Tak velké rozkolísání osobnostníh složek není zcela normální a na něco ukazuje, zvláště pak u alkoholiků. Divadlo, které zde uchystala vládní garnitura na "účet" exprezidenta, vyvolá u většiny dnešních obyčejných lidí bohužel spíš soukromý posměch a u mladých paradoxně zájem zjistit, co to vlastně bylo ve skutečnosti za personu a komu a čemu posloužila a zdali je pravda, že na každém šprochu je pravdy trochu. Tak nějak mi přidje, že si ta naše postkomunistická garnitura chystá současně i svůj vlastní pohřeb se všemi ceremoniemi a náležitostmi. Nakonec, všechny přežilé formace se vždy změnily.

Souhlasím s pisatelem, že od 1.1.2012 bude ten pravý smutek až příjdou složenky. Jak je možné, že na jedné straně peníze na stotisícové odměny jsou a na druhé peníze nejsou pro ty, kteří je potřebují. Kam jsme se to až dostaly???? Jsem dost starý , abych mohl zoodpovědně říct, že se mi nikdy nestalo, že bych neměl na nájem a jiné poplatky.Tedˇmám bezesné noci čím zaplatím vše co je nutné zaplatit.Hlavně, že mocipáni si rozdělují vysoké odměny, ale za co???Proč ministr Vondra nevysvětlí, proč je tak štědrý ke svým zaměstnancům. Nám vláda přidá 157 kč ty si klidně může celá vláda vetknout za klobouk.Tato částka nestačí ani na jeden nákup. Je mi špatně .

máte pravdu v celém Vašem příspěvku, dvě osoby a jejich pohůnci jsou plně zodpovědní jednak za rozpad Československa a následně za zničení životní úrovně nekradoucích lidí. Dva prolhaní vlastizrádci na čele tohoto odporného procesu, který zdaleka není u konce, byli od počátku Havel i Klaus. Vrcholem výsměchu všem slušným lidem je samozřejmě to, že oba zašpinili a špiní prostory na Hradě, kde kdysi býval i Masaryk.Nebude zas až tak dlouho trvat, aby se oběma dostalo spravedlivé odměny za všechny jejich činy. Nikomu nerostou stromy do nebe, ani prasidentům. Právě proto, že jsou oba stejní se tak nenáviděli, oba si mysleli na královskou korunu z korunovačních klenotů a na světovládu ( nebo alespoň na Nobelovu cenu !!!), jako každý , duševně úchylný, ambiciozní niktoš.

http://afinabul.blog.cz/1112/fotky-roka-2011

Nedávno jsem koupil svému psu ke hraní v bazaru za pakatel "Furbyho". Takovou žvatlající plyšovou hračku. Tedy, abych mu nekřivdil, umí i jiné věci. Dneska odpoledne mu došly baterky, a to si neumíte představit, jak pesan posmutněl ze "ztráty" svého "kamaráda". Skoro jako ti, co smutní za Havlem. Pro mne, úmrtí Havla a toto- události srovnatelného významu. A ty baterky mu koupím.

Už pro něj připravujou i zákon, takovou poctu možná nebude mít velký Kim. Tři dny smutek a běda, kdo nebude poctivě truchlit. Pro toho si příde Dášenka.

Smutní a truchliví budeme od 1. ledna 2012, až nám přijdou složenky za nájem, elektriku, teplo, vodu.... to bude teprve blbá nálada a hladová.

Ta naše politická scéna není o nic lepší než bývalá KSČ, tímto chce jen zakrýt a uzákonit všechny špatnosti co napáchala a stihne napáchat do nových voleb.

