Vážený pane ministře, diskuse, probíhající ve veřejných i odborných kruzích poté, co nově jmenovaný prozatímní ředitel Správy národního parku Šumava pan PhDr. Stráský vypracoval návrh dalšího postupu při řešení managementu NP Šumava, nás přiměla k sepsání tohoto dopisu.

Nejde o diskusi principiálně novou. Každý z nás má ve větší nebo menší míře s tímto problémem své zkušenosti. Rádi bychom proto tímto dopisem vyjádřili, jak - na základě našich zkušeností - problém vnímáme a také to, že jsme si vědomi o jak závažné a zodpovědné rozhodnutí se jedná.

Klíčové je podle našeho názoru pochopení, že se přes veškeré peripetie vývoje v minulosti je Šumava v českém i evropském kontextu mimořádným územím s obrovskou hodnotou, prakticky jediné na našem území, kde je možné na dostatečně velké ploše očekávat samoregulační schopnost bez lidských zásahů. Jednoznačně to potvrzují bohaté zkušenosti z bavorské části parku, ale i vývoj po odumření stromového patra všude tam, kde na české straně Šumavy byl ponechán prostor samovolnému vývoji. Za důležité považujeme zdůraznit, že zde nemluvíme o samovolném vývoji pro celé území Šumavy, ale pouze v několika velkých, scelených územích v přírodně nejhodnotnějších částech, s celkovou výměrou kolem čtvrtiny nebo třetiny celkové plochy národního parku. Předmětem diskusí je především vývoj po orkánu Kyrill a jiných větrných smrštích a po přemnožení kůrovců, zejména lýkožrouta smrkového. Jsme si vědomi různosti názorů mezi (převážně) ekologicky a (převážně) lesnicky orientovanou odbornou veřejností. Jsme si vědomi i toho, že lidé nejsou na velkoplošné odumírání stromového patra zvyklí - jednoduše proto, že stávající hospodaření v ostatních lesích mimo národní parky tuto fázi cíleně vylučuje. Je třeba ale připomenout, že v přirozených lesích je fáze rozpadu zcela organickou částí vývoje lesního ekosystému, a pro řadu původních a dnes logicky velmi vzácných druhů je dokonce jedinou fází, ve které mohou vytvořit životaschopné populace.