Nevadí mi, když v cizí zemi někdo kvůli štědrému sociálnímu systému nepracuje, pokud to nemusím já ze své země platit. Nevadí mi, když si někdo pětkrát denně klekne na koberec, pokud kvůli tomu po mně nechce přerušit chod firmy. Jsem extrémně tolerantní ke každému, kdo chce žít podle sebe, svých preferencí a hodnotového žebříčku, pokud po mě nic nechce a nenutí mě k umělé solidaritě s jeho hodnotami a nevyžaduje, abych mu na ně přispíval, nebo mě pod pohrůžkou výkladu nějaké Svaté knihy nenutí, abych je sdílel s ním. Ano, je mi také například absolutně jedno, jestli muslim bije někde tisíce kilometrů daleko ženu, když to ona respektuje jako právo muže - je to volba tamější kultury a náboženství. Ať mi to ale nikdo netahá ke mně domů, do České republiky, protože když ho uvidím to dělat u nás, dostane přes tlamu jako každý jiný. Respektuji, když se vraždí v rámci místních tisíciletých kulturních zvyků kmeny v Africe mezi sebou, nebo se někde na ostrově pojídají navzájem. Hlavně ať se pak nechtějí nastěhovat za moje peníze do mé vlasti, když už tam u sebe nemají co jíst a pít, neboť svůj čas promarnili ve vzájemných konfliktech, nebo ať po mě nechtějí nějakou humanitární pomoc.

V České republice máme své zvyky, tradice a historii. Úmyslně nepíšu „zákony", protože jejich kvalita je rok od roku mizernější a jejich tvůrci v mnohém na naše národní zvyky, tradice a historii z vysoka kašlou. Nikoli kvůli našim vlastním zvykům, tradicím a historii máme stále větší tendenci oficiálně a systémově omlouvat příslušníky jiných národů na našem území, ale kvůli zákonům, které vycházejí vstříc zvykům, tradicím a historii národů a náboženství jiných. Omlouváme jejich činy a vymlouváme se na „jinou mentalitu" či „jiné vyznání". Zvýhodňujeme je a okecáváme to potřebou integrace a multikulturalistického soužití. Ustupujeme z udržování krás naší vlasti a mezi tradiční stavby povolujeme takové budovy, které svými prvky do kontextu naší historie a architektury absolutně nezapadají. Upravujeme jídelníčky v nápravných zařízeních a utečeneckých táborech, místo toho aby jejich obyvatelé byli vděční za to, že mají kde složit hlavu, nebo měli tu kliku, že místo skutečného trestu skončili v českém humánním vězení.