Křik, vyhrožování, senioři na ráně. Skrytá kamera na předváděcích akcích

18.04.2013 16:15

ROZHOVOR, VIDEO UVNITŘ Manipulace, nátlak, ponižování. To provází předváděcí akce, jejichž nejčastějšími návštěvníky jsou senioři. Za pomoci skrytých kamer vznikl dokument, který je autentickou sondou pod pokličku tohoto fenoménu. Otevřeně popisuje, co se opravdu děje na předváděcích zájezdech pro seniory a ukazuje odvrácenou stranu podnikání v Česku.

Křik, vyhrožování, senioři na ráně. Skrytá kamera na předváděcích akcích
Foto: Hans Štembera
Popisek: Silvie Dymáková

O tom, jak film s názvem Šmejdi vznikal, si povídaly ParlamentníListy.cz s režisérkou Silvií Dymákovou. Ta na něm spolupracovala i s psycholožkou Romanou Mazalovou, když spolu jezdily v utajení po předváděcích akcích několik měsíců. I ony zažily výhrůžky, nátlak, ponižování, tedy přesně to, co zažívají při nákupu předraženého nádobí senioři. Celovečerní dokumentární film Šmejdi jde právě dnes, tedy ve čtvrtek, do českých kin. Ta ho budou divákům od 65 let promítat zdarma, dosud ho měli možnost diváci vidět v předpremiérách a na festivalu Jeden svět. Všude vyvolal značný zájem. 

Natočit film s tím, že bylo nutné vše v anonymitě také osobně na vlastní kůži prožívat, asi nebylo lehké a mohlo s sebou přinášet i nějaké pocity vyhoření. Bojovala jste s tím někdy?

I když jsem ze začátku jezdila jen jako pozorovatel a viděla ta zvěrstva, prožívala jsem skoro pokaždé uvnitř sebe vnitřní boj. Jsem přece jen člověk se sociálním cítěním. A musím přiznat, že i když jsem tam už byla mnohokrát, na poslední akci jsem se nedokázala ovládnout. To bylo, když jsem byla s jedním seniorem, který už principy předváděček znal, ve vesnici Slepotice u Pardubic. Prodejce mu tam najednou na stůl předhodil obálku, kterou senior odmítl se slovy: "Ale já nic nechci". A rozjelo se kolo jeho dehonestace, která je ze strany těch předváděčů typická. "Pane, vy jste nevděčný, nedostanete oběd, firmě nedokážete nic dát, tak půjdete domů pěšky." Senior Jaroušek se rozklepal, protože dostal strach, že by se domů, do své zapadlé vesnice, nedostal. A prodejce byl spokojený, že to zabralo. Dědečka si vzal ještě na chodbu a já i odtamtud slyšela, jak tam na něj křičí. Když se vrátili, odvedl ho v sále za plentu. Měla jsme strach, že ho začne nutit do podpisu nějaké šílené věci a tak jsem tam vletěla a říkám: "Myslím si, že vaše reakce byla neadekvátní a vy toho pána přece nemůžete jen tak poslat domů pěšky."

Neměla jste strach i o sebe? Že vám v maximální míře zbývající čas řádně „osladí“?

Několikrát jsem skutečně zažila nepříjemné pocity, z mnoha situací, které se třeba ani nedaly očekávat, nicméně tento byl asi nejvíc silný, to nyní s odstupem času přiznávám. Prodejce mi tehdy odvětil: "V klidu, slečno, nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není." A pak přešel do oslovení „vole“. "Běžte si sednout a nepleťte se do toho, vole." Bránila jsem se, že mě přece nemůže takhle urážet. Nato prodejce poslal Jarouška sednout a vytáhl si i mě na chodbu. Přesně ví, jak lidi zastrašit. Naruší vám intimní zónu, z deseti centimetrů vám do obličeje křičí cokoliv... A přesně to udělali. Vyslechla jsme si například, že jsem bezvýznamná nula, co v životě nic nedokázala. "Co si, vole, holčičko, vole, o sobě myslíš? Jseš nějaká hvězda nebo co jsi sem přijela předvádět?" Takhle do mě šil pět, deset minut. Chtěla jsem se verbálně bránit, ale řval čím dál víc. Snažila jsem se tedy zůstat mírná, argumentovat, ale nechtěla jsem prozradit, že jsem dokumentaristka. V tu chvíli jsem ztratila jakoukoli rozlišovací schopnost. Soustředila jsem se jen na jeho žílu na čele a čekala, kdy mi dá pěstí. Tohle bylo čisté zastrašování a já bych si do té doby neuměla představit, co to udělá s lidskou psychikou. Mimo jiné mě pak ze sálu vyhodil. Vrátil mi jízdné a já šla pěšky do vedlejšího města a čekala, až pro mě přijedou kamarádi. Z tohohle zážitku jsem měla noční můry a ačkoliv se považuju za silného člověka, tohle mě opravdu dostalo. Byla ale i řada dalších momentů, které jsem zmiňovala i v našem minulém povídání.

Ano, to jste popsala to, že někteří senioři bývají „zaháčkovaní“ předváděcí firmou, aby produkty vychvalovali. Také to, jak senioři uměli být nepříjemní směrem k inspektorům ČOI. Stěžují si někdy oficiálně na jednání prodejců ti nakonec jejich metodami postižení senioři?

Stěžují, ale nikdy ne veřejně. Na záchodě, před domem nebo v autobuse je každý kritický. Do veřejné konfrontace se ale nepustí. Funguje to vždy stejně: Senior vznese námitku, v tu chvíli z něj prodejce před ostatními udělá hlupáka. Oblíbená je fráze: "Prosím vás, vy plácáte blbosti, nemáte tady někdo pásku přes hubu?" Tohle udělá exemplárně na jednom člověku a všichni ostatní už mlčí. Ti lidé tam jezdí 20 let a jsou schopní se tomu zpětně smát. Zřejmě ale mají vysoce vyvinoutou schopnost selekce, zapomenou na špatné informace a navíc vinu často hledají v sobě, nenapadne je, že by prodejci mohli být špatní. Prodejce má sako, buduje si hierarchii ve skupině, působí jako pán. Na důchodce působí a věří mu. Všichni jsme se totiž odmalička učili uznávat autority. Prodejci se také často odvolávají na různé osobnosti a celebrity a důchodce si v tu chvíli řekne, že je oproti nim úplná nula.

Navštívila jste řadu těchto předváděcích akcí, nestalo se vám někdy, že vás ti prodejci nalomili a že jste si něco z toho zboží chtěla koupit?

Několikrát jsem na takové určité křižovatce byla. Ale asi odpovím trochu jinak, než čekáte. Když třeba prodejci nabídli jeden hrnec jako výhru (což ovšem neznamená, že by byl zdarma, ale se slevou – a ta činí například 20 tisíc, z původní ceny 50 tisíc), já jsem se rozhlédla kolem sebe a viděla jsem ty seniory vedle mě, jak odhazovali berle a hole a bylo mi jasné, že když bych se do toho zapojila, vyhrála bych. Šlo totiž o to, kdo bude u hrnce první – já jako nejmladší jsem měla všechny trumfy v rukou. Ale logicky jsem to neudělala.

Takže nic z těch výrobků doma nemáte?

Ale ano, jednou tam prodejci nabízeli nějaký keramický pekáč či pánev. A tehdy jsem nakoupila. Zajímalo mě totiž to, že nabízeli lidem, pokud nemají u sebe dostatek peněz, že je odvezou několik kilometrů k bankomatu. To jsem si řekla, že to musím koupit, poněvadž jsem to chtěla natočit. Pekáč stál tři tisíce, vybrat z bankomatu do nejbližšího města jsem jela ještě s jednou paní.

Vedle toho ale musím říct, že jinak mám těch krámů doma celkem hodně. Jsou od různých seniorů, kteří mně je i dávali a já je pak třeba odesílala do laboratoře. Jim se to válí doma, překáží jim to, takže mnozí v tom byli ochotni pomoci. Nechávala jsem testovat dva hrnce. Jeden byl představovaný jako nerezový. Ten jsme nechávali testovat proto, že prodejci tvrdili, že to má čtyřvrstvé dno, z nichž ta čtvrtá složka měla být něčím tajným, co umožňuje rychle rozmrazit potraviny. Nás tedy zajímalo, co tu tajnou vrstvu představuje. Akreditovaná laboratoř VUHŽ ve Frýdku Místku ale udělala testy a zjistila, že ty vrstvy jsou tam jen tři. Ta čtvrtá, údajně zázračná a tajná, tam vůbec není.

Pak jsme do laboratoře poslali ještě jeden hrnec. Ten byl pro změnu nabízen jako titanový, což bylo prezentováno tak, že to neničí vitamíny a že se na něm dá zdravě vařit. Zajímalo nás tedy, kde je ten titan skrytý… Laboratoř však v hrnci žádný nenašla.

To spíš však spadá asi do kategorie posuzované jako klamání zákazníka. Objevili jste třeba něco, co by ale bylo vyloženě zdraví škodlivé?

To neumím říct, protože to vše musí potvrdit testy. A ty jsou drahé. Ty, o kterých jsem hovořila, jsem nechávala dělat na vlastní náklady, na další jsem už peníze neměla.

Když přišla zmínka o penězích, vy jste vlastně celý dokument dělala jen za pomoci svých finančních možností. Na kolik vás jeho pořízení vyšlo?

Vyčíslit to, na kolik mě ten film vyšel, neumím, a nevím, zda to vůbec lze. Celý jsem zpočátku dělala sama, sama stříhala, sem tam mně pomáhali kolegové, časem pak i psycholožka Romana Mazalová. Platila jsem si benzín, ty testy… Ve chvíli, kdy to vše ale již nabralo nějaký tvar, podařilo se to mé (a naše) úsilí propojit se společností Aerofilm, s Hankou Třeštíkovou a Českou televizí. Byla to fáze, kdy do toho ČT vstoupila jako koproducent a všechny ty nejdražší věci už šly společně s náklady i České televize.

Kina už promítala předpremiéry, reakce jsou příznivé. Když jste to tak všechno viděla pohromadě, nenapadlo vás v tom natáčení třeba ještě pokračovat a natočit další díl?

Dalo by se do něj dát opravdu ještě strašně moc dalších věcí, ta tematika je opravdu hodně široká. Je řada dalších úhlů, z kterých se na to dá nahlížet, takže by klidně mohl být i druhý díl. To je pravda. Ale přiznám se, že o tom neuvažuju a už na to nemám sílu. Nečekala jsem, že to přinese takovou odezvu. V určitých momentech jsem navíc o své práci i dost pochybovala. Ptala jsem se sama sebe, zda to vůbec má cenu, zda to někoho zajímá, zda to nevidím tak hrozně třeba jen já. Ale pak jsem přišla k nějakému seniorovi, který měl doma hrnce a u toho brečel. Chtěl utéct ze samoty, tak si vyjel, dali mu tam ale podepsat „výhru“ a nakonec to skončilo právě těmi hrnci, za které musel zaplatit 25 tisíc korun. To byly momenty, které mě zase nakoply k tomu, abych pokračovala.

Zákony zatím těmto všehoschopným podnikatelům nahrávají do karet, byť nějaké pozitivní změny už nastaly. Myslíte si, že to je dostačující?

Jak už jsem zmínila, oni si ti senioři většinou veřejně stěžovat nejdou. Nemají ale příliš možností se ani normálně bránit. Vezměte si to, že si něco koupí, doma se jim to rozleží a chtějí to vrátit, což už jim dnes zákon do 14 dnů opravdu umožňuje. Jenže než se ten starý třeba osmdesátiletý člověk odhodlá, navíc ve vesničce, kde není ani pošta, aby vypověděl nějakou kupní a úvěrovou smlouvu (pokud tedy vůbec ví, jak má postupovat), většinou je ta doba pryč. Navíc, třeba ty různé hrnce váží v krabicích přes třicet kilogramů a oni ani nemají, jak je na tu poštu dopravit. To všechno nahrává opravdu jen těm prodejcům. A navíc, i když to ten senior všechno udělá, tak ty firmy, když vidí, že jim přijde dopis psaný starou rukou, což se pozná, tak ani nereagujou a úplně na to kašlou. Teď se mi třeba dostaly do rukou e-maily, které si psal jeden senior s jednou tou společností. A ta společnost se mu normálně vysmívala. Reagovala třeba slovy: Podávejte si na nás žalob, kolik chcete, budete se soudit, stejně nevyhrajete. Naše společnost je prázdná. My vám žádné peníze nikdy nedáme a vy jen další peníze zbytečně prosoudíte. Proto jsem přesvědčená, že legislativní úprava u nás je stále v tomto ohledu nedostatečná. Potíž je navíc hlavně v tom, že oni ti prodejci jsou strašně mrštní. Vždy si velmi rychle najdou totiž nějakou kličku, jak to které nařízení či zákon obejít.

Proto vznikla petice?

Ano, i proto jsme spustili petici Protismejdum.cz. Ta požaduje mimo jiné to, aby oni neměli vzápětí zase novou možnost si založit další firmu nebo živnostenský list na podobné podnikání, což se zatím děje běžně. Podepisovat ji mohou lidé i přímo před promítáním filmu Šmejdi.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Alena Hechtová

Andrej Babiš byl položen dotaz

dobrý den, sdělte prosím, jak to bylo:

viz: https://aeronet.cz/news/sok-pred-vanoci-vsechno-je-jinak-podle-dokumentu-hlasovala-pro-globalni-kompakt-cela-ceska-vlada-nikdo-se-nezdrzel-hlasovani-a-nikdo-nebyl-proti-ministr-zahranici-tomas-petricek-rekl/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Nad regály bez banánů Čechům došla slova. A peníze

14:01 Nad regály bez banánů Čechům došla slova. A peníze

Nejsou banány a jejich cena roste. V plzeňském supermarketu došla leckterým Čechům slova, případně v…