"Měl by se rozhodnout, jestli chce dělat mediálního mága, nebo chce jít do politiky. Není prostě možné, aby člověk, který chce dělat politiku, koupil média a využíval je pro kampaň. Média by měla plnit roli hlídacího psa demokracie, takhle ji neplní,“ vysvětlila Jiřina Dienstbierová v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz., co jí vadí.
Veřejně se angažujete v občanské iniciativě Vraťte nám stát. Proč jste se rozhodla vstoupit přímo do politiky?
Byla jsem dlouhodobě naštvaná na politickou situaci, jaká tady je. Říkala jsem, že to je hrozné, co je to za lidi, kteří jsou v politice, že se mi nelíbí, co dělají. Ale pak jsem si uvědomila, že je blbost, aby byl člověk naštvaný na někoho jiného, a začala jsem být naštvaná sama na sebe. Řekla jsem si: Vždyť jsi hloupá, když si necháš od politiků, kterým nevěříš a s kterými nesouhlasíš, řídit život. A když chci mít dobrý pocit, že se dělá politika, jak bych to ráda vnímala, je jedinou možností do toho sama jít. Takže impuls byl, že jsem se konečně naštvala na sebe.
Psali jsme:
Proč kandidujete za poměrně neznámé hnutí Změna, a ne za ČSSD, za kterou byl váš zesnulý manžel Jiří Dienstbier v Senátu a kde je nyní i jeho syn, sociální demokrat Jiří Dienstbier mladší? Na kandidátce ČSSD byste s vaším jménem měla téměř jistotu, že budete zvolena a budete tak moci ovlivňovat politiku.
Mně se moc nelíbí, jak se sociální demokracie někdy v politice chová. Do Změny jsem vstoupila z poetických důvodů, to je taková moje soukromá věc. Ale je to daleko zajímavější, protože se tady buduje něco nového, je to nový subjekt, ve kterém nejsou takové zaběhlé, stranické struktury, které fungují na jiném než demokratickém principu, kde už jsou zaběhlé ekonomické cestičky a ekonomické mechanismy, které ty strany drží při životě. Je daleko větší dobrodružství pokusit se vybudovat nové hnutí – Změnu - a dostat do politiky lidi, kteří jsou ještě čistí, kteří ještě nejsou zkažení dlouhodobým pobytem v politice.
Fotogalerie: - Mítink ČSSD ve Zlíně
Neodradilo vás, jak dopadly Věci veřejné? Jejich hnutí se po vstupu do sněmovny rozpadlo. Nemůže se něco podobného stát i Změně, kdyby uspěla?
Tady je diametrální rozdíl mezi vnímáním nebo myšlenkovým přístupem těchto dvou subjektů k politice. Věci veřejné byly ve své podstatě stranou na objednávku. To byla strana, která se měla dostat na pražský magistrát, a když se ukázalo, že ODS ztrácí půdu pod nohama, tak se vybudoval tento umělý subjekt. Navíc byla vybudována seshora. Změna staví na lidech, kteří mají za sebou nějakou historii, kteří třeba v neziskovém sektoru ukázali, že jsou schopni něco udělat, něčeho dosáhnout.
Psali jsme:
Je hrozně pozitivní, že Změna vychází z regionů, kde se osvědčila, kde prokázala určité kvality a šanci dostat se i do té vyšší politiky. A tím je typická. V Liberci dokonce Změna vyhrála krajské volby, to je obrovský úspěch. Takový trend - stavět obnovu demokracie na regionech - je nejen u nás, ale i ve světě. My jdeme cestou, že chceme vybudovat silné regiony a na tom pak postavit celonárodní politiku. Chápu, že je to běh na delší trať, ale za pokus to stojí.
Jak byste charakterizovala hnutí Změna? Vymezujete se na politické scéně spíš doleva, nebo doprava, nebo to ideologické zaměření neřešíte?
Dienstbier se vždycky vztekal. Říkal: Žádná levice, pravice, to jsou termíny 19. století, ty já neuznávám. Já jsem samozřejmě žila vedle něj, takže mě strašně ovlivnil. Já to rozdělení na levici a pravici také neuznávám. Podívejte se na naše pravicové strany, které zvyšovaly daně, které neprivatizovaly banky. A jaké jsou pravicové hodnoty? Tou základní je slušné chování, jako třeba nepokradeš! Bohužel v české politice je pravicovost a levicovost jen rétorika, nejčastěji fungující během voleb. Tahle slova ztratila obsah. Takže mě to ani moc nevzrušuje, myslím, že je opravdu důležité dávat politice obsah, řešit problémy, které lidé mají, ve spolupráci s odborníky, a ne se snažit si z politiky udělat dojnou krávu, jak to v Čechách vypadá, což je hrozná ostuda.
Aktivně jste se účastnila řady volebních kampaní, v nichž v minulosti kandidoval váš manžel, ať už šlo o Občanské hnutí, Svobodné demokraty nebo kampaň do Senátu. Jak s těmito zkušenostmi hodnotíte současnou kampaň politických stran do sněmovny?
Myslím si, že by u nás mohlo hodně pomoci politické atmosféře omezení nákladů politických kampaní, protože tím by se strany zbavily závislosti na ekonomických subjektech. Nejdražší z celého života partají jsou volební kampaně. Když se určí nějaký strop, třeba že je možné utratit za volby nejvýše padesát milionů korun, špatně se to kontroluje. Jako daleko jednodušší způsob omezení nákladů vidím zákaz billboardů. Když jedete z Prahy do Paříže a přejedete českou hranici, nevidíte už po cestě žádné billboardy. A tady v Čechách je jeden vedle druhého. A nejdražší na té kampani jsou právě billboardy. Tak by prostě nebyly, stejně jsou podél silnic nebezpečné, nikde ve světě to není, proč by tedy musely být u nás? Zavání to něčím podezřelým. A kdyby nebyly billboardy, partaje by ušetřily hodně peněz.
