Jenže to vyvolalo opačný extrém a kolem roku 2010 začaly být dluhy považovány za něco z podstaty špatného, nebezpečného, až nemorálního. U nás na téhle ambici vyrostla celá jedna politická strana, s touhou ovládnout pravou část politického spektra. Tématu se chytnul i premiér, pro kterého je očividně asketismus přirozeností a v politice by těžko hledal věrohodnější téma.

„V šetřícím diskursu se ale bohužel přestalo rozlišovat. Dluh a úvěr jsou vydávány za obecně špatnou věc,“ píše Zlámalová. Navíc se podle ní kvůli srozumitelnosti pro občany začaly míchat dohromady půjčky na běžný provoz s úvěry na investice, bez kterých si těžko lze představit podnikání a prosperitu.

V takové atmosféře je podle ní logické, že lidé se stáhnou, přestanou utrácet a peníze si raději uspoří. A premiér jejich chování ještě chválí jako rozumné a zodpovědné. Jenže tato sázka na jistotu má svou cenu. Uložené peníze jsou mimo oběh a nenechávají vydělat nikomu jinému.