„Co my můžeme chtít? Vždyť jsme jen malý prdeček uprostřed Evropy, který ani nikdo nezná a o kterém vždycky rozhodnou ti druzí, ti silnější.“ Podobná „národní hrdost“ převládá u valné části Čechů. S českou národní vlajkou se u nás setkáte prakticky jen na vládních budovách a v období státních svátků, o nichž mladá generace dnes už prakticky netuší, proč se slaví. Často se u nás projevuje apatičnost, nezájem o příkoří na druhých, na sousedech, ale třeba i na kamarádech. Hlavně že nám se nic neděje. Hlavně že máme alespoň nějaký přísun peněz, své jisté a vše ostatní nám může být jedno. Ale nemělo by. Jestli nás totiž historie o něčem poučila, tak o tom, že jsme nepoučitelní. A není pravda, že historie se nemůže opakovat.
Důkazem budiž současné Rusko a konflikt na Ukrajině. Státu, jehož hranice v době vzniku Rusko garantovalo. Dnes Vladimir Putin docílil připojení Krymu, který sice historicky býval ruský, ale na základě mezinárodních dohod snažících se udržet alespoň minimální stabilitu oblasti východní Evropy byl součástí Ukrajiny. Ano, měl mít dostatečný statut autonomie, aby tamní převážně ruské obyvatelstvo nemělo pocit určité ukřivděnosti. Ale odtržení Krymu od Ukrajiny je srovnatelné s tím, kdyby Maďaři takto docílili odtržení Transylvánie od Rumunska, protože tam žije více jak milion Maďarů. Také by to porušilo mezinárodní smlouvy. Konkrétně Trianonskou z roku 1920. Jenže Maďarsku by to na rozdíl od Ruska neprošlo.
Situace s putinovským Ruskem dnes v mnohém připomíná hitlerovské Německo. Putin podobně jako Hitler ukusuje kousek po kousku území cizího státu a Západ jen přihlíží a zavírá oči. Otevřený konflikt s Ruskem by bezpochyby rozpoutal možná jeden z největších válečných konfliktů od druhé světové války, měl by proto být až tím nejposlednějším řešením. V současném ekonomicky provázaném světě se jako efektivní řešení jeví sankce, které se Západ snaží přijímat, byť jsou zatím ve stávající podobě dosti bezzubé. Ale aspoň něco. Aspoň nějaké gesto nesouhlasu. Až na přisluhovačské babišovsko-sobotkovské Česko. Stát se zkušeností Mnichova, který natolik změnil českou mentalitu, by dnes měl jako jeden z prvních prosazovat opatření proti bezprecedentnímu jednání Ruska v osobě Vladimira Putina.
Postoj premiéra Sobotky a ministra financí Babiše je cestou do pekel, jakou se v roce 1938 ukázal být i Mnichov. Také nic nevyřešil, konflikt jen oddálil a dal Německu čas. Ukázal, že si Němci mohou dovolit ještě víc a Západ nezasáhne. Podobně je to s Ukrajinou. Až Rusko schlamstne Ukrajinu, půjde dál. Do Pobaltí? Do Finska? Těžko říct. Průběh bude stejný. Ruští tajní agenti vyvolají nepokoje mezi ruským obyvatelstvem těchto států, až dojde k otevřenému konfliktu uvnitř těchto států. Pak se opět objeví Vladimir Putin jako spasitel, který jen chrání zájmy ruského obyvatelstva. A takto se může rozpadnout Finsko, takto můžou zmizet pobaltské republiky.
Nesmíme proto zavírat oči, postoj českých vrcholných představitelů je nebezpečný a oni sami by měli vyvodit osobní důsledky a za jimi předvedené divadlo odstoupit ze všech veřejných funkcí. Nechci totiž, abych jakožto Čech měl kvůli nim podíl na tom, co jiní udělali nám před 76 lety. Nechci, abychom pak kvůli nim jednou dopadli i my jako tehdy. Protože agresor se nezastaví. Jen zjistí, že může zajít ještě dál, nabere na síle a bude chtít stále víc. Válka pak bude bohužel nevyhnutelná.
Psali jsme:
Bc. Petr Křemen
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: TOP 09