Psali jsme:
Když se ptáte na letošní kampaň, tak každý vidí, že pan Babiš do ní vrazil neuvěřitelnou sumu peněz, válcuje tady všechno, kam se podíváte, tam je pan Babiš. Také tu kampaň vede nejdéle, třikrát déle než ostatní. Někde jsem zahlédla, že ho kampaň bude stát padesát milionů korun. Každý soudný člověk, který tomu trochu rozumí, ví, že je to totální blbost, že se to za padesát milionů opravdu nedá udělat.
A jaký máte názor na negativní kampaně? I když politické strany původně tvrdily, že od ní letos upustí, objevovala se od samého začátku a teď se rozjela naplno.
Dienstbier nikdy nebyl pro negativní kampaň, ale bohužel poradci, kteří dělají kampaně, vždycky doporučují negativní kampaň a tady v Čechách je to hodně oblíbené. Já to nemám moc ráda, připadá mi to trochu ubohé, ale možná je to tím, že se strany nemají čím chlubit, proto vytahují takové věci.
Co říkáte raketovému nástupu podnikatele Andreje Babiše? Nepřipadá vám nebezpečné, když člověk, který jde do politiky, nakoupí dva celostátní deníky a další média?
Myslím si, že by se pan Babiš měl rozhodnout, jestli chce dělat mediálního mága, nebo chce jít do politiky. Není prostě možné, aby člověk, který jde do politiky, koupil média a využíval je pro kampaň. Média by měla plnit roli hlídacího psa demokracie. Ale když jste majitelem médií, najednou přestanou hrát roli, kterou mají, a chovají se jinak. Stačí autocenzura novinářů, kteří jsou v nich zaměstnaní. Já jsem se ptala, jak to fungovalo v Itálii, když italský premiér Berlusconi byl mediálním magnátem. A pan Bělohradský vysvětloval, že to tady tak vypadá, ale v Itálii platí zákon, podle kterého Berlusconi média nesměl vlastnit. Majitelem byla nějaká společnost, ale takhle natvrdo, jak tady teď vlastní média pan Babiš, to není možné ani v Itálii. A tady by také mělo platit, že buď je někdo majitelem médií, nebo politikem.
Fotogalerie: - ANO, šéfe
Byla jste mezi aktivisty iniciativy Vraťte nám stát, která vyzvala neziskovou organizaci Victims of Communism Memorial Foundation, aby odebrala Václavu Klausovi Trumanovu-Reaganovu medaili svobody. Důvody, které jste uvedli, jsou známé. Ale mě by zajímalo, jak jste osobně - jako manželka jednoho z nejznámějších disidentů - vnímala fakt, že právě Václav Klaus, který se nikdy do boje s komunistickým režimem nezapojil, tuto medaili dostal?
Mě to pobouřilo, protože disidenti byli úžasně stateční lidi, kteří odvedli obrovský kus práce pro tento národ. Myslím si, že hraje roli ještě jedna taková věc, kterou si Václav Klaus nese. Asi platí, co se o něm říká, že je ješitný člověk. Mám pocit, že v podstatě na disidenty žárlil. Chce vstoupit do prostoru, který mu nepatří, a to mi u něj nejvíc vadilo.
Když se podíváte do minula, všichni disidenti jsou u nás vnímaní nějak divně. Přitom bychom všichni měli být strašně hrdí, že v našem národě se našli takoví lidi, kteří dokázali čelit nesnesitelnému režimu, kteří dokázali stát za svým názorem a nenechali se zlomit, i když mohli vycestovat za hranice a mohli si tam úplně skvěle žít. Ale pro ně bylo důležité žít tady a stát si za svým názorem. Těch lidí nebylo moc a my bychom na ně měli být hrdí.
Dnes tady pan Babiš za své peníze zaměstnává redaktory. Třeba Martin Komárek – to byl přece pojem. A on se nechá koupit, to je absurdní, to je jak faustovská směnka, kterou podepíše. My bychom si měli vážit těch lidí, kteří se v minulosti nenechali koupit, i když jim hrozily represe.
Psali jsme:
Václav Klaus řekl, že lidé, kteří ho vyzývají k odevzdání medaile svobody, jsou tupí, hloupí a směšní a měli by se stydět, protože to prý není medaile za disent, ale dává se těm, kteří se s komunismem utkávají v nejrůznějších formách a způsobech. Připadáte si trapně a stydíte se, jak vyzývá exprezident?
Já se nestydím. Já jsem se od mého milovaného muže naučila spoustu věcí, a když něco říkám, tak to říkám s rozmyslem. Naučila jsem se za tím stát. Od Václava Klause to bylo trochu urážlivé. Ale jak říkal Dienstbier: To se rozráží o hradbu mé netečnosti. Jsou věci, které pro mne nejsou podstatné. Jestli je pro mne něco podstatné, tak je to novoroční amnestie, kterou jsem dodnes nerozdýchala. A vlastně součástí ceny, kterou dostal Václav Klaus, bylo ocenění boje za podporu demokracie. Ale jestli něco v tomto státě narušilo demokracii a právní stát, tak to byl tento akt amnestie. Poškodilo to lidi, kteří byli okradeni a kteří vinou amnestie nedostanou žádnