Zdá se, že ani zkušenosti bezmála celé generace našich spoluobčanů s povodněmi posledních patnácti let nestačí na změnu přístupu české společnosti k nakládání s vodou v krajině. V následujících dnech budeme v médiích číst a poslouchat, kdo všechno může za škody způsobené posledními povodněmi. Kdo co zanedbal a kdo nedal dostatek peněz na vyšší hráze a větší přehrady. Zelenou v médiích dostanou „apoštolové“ jediných správných řešení, za které budou nejspíš označeny nákladné technické úpravy několikrát upravených umělých koryt.

 

Povodeň ale začíná od jednotlivých kapek, které dopadají na krajinu, ve které žijeme. A právě stav krajiny může významně ovlivnit průběh povodní. Jestli dnes můžeme hledat skutečný problém a nedostatek iniciativy, pak je to pomalý postup státních úřadů a organizací při iniciaci změn struktury krajiny v České republice v posledních letech. Mnoho let má například Ministerstvo životního prostředí k dispozici výsledky pilotních projektů přírodě blízkých protipovodňových opatření a není schopno zajistit jejich využitelnost pro efektivní čerpání stamiliónů z evropských dotačních fondů. Stejně tak správci povodí nejsou ochotni věnovat větší pozornost rizikovým jevům mimo koryta vodních toků, čímž by účinně předcházeli celé řadě větších či menších povodňových situací.

 

Krajina, déšť a povodně se od sebe oddělit prostě nedají. Voda se v krajině vždy rozlévala a vždy se rozlévat bude. Je bláhové hledat nákladná technická řešení, která by tento jev z naší krajiny zcela odstranila. Je to nejenom bláhové, je to navíc velmi nemoudré a ve vztahu k našim potomkům nezodpovědné. Taková řešení jsou totiž nejenom zbytečně drahá, ale vedou v konečném důsledku k vysušování krajiny a ke zmenšování zásob vody. A bez vody, jak všichni víme od základní školy, není živá krajina. Bez vody prostě není život.