Stal jste se předsedou Akce D.O.S.T. po Ladislavu Bátorovi. S jakou přicházíte vizí? Na co chcete navázat a co byste naopak chtěl dělat jinak?
Stal jsem se jím v důsledku nedávné a pro nás všechny překvapivé rezignace Ladislava Bátory, tedy nikoli proto, že bych o tuto mediálně nevděčnou roli usiloval. Změny programového typu žádné nechystám. Akce D.O.S.T. vychází z manifestu původní iniciativy D.O.S.T., jehož jsem spoluautorem. Těžko lze tedy ode mne očekávat, že Akce D.O.S.T. popluje po jiných vodách, než v jakých brázdila pod vedením L. Bátory. Případné odlišnosti lze následně interpretovat jako důsledek našich nestejných povah či rozdílného zázemí. Ladislav Bátora je spojován spíše s myšlenkou vlasteneckou či národní, já zase s orientací křesťanskou. V iniciativě D.O.S.T. se oba proudy podařilo sjednotit, což považuji za velice významné a vzájemně prospěšné.
Co by mělo být hlavním úkolem Akce D.O.S.T. v roce 2012?
V době, kdy jsme připravovali zrod iniciativy D.O.S.T., usilovaly levicové síly v naší zemi o prosazení takzvané antidiskriminační legislativy a ratifikaci Lisabonské smlouvy jako prostředku k nahrazení státní svrchovanosti supranacionální vládou kosmopolitně smýšlejících elit. Podařilo se nám pro zápas s představiteli těchto finančně, mocensky i mediálně dobře zajištěných zájmů a jejich stoupenci sjednotit mnohé iniciativy, politické strany a občanská sdružení. Předpokládám, že se v roce 2012 tento boj ještě přiostří. Brusel a jeho místní quislingové využijí současné finanční a hospodářské krize v eurozóně k pokusu o dotažení mocenského převratu v Evropě do úspěšného konce a spolu s tím poroste i tlak, pod rouškou boje proti extremismu, na další omezování občanských svobod. Budeme tedy muset vystupovat ještě aktivněji, než tomu bylo dosud. Za zcela zásadní považuji to, aby iniciativa D.O.S.T. zůstala platformou pro co nejširší alianci pronárodních a konzervativních sil. Pevně doufám, že jejich předáci pochopí, že bez vyšší míry svornosti a spolupráce žádných větších úspěchů nedosáhneme.
Psali jsme:
Klausovská strana asi nevznikne
Hovořilo se o tom, že by v příštích volbách mohlo kandidovat nové pravicové uskupení. Je to podle vás reálné? Mělo by šanci, i kdyby se do něj nezapojil Václav Klaus?
Nové pravicové uskupení by mělo šanci jen tehdy, pokud by po něm byla dostatečná poptávka. A to nejen z řad voličů, ale také sponzorů. Bez určitého finančního zajištění nelze etablovaným stranám konkurovat. Nemyslím si, že za dané situace je nejvhodnějším řešením vznik nové politické strany, konkurující leda tak Suverenitě či Straně svobodných občanů, s jejichž představiteli a členy spolupracujeme v rámci iniciativy D.O.S.T. O poznání perspektivnější by byl projekt, na kterém by obě malé strany spolupracovaly nejen s Václavem Klausem, ale i s konzervativní částí ODS a lidovců. Nemyslím si, že ODS a KDU-ČSL jako celek mohou být pro pravici přínosem. Konzervativní a pronárodní síly jsou v nich v menšině a nevidím možnost, jak by se mohly výrazněji projevit. Akce D.O.S.T. poskytuje osobnostem těchto stran a stranických křídel prostor pro vzájemnou spolupráci, nelze proto vyloučit, že v případě dramatičtějšího společenského vývoje v u nás i v Evropě dostane tato spolupráce ještě pevnější obrysy.
Jak byste definoval svůj vztah k Václavu Klausovi?