Politická nepolitika druhé normalizace Ohlédnutí za sedmnáctým listopadem zpochybňuje dvě dilemata české polistopadové politiky: Klaus, nebo Havel; USA, nebo EU. Výběr mezi takto postavenými možnostmi nám podle autora zastírá skutečnou volbu: udržení sociálního státu a návrat k masarykovským kořenům česk(oslovensk)é státnosti, nebo neoliberální rezignace na smysl demokratické politiky. V naší zemi se opět střídají absolutní pravdy. Marx-leninskou vizi beztřídní, a tedy bezproblémové společnosti vystřídala neoliberální předpověď „konce dějin“. Na pozadí této změny se nabízí zamyšlení nad „sametovou revolucí“: jednalo se o autentické celonárodní hnutí za radikální demokratickou změnu, nebo o další import hotového společenského modelu a nahrazení jedné tečky za dějinami druhou? A dále: jsou nešvary polistopadové reality – vyrabování národního majetku, devastace práva a růst kriminality, spojený s celkovou vulgarizací společnosti – dědictvím předchozího režimu, anebo představují specifickou variantu krize, kterou od konce osmdesátých let prodělává celý svět? Mýtus „svobodné společnosti“ Listopadové události roku 1989 ještě nebyly podrobeny komplexnímu zkoumání. Pokud k němu dojde, nevyhne se zásadní otázce: které reálné intence a zájmy, vnitro- i zahraničněpolitické, se při pádu režimu střetly a určovaly směr? Dodnes se neví, o čem se v roce 1989 bavili na Maltě Bush s Gorbačovem a na čem se dohodli. S určitostí však lze říci, že koncept americké hegemonie, tedy podřízení světa americkým politickým a ekonomickým zájmům, začal dostávat konkrétní podobu již během osmdesátých let. Léta devadesátá znamenala přechod z Reaganovy do Bushovy éry, k němuž – z hlediska zahraniční politiky – patří i nyní tolik idealizovaný Clinton. Tím, že odsouhlasil novou strategii NATO (duben 1999) a dal volnou ruku signatářce Projektu za nové americké století Albrightové při bombardování zbytku Jugoslávie, zahájil proces „výměny“ OSN za Severoatlantickou alianci a mezinárodního společenství ve smyslu mezinárodního práva za politickou „koalici ochotných“. Pozornost by se měla věnovat i roli „sjednoceného“ Německa, zejména v bývalé Jugoslávii při slovinsko-chorvatské secesi. Faktem však zůstává, že pozice ve východní Evropě vyklizené Sověty začaly zabírat Spojené státy. Milníky tohoto vývoje představují rozšiřování NATO o středoevropské a baltické země (přes původní ujišťování o opaku), organizování „barevných revolucí“ v „nekooperativních“ zemích, budování či plánování nových vojenských základen v Makedonii, Kosovu, Bulharsku, Rumunsku, Polsku, Česku a zřejmě i na Ukrajině. Ruku v ruce s tímto vývojem ve vojenskopolitické oblasti došlo k tomu, co dostalo honosný – a zavádějící – název „ekonomická transformace“. Zavádějící proto, že nešlo o racionální proces v promyšleném politicko--právním rámci s cílem mobilizovat vlastní ekonomické síly, který by respektoval podmínky jednotlivých zemí, nýbrž z velké části o výprodej, likvidaci konkurence a spekulaci. Divoký rozprodej státního majetku, unáhlené privatizace i tam, kde postrádaly smysl, nezájem státu o domácí inovační procesy a tzv. vstup zahraničního kapitálu „zacementovaly“ českou polistopadovou ekonomiku do stavu montážních závodů a poboček nadnárodních korporací. Tento vývoj se přitom odehrával v atmosféře pozitivního očekávání „gulášového kapitalismu s lidskou tváří“, jak jej český a slovenský turista poznal z emigrantských historek a návštěv západoněmeckých či rakouských obchodních domů a jak jej navíc pečlivě živily budovatelské řeči politiků. Realistický pohled, který by postřehl, jak vypadá kapitalismus bez lidské tváře i bez guláše, kupříkladu v thatcherovské Anglii či Latinské Americe, nebyl na pořadu dne. V důsledku toho se rozpor mezi nastupujícím „reálným kapitalismem“ a lidovou představou o něm nestal předmětem veřejné diskuse. Naopak byl odsunut z oblasti empirie do říše ideologií: „neviditelná ruka trhu“ neničí, nýbrž napravuje a nikdy nemůže selhat. Tato kvazináboženská představa dokonalého samoregulujícího trhu zároveň snížila obranyschopnost společnosti před loupeživými jedinci a vagabundujícím kapitálem. „Vstup do Evropy“ a abdikace politiky Tak jako se po listopadu 1989 neproblematizoval pojem trhu, nebyla ani položena otázka, do jaké Evropy to vlastně „vstupujeme“. Takzvané sociálně tržní hospodářství s důležitou regulační funkcí státu se začalo ze západní Evropy po rozpadu východního bloku pozvolna vytrácet. S pádem komunismu zanikla konkurence a