K novoroční amnestii Václava Klause po středečním jednání vlády Petr Nečas řekl: „Pokud předseda vlády shledá to, že toto rozhodnutí prezidenta není v rozporu s ústavou a právním pořádkem, že je vykonatelné a že neobsahuje zjevný nelegitimní exces, je jeho povinností podepsat, respektive nemůže nepodepsat.“ Zároveň uvedl, že kontrasignace je „ústavní zvyklost“.
Porovnejme si tato slova s článkem 63 Ústavy ČR. Podle odstavce 1, bodu k) má prezident právo udělovat amnestii. Odstavec 3 říká, že rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. A odstavec 4 praví, že za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
Zkrátka a dobře, o premiérově povinnosti podepsat tam není ani slovo. Když nepodepíše, amnestie se nekoná. A kontrasignace není ústavní zvyklost, nýbrž akt jasně popsaný ústavou.
Už samotná tato skutečnost diskvalifikuje Petra Nečase pro výkon funkce ministerského předsedy. Zároveň se nám premiér prezentuje v podobné roli jako svého času Alexandr Vondra, když podepsal předraženou zakázku na ozvučení českého předsednictví Evropské unie. Vondra se tenkrát tvářil, že přece nemůže číst všechno, co podepisuje. Chová se snad šéf české vlády stejně?
Ještě si také můžeme myslet, že Petr Nečas Václavu Klausovi bezmezně věří. K tomu známe onen pěkný obrázek, že když se rozhodne skočit z okna jeden, bezmyšlenkovitě ho následuje i druhý. Přiznejme si ale: jakkoli je loajalita pěkná věc, předsedovi vlády by měla být vlastní především odpovědnost k zemi a svěřenému úřadu. Naopak po prezidentovi to chtít sice můžeme, ale on má právo na nás udělat dlouhý nos. Podle článku 54, odstavec 3 Ústavy totiž prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný.
Docela mne děsí představa, že bychom si v přímé volbě zvolili do prezidentské funkce někoho, kdo bude ještě intenzivněji využívat premiérovy blahosklonnosti, než jak činí Václav Klaus. Pak se totiž může ukázat, že pravomoci prezidenta nejsou zdaleka tak slabé, jak se traduje, o neformálním vlivu ani nemluvě.
Role mrtvého brouka ale nenáleží ani jednotlivým členům vlády. Ta totiž podle článku 76, odstavec 1 Ústavy rozhoduje ve sboru. Když ministři vystavují bianko šek premiérovi, jenž slepě následuje prezidenta, nemohou se pak ničemu divit, a už vůbec ne plakat nad rozlitým mlékem, například v podobě podivuhodně naformulované amnestie.
Naprosto absurdní potom je nápad některých vládních politiků, aby kabinet zákonnou cestou inicioval odškodnění těch lidí, které do komplikované situace uvrhla kontroverzní prezidentská amnestie posvěcená premiérem Nečasem. Lépe by to nevymysleli ani kocourkovští konšelé.
Co bychom ale chtěli v zemi, kde má ústava váhu trhacího kanceláře, kde jsou zákony sepisovány a novelizovány halabala a kde značná část legislativních norem končí na stolech ústavních soudců? Dokonce ani Poslanecká sněmovna není s to zasedat a přijímat rozhodnutí v souladu se svým vlastním jednacím řádem. O to víc se vyžívá v plození takzvaných přílepků, čili dílčích úprav zákonů - vložených ale do zákonů naprosto nesouvisejících. Koneckonců i zákon upravující probíhající přímou volbu prezidenta hodnotí ústavní právníci jako těžko přehledný, ba chaotický.
A když už jsme nakousli prezidentskou volbu, v níž se kandidáti předhánějí v příslibech, co by po usednutí v hradní kanceláři realizovali coby priority, zmiňme jeden námět. Příští hlava státu by mohla hned zkraje volebního období prozkoušet předsedu vlády ze znalosti ústavy a opakovat to, kdykoli bude chtít jmenovat premiéra nového. Byl by to možná malý krok pro prezidenta, ale velký pro českou společnost.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
