s tím, že místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek varuje před autokracií, která hrozí ze strany současného prezidenta Miloše Zemana, považovaného za lídra levice, a která podle něj omezí svobodu a demokracii?
Já určité obavy mám, protože z některých prohlášení, která jsou slyšet z toho předpokládaného vítězného tábora, trochu hrůza jde. Mění se naše západní orientace. Všimněte si, že v některých projektech, o nichž se dnes diskutuje, jako je Temelín a další, jde vlastně o posílení vlivu Ruska ve střední Evropě a mnozí lidé ve vrcholných pozicích tomu účinně napomáhají.
To bylo vidět už u exprezidenta Václava Klause, když si vzpomeneme na jeho výrok, že větším nebezpečím než komunisti je dnes pro nás Evropská unie. Miloš Zeman v tom příklonu směrem na Východ dál pokračuje.
Současný prezident, jak se ukazuje, má velmi omezenou mentální kapacitu oproti tomu, na co jsme byli zvyklí v 90. letech. Všimněte si, že jeden z jeho nejčastějších výroků je: „Jak jsem mnohokrát říkal...“ To znamená, že už nepřichází s novými myšlenkami, ale už jen opakuje. Jeho politika se redukuje na to odměnit přátele a pomstít se nepřátelům. A mezi těmi odměnami přátelům je dostavba Temelína, a pravděpodobně ruským konsorciem, a výstavba naprosto nesmyslného kanálu Odra-Dunaj. Pokud by došlo k rozhodnutí o těchto projektech, znamenalo by to, že by zadlužily naši zemi na padesát let dopředu. A z toho mnozí mají možná větší obavy než z těch politických posunů.
Myslíte si, že návrat Václava Klause do politiky by mohl být účinnou hrází proti nástupu levice v čele s prezidentem Milošem Zemanem, jak tvrdí někteří jeho přívrženci?
Václav Klaus a Miloš Zeman, jak se ukázalo, jsou dvě hlavy jedné saně. Tudíž nepředstavují žádnou alternativu. Zneklidnění společnosti je dnes způsobeno tím, že vůči této sani se zde žádná dostatečně silná alternativa neukazuje.
Když se tedy vrátíme k 45. výročí okupace Československa v souvislosti s naším dnešním postupným příklonem k Rusku, myslíte si, že nám z Ruska už žádné nebezpečí nehrozí?
Samozřejmě že hrozí. Kdyby Rusko byla svobodná demokratická země, tak spím klidně. Ale na Východě je autokratický režim, od kterého nemůžeme čekat žádný blahobyt, protože v Rusku nikdy žádný blahobyt nebyl. A dnešní Rusko si svoje dnešní problémy snaží řešit na úkor svého okolí, rozšiřování svých mocenských vlivů tak, jako to dělalo v průběhu Sovětského svazu. Dnes to ovšem dělá jemnějšími prostředky a využívá k tomu v daleko větší míře ekonomické nástroje. Ale je to v zásadě stále stejná politika.
Takže být ostražití vůči této velmoci bychom měli být i nadále?
Samozřejmě nebezpečí z Ruska nemusíme přeceňovat, ale ostražití musíme zůstat i nadále. Já doufám, že evropská integrace bude pokračovat a vytvoří silný politický celek, který bude schopen čelit těmto vlivům. A také doufám, že naše členství v NATO nás může ne-li ochránit, ale aspoň stabilizovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