tak i důvod sociální stát nadále udržovat. Tento obrat byl již počátkem devadesátých let evidentní. Náš „vstup do Evropy“, do světa „vyspělého Západu“, jenž nám byl mytickým vzorem, znamenal vklouznutí do prostředí, které začalo ztrácet svoji politickou a ekonomickou pluralitu a s ní i sociální rovnováhu; které se samo nacházelo v přechodu a které vykazovalo stále více krizových jevů: sociální propad, vulgarizaci a trivializaci kultury a s nimi spojené násilí a kriminalitu. Pokud se poválečná Evropa definovala jako prostor sociální solidarity, nikoliv sociálního darwinismu, potom jsme „vstoupili“ do Evropy, která pozbývá svoji identitu. Důležitou součástí tohoto procesu byla ztráta ideové substance u těch politických proudů, které utvářely moderní Evropu založenou na právu, svobodě a solidaritě. Kombinace zastupitelské demokracie a sociálně tržního hospodářství byla relativně efektivní, pokud se politické subjekty nacházely ve faktické konkurenci různých ideových konceptů a pod kontrolou nezávislých, pluralitních médií i aktivních občanů. Pokud ekonomika udržovala – či přesněji řečeno byla společenskou smlouvou hlavních politických proudů nucena udržovat – své sociální vazby. Jenže na přelomu osmdesátých a devadesátých let změnila politika svou roli. Ta již nespočívala v péči o právní stát a o rovnováhu mezi ekonomickou a sociální sférou. Za svůj úkol si naopak vzala vytvářet optimální podmínky pro maximalizaci zisků nadnárodních koncernů včetně „státní“ podpory jejich imperiálních ambicí v podobě vojenských misí. Tento vývoj není nahodilý. Nadnárodní instituce, které stále silněji určují vývoj jednotlivých zemí, jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Světová organizace pro obchod a v jejich vleku Evropská unie, chápou stát jako převodovou páku neoliberální politiky na národní úrovni. Německý konzervativní publicista Peter Scholl-Latour vyjádřil tento globální vývoj větou: „Občana Francouzské revoluce nahradil globální akcionář.“ Nic tuto proměnu Evropy necharakterizuje tak jasně jako nový, „moderní“ význam tzv. politického středu. V padesátých až osmdesátých letech znamenal „střed“ konsenzus o vzájemné podmíněnosti demokracie, práva a sociální spravedlnosti mezi socialistickými a sociálně demokratickými silami, politickým liberalismem a konzervativními křesťansko-sociálními proudy. Dnes se stal výrazem abdikace na funkci politiky coby správy věcí veřejných v zájmu celé společnosti. Společná zodpovědnost demokratických politických sil za právní a sociální stát jako nezbytnou podmínku demokracie byla nahrazena „středovou koalicí“, demontující obojí. Západ jako norma Krystalizace české a slovenské politické struktury a jejích subjektů v polistopadovém Československu proběhla na třech kolejích: parlament (strany tzv. Národní fronty), disent (Občanské fórum, Verejnosť proti násiliu) a exil (sociální demokracie). Zatímco nekomunistické strany Národní fronty se snažily zbavit stínu minulosti hlavně tím, že se co nejrychleji – na úkor vlastní autenticity – zařadí do nově se formujícího postsametového politického mainstreamu, sociální demokracie musela nejprve hledat společnou řeč s domácím prostředím. Nově vznikající či obnovované strany hledaly vlastní duchovně-politickou identitu s pohledem magicky upřeným do zahraničí v naději na snadný přechod do evropské politické „normality“. Inspirací nebyla národní tradice, vzor a zároveň cíl představoval evropský standard, který v konečném stadiu „vstupu do Evropy“ nemohl znamenat nic jiného než pád do duchovní nirvány nového politického středu. V rámci tohoto procesu „normalizace“ se odehrával i zdánlivý střet polistopadových paradigmat sugerujících existenci dvou rozdílných, vzájemně si konkurujících filosoficko-politických proudů: „svobodná společnost“ buď jako primárně duchovní, nebo primárně ekonomický prostor. Ze zdánlivého střetu těchto dvou paradigmat, „trhu“ a „občanské společnosti“, se vytvořil mýtus dvou koncepcí. V „budovatelském“ stadiu postsametové společnosti působily harmonicky jako vzájemně se doplňující a vyvažující hybné síly společnosti, jejichž koexistence je nejen možná, ale i žádaná. Ba co víc – je jejich přirozenou vlastností. Vznikla atmosféra, vyjádřená symbolismem dvou Václavů, Havla a Klause, ve které nebyl prostor pro takovou transformaci společnosti, jež by zachovala a upevnila československou federaci. Předvídatelný problém státoprávního uspořádání polistopadového Československa se stal obětí bezkoncepčnosti, ignorance a lhostejnosti, nastupující české i slovenské politické a hospodářské elity ovládla vidina snadnější kořisti v jednom či druhém torzu společného státu. Předpoklad, že hrabání na vlastním písečku bude lukrativnější a přinese více prebend, byl silnější než vůle zachránit stát, který byl výsledkem emancipačního úsilí dřívějších generací. Federace byla rozdělena a z počáteční harmonie vzájemně se doplňujících paradigmat idealismu (Havel) a pragmatismu (Klaus) vznikl nový český mýtus o jejich rivalitě, který českou myšlenkovou fabriku strukturoval na celá devadesátá léta. Nejtragičtější vrchol toho, že mu česká společnost uvěřila, představuje nynější Topolánkova „koalice ochotných“ z ODS, lidovců a Havlových zelených favoritů, jejíž „reformy“ v oblasti bezpečnostní (radar) a sociální (zdravotnictví, vzdělávání, bydlení) hrozí přivést českou společnost na pokraj politického i ekonomického bankrotu. Co vůbec rozumíme pod pojmy „demokracie“ a „svobodná“ či „občanská společnost“? Co pod slovy „národ“ (ten v české reálné politice hraje minimální roli, nicméně právě tabuizace určitých témat, resp. nezájem o ně signalizuje nejistotu, trauma) či „trh“? Jsou něco víc než klišé, kterými nás do omrzení častují političtí eskamotéři? Bez skutečných otázek Václav Klaus neproblematizoval „trh“ otázkou, zda globální a rapidně stoupající vlastnická koncentrace v průmyslu, bankovnictví a médiích má ještě s trhem jako takovým vůbec něco společného. Jeho „neviditelná ruka“, nejpitoresknější ideologická formulka vedle komunistického „demokratického centralismu“, uchopila Česko pevně za pačesy a udělala z něj nejprve „středoevropského tygra“ a poté eldorádo pro všechny ty „vyspělé“ Nomury a jiné zahraniční „investory“, kteří již dávno vědí, že trh neexistuje, nýbrž že se „dělá“ a že jeho zákony nevytváří jakási metafyzická síla, ale džungle. Václav Klaus ulehčuje kritiku vlastní osoby svou sebestřednou přímostí. Zato racionální a analytický pohled na jeho zdánlivého protivníka Havla a jeho disidentskou minulost byl dlouho tabu. Navíc v těch kruzích české společnosti, které dávají přednost divadlu před politikou, bodoval Václav Havel „hezkými“ řečmi bez substance a ostnů o stavu civilizace, o mravních imperativech a univerzálních hodnotách, které opředl aurou pražského bohéma z kavárny Slavia. Coby hlavní postava českého mýtu s kořeny v biedermeierovském proudu národního obrození dokázal Havel proměnit polistopadovou politiku v absurdní divadlo. Na jeho prknech si podávají ruce americký neocon, magnát spekulativního kapitálu financující nadace pro „otevřené společnosti“ a barevné revoluce, věčně mladý tibetský dalajlama i stárnoucí „rebelové“ z Rolling Stones, mající dříve „sympatii pro ďábla“, nyní pro zkrachovalé argentinské prezidenty a anglickou královnu. V čem spočívá dlouhá shovívavost české společnosti vůči Havlovým politickým faux pas, její neschopnost či neochota poměřit nynější činy dřívějšími slovy? Za prvé v tom, že jsme se ještě stále neodnaučili legitimovat vlastní postoj cizí autoritou. Bezpříkladná mediální stylizace Havla coby intelektuá­la světového formátu vzala národu na čas schopnost kriticky uvažovat a pochopit, že nad reálnou politikou nikdy nestál, ale že byl od počátku její plně integrovanou součástí. Za druhé je tu latentní touha Čechů po správě věcí veřejných pod imperativem mravnosti, po oné masarykovské politice sub specie aeternitatis. Tento fenomén má náboženské kořeny, není však vázán na žádnou víru; stal se prostě součástí národního psychogramu. Snad žádný jiný národ v Evropě se v době svého obrození nezabýval tak intenzivně filosoficko-metafyzickou otázkou smyslu vlastní existence jako Češi – nejproduktivněji v rámci myšlenky česko-slovenské vzájemnosti. Politická nepolitika Václava Havla fungovala, protože byla schopna sugerovat národu iluzi o kontinuitě s Masarykovou nepolitickou politikou. Ta ovšem znamenala všechno jiné, jen ne amatérství, diletantismus a myšlenkovou plytkost. Spojení osoby Václava Havla coby „reinkarnace masarykovské politické mravnosti“ s nereflektovaným pojmem „občanská společnost“, který se tvářil jako politicko-mravní memento a protiváha k ódeesáckému kapitalismu bez přívlastků, integrovalo mýtus „svobodné/otevřené/občanské společnosti“ do praxe neoliberalismu a americké hegemonie. Iluze české společnosti spočívala ve víře, že s ní vystačí. Zatímco Václavu Klausovi jeho boj proti „ideologii environmentalismu“ zřejmě ani neuškodí, ani nepomůže – současný prezident je na českém politickém nebi stálicí –, dokázal mýtus Havel díky irácké a radarové kauze demontovat sám sebe. Demokracie, kapitál a (poslední?) revoluce Zároveň se ale na obzoru rýsuje nová past: nahrazení mýtu Havel versus Klaus pseudoalternativou Evropa, nebo Amerika. Pseudo proto, že se o jednotlivých aspektech fenoménu nazvaného evropská integrace stejně jako v minulosti nevede žádná kvalifikovaná diskuse. Její problematika se nereflektuje, nýbrž účelově zužuje. Jednou na představu EU coby spásné protiváhy USA, jindy na antiklausovské téma, což v praxi vypadá takto: kdo je proti Klausovi (a ODS), musí být pro „Evropu“; anebo: „Evropa“ musí být OK, když je Klaus (a ODS) proti ní. A nejpozději od muzikální zpovědi Vlasty Parkanové, ze které se národ dozvěděl, kde vláda „šije“ a komu/čemu říká „welcome“, splývá obojí v jedno. Potřeba legitimovat kritickou pozici vůči USA „Evropou“ je patrná i proto, aby se kritik vyhnul nařčení z extremismu. Hlavním cílem politiky USA a s ní i západní Evropy vůči bývalému východnímu bloku nebylo posílení demokracie, nýbrž rozšíření trhů. Postkomunistický vývoj prokázal, že Západ toleroval, ba dokonce podporoval autoritativní režimy, pokud spolupracovaly: kavkazké republiky (aktuální případ Sakašviliho Gruzie), Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii, Kosovo. Zvláštní charakter měla podpora Borise Jelcina v Rusku. Ty politické síly v Česku, které „svobodnou společnost“ chápaly v prvé řadě jako ekonomický prostor (klausovci), neměly důvod tento vývoj zpochybňovat. Naopak osobnosti, které z velké části vyšly z bývalého disentu a měly reálný podíl na politické moci (havlovci), sice verbálně občana s jeho právy postavily do popředí, v praxi jej ale buď negovaly (rozdělení ČSFR, kauza radar) nebo podporovaly jen selektivně (důraz na dodržování lidských práv v zahraničí). Výsledek je ovšem stejný, neboť obojí nakonec občanskou společnost obsahově buď zužuje (Klausova absolutizace politických stran) nebo karikuje (Havlovo lidskoprávní farizejství), čímž jí v praxi přisuzuje především charitativní, nikoliv politický smysl. Masarykova koncepce demokratického československého státu byla úzce spjata s programem humanistické společnosti, jejíž nedílnou a neodmyslitelnou součást tvořila sociální otázka. Její modernost spočívala v programu co nejširší participace občana na rozhodování o věcech obecných (demokracie) a v rozvoji sociální spravedlnosti. Naproti tomu dnešní fatalistické přijímání neoliberálního trendu jako něčeho přirozeného a nevyhnutelného odsoudilo občana do pasivní role diváka. K čemu pak dospějeme, když posametový vývoj poměříme těmi ideály, ze kterých náš moderní stát vznikl? Československo neexistuje, občan „je zdrojem veškeré státní moci“ (srovnej preambuli Ústavy ČR, čl. 2) pouze na papíru, úcta k právu se ztrácí, více než třetina národního majetku je v rukou nadnárodního kapitálu. Střední vrstva mizí, úroveň vzdělání, na kterou se u nás vždy kladl zvláštní důraz a na kterou mohli být Češi a Slováci v zahraničí hrdí, se stává obětí partajnického diletantismu a klesá. Neoliberální kapitalismus si nárokuje absolutní platnost v prostoru (univerzálně, a tudíž všude) i v čase (do konce lidských dějin), a skrývá tedy v sobě prvky totalitarismu. Definujeme-li politickou racionalitu jako úsilí o dlouhodobá řešení, která by prospěla společnosti jako celku a zabezpečila její stabilitu, potom je tento systém – podobně jako byrokratický komunismus – hluboce iracionální. Je-li navíc ekonomická sféra vyňata ze společenského organismu a je-li jediným měřítkem její efektivity maximalizace zisku, dominuje kapitál nad občanem. Pokud jsou nejen celá průmyslová odvětví, ale i doprava, zdravotnictví či vzdělání vydány napospas vagabundujícímu nadnárodnímu kapitálu, převládá-li spekulace nad tvořivou lidskou prací, potom je demokracie v nebezpečí. Jak tedy hodnotit „sametovou revoluci“? Platí-li neoliberální teorie o „konci dějin“, znamenal rok 1989 pro naši zemi počátek nikdy nekončícího zlatého věku. Pokud nynější „na věčné časy“ patří do říše ideologické mytologie, zůstane pouze jednou z etap na naší cestě dějinami, která teprve čeká na svoji kritickou analýzu. Snad by ale v této souvislosti neškodilo zmínit se o té revoluci, která se odehrála na sklonku 18. století v Paříži. Její republikánský odkaz připomíná, že o budoucnosti nerozhodují neviditelné ruky trhu, nýbrž suverénní občané. Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.