Myslím, že k sobě máme v mnoha ohledech blízko. Sbližuje nás společný pohled na evropskou integraci, rozpad hodnot či vědomí nebezpečí sociálního inženýrství liberálně-levicových sil pro již tak značně okleštěné občanské svobody. Oceňuji na něm odvahu postavit se mocenské převaze svých politických odpůrců. Bylo by pro něj mnohem pohodlnější držet ústa a krok, přikyvovat na summitech myšlence globálního vládnutí či europětiletkám. Také vítám, že tváří v tvář rostoucím civilizačním hrozbám je si prezident Klaus stále více vědom toho, že bez přihlášení se ke křesťanským tradicím naší státnosti a kultury nemáme ve světě zrelativizovaných hodnot a zglajchšaltovaných identit budoucnost.
Je nepopiratelné, že slova nestačí, že je třeba přejít k činům. Což neplatí jen pro Václava Klause, ale pro nás všechny, pro celý český národ. Od prezidenta, jenž se ke konzervativním myšlenkám hlásí, proto v závěru jeho mandátu čekám pevný a konzervativní postoj i v takových otázkách, jako je význam manželství a rodiny pro společnost či ochrana lidského života od početí po přirozenou smrt.
Asi se najdou témata, o kterých bychom spolu polemizovali. Nejsem kompetentní vyjadřovat se autoritativně o tématech ryze ekonomických, mám však za to, že ideologie laissez faire a filosofického individualismu také přispěly, především ze sociálního a etického hlediska, ke společenskému úpadku, na jehož některé symptomy nyní společně kriticky reagujeme. Ale možná se mýlím a i v řadě otázek ekonomických bychom našli více shody než rozdílů. Cením si naší dosavadní spolupráce a bude mi ctí i radostí, když bude v zápase o výše uvedené hodnoty pokračovat.
Havel a pravdoláska
Jako představitele Akce D.O.S.T., která se kriticky vymezovala k exprezidentu Václav Havlovi a takzvanému havlismu a takzvané pravdolásce nemohu opomenout se vás zeptat na váš názor na Václava Havla. Jaké je podle vás jeho dědictví?
Jeho dědictví je plné rozporů, což, myslím, odpovídá i tomu, jak žil. Abyste mi dobře rozuměl, nestavím se tu do role soudce nad jeho osobou. Takový soud přísluší toliko Bohu spravedlivému a milosrdnému. Václav Havel mi byl inspirací v době, kdy jsem se coby adolescent potýkal s každodenními projevy tuposti reálného socialismu a byl to jistě i jeho příklad, který mi pomohl se lidsky i občansky postavit na vlastní nohy ještě pár let před tím, než došlo k listopadovému převratu. Již tehdy mne však zaráželo, jak se ve společenství, vyznávajícím vznešené heslo „život v pravdě“, dokáže nemravně žít. Nic proti alkoholu, bujarým večírkům či sexu, pokud je všeho s mírou a k obcování dochází mezi manžely. Od „svědomí národa“ jsem však čekal víc než jen odvahu postavit se komunistickému útlaku. Ono v jistém smyslu sebevědomé a nikoli mravně bezúhonné mesiášství určité skupiny v disentu se následně promítlo do role, kterou si Václav Havel, v závislosti na daných okolnostech, zrežíroval na sklonku roku 1989. Odtud i ono nešťastné užití pojmů lásky a pravdy, jejichž pravý obsah byl myšlenkovými spřízněnci Václava Havla účelově vytunelován. Jejich politické zneužití vedlo k tomu, že mnozí z těch, kdo sledovali jiné politické cíle než široký okruh přátel a vyznavačů Václava Havla, byli a dodnes jsou potupně označováni za nositele lži a nenávisti.
Havlova rozpornost je patrná i ze srovnání jeho idejí a politikou, jíž v praxi provozoval. Myšlenku, že „Občanské fórum je pro všechny“ kompromitoval osobním sklonem k elitářství a redukcí „občanské společnosti“ na iniciativy s ním myšlenkově spřízněné. Neuplynulo mnoho času a od snah o zrušení vojenských paktů a likvidaci československého zbrojního průmyslu vystoupil na podporu „humanitární bombardování“ a násilně prováděných převratů v zemích, jež naši vlast ani Evropu ničím bezprostředně neohrožovaly. Jeho jindy tak zdůrazňovaný odpor k nadvládě cizích mocností a byrokratizaci veřejného života se nijak neprojevoval v době, kdy se o více jak 80 procentech zákonů, tvořících tuzemský právní řád, nerozhoduje v českém zákonodárném sboru, nýbrž v Bruselu.
Jeho rozpornost se projevila i post mortem, kdy se pokus o jeho v jistém smyslu občansko-církevní kanonizaci střetl s duchem pohřebního obřadu v krematoriu, při němž zazněla Havlova oblíbená píseň od Johna Lennona Imagine. Za vzor nikoli jen pro život občanský, ale i život náboženský je tak církevními hodnostáři předkládána osoba, v jejíž oblíbené skladbě se pokrokově sní o světě bez náboženství a ohlašuje neexistence posmrtného života.
Existují podle vás i kladné myšlenky nebo činy, které Havel vykonal?
Snad každý člověk vykoná za svého života něco dobrého a tak jistě i Václav Havel často konal příkladně. Dobře na toto téma hovořil prezident Klaus při pietním aktu ve Vladislavském sále, když vyzdvihl Havlovu odvahu být plně odpovědný za své postoje a to i za cenu nemalých osobních obětí. Václav Havel na mne působil dojmem laskavého člověka a snad takový ve skutečnosti, na rozdíl od mnoha jeho stoupenců, i byl.
Jak byste definoval havlismus jako ideový směr?
Těžko říci, zda se jedná o ucelený myšlenkový směr. Pokud ano, pak do něj nepochybně spadá přesvědčení o správnosti podřízenosti historicky vzniklých národních států globální politické autoritě či řízení světa elitami, vyznávajícími dalajlámovskou směs humanismu a náboženského synkretismu. Jistě sem též patří víra v nadřazenost oné mýtické „občanské společnosti“ nad státem, který se s ní má o svěřenou moc podělit. Pokud jde o české politické prostředí, vzorným reprezentantem „havlismu“ je Strana zelených, k jejíž ideologii environmentalismu, skupinových práv často uměle vytvářených menšin, multikulturalismu, politické korektnosti, oikofóbie či genderové destrukce lidské přirozenosti se Václav Havel ostatně několikrát veřejně přihlásil.
Myslíte si, že tento směr bude významnou silou i po úmrtí svého hlavního představitele?
Zcela jistě ano, i když úmrtím Václava Havla ztrácí svého čelného reprezentanta. Jde o směr ve veřejném prostoru jednoznačně dominantní, a dokud bude Česká republika součástí eurounijních struktur či otrocky poklonkovat liberálně či nekonzervativně levicovým americkým administrativám, pak autentická konzervativní pravice bude u nás v dlouhodobé opozici, či, nedej Bože, novým protirežimním disentem. Je smutné, že Václav Havel a mnoho jiných osob, hlásících se k nekonformním životním postojům v éře komunismu, přispěli po převzetí moci výraznou měrou k etablování nového typu konformismu a ideologizaci veřejného života, kladoucím překážky svobodné rozpravě o ideových základech budoucího směřování českého státu.
Mgr. Michal Semín
Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, z níž byl za činnost v protikomunistickém hnutí v roce 1989 vyloučen. Patřil k signatářům iniciativy Hnutí za občanskou svobodu a byl zakladatelem Studentské sekce Demokratické iniciativy. Po převratu založil Občanský institut, jehož ředitelem byl do roku 2003. Patří mezi průkopníky domácího vzdělávání v České republice, stál v čele první svépomocné organizace doma vzdělávajících rodičů. V současné době je ředitelem Institutu sv. Josefa. Často přednáší a publikuje doma i v zahraničí, podílí se na vydávání dvouměsíčníku Te Deum. Je spoluautorem Manifestu D.O.S.T., jeho prvním signatářem a od prosince 2011 předsedou Akce D.O.S.T. Je ženatý a má osm dětí.
autor: Lukáš Petřík