Pane autore, je vidět, že jste velmi dobře orientován v problematice, zejména v tom, co všechno bylo špatně. Sám jistě dobře víte, jak je snadné býti generálem po bitvě. Očekávám, ba těším se na váš návrh, jak z tohoto marasmu ven. A ještě ke kultu osobnosti - každá doba měla své velké osobnosti. Škoda jen, že za ty velké ideály ( Napoleon, Žižka, Hitler, Stalin a další) vždycky trpěli a umírali lidé. Doporučiji otevřít Čapkovy Apokryfy a nalistovat kapitolu Ben Chanan.Neznám nic výstižnějšího.

Souhlasím s Vámi zmínka o Čapkovi byla přesná.Pro mnohé,kteří nečtou jest nedostupná tvrz toto chápat.

Děkuji tímto Otomaru Málkovi. Naprosto perfektní práce. Doporučuji, aby se s tímto pojednáním seznámila co nejširší čtenářská veřejnost.

a na Hradě jezdili na koloběžkách a dnes je už jen vzpomínka na jeho životní dramata zachycená v této adrese http://jdem.cz/sqzw6

http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/253966-severni-korea-truchli-za-milovanym-vudcem.html

Neuvěřitelná kašparovina pokračuje. Kdo to režíruje?

"Tomu východu" se posmíváme a sami stejné divadlo děláme. Pohřeb a velká úcta ano, ale fanatismus, kult osobnosti a přiblblé truchlení ne. Už se zapomíní, kolik vojenských zakázek zničil a Němci, USA a další to obsadili?

Svět chce být obelháván, tak je obelháván.

Špatně....... Vulgus.... Svět chce být klamán, nechť je tedy klamán.:-)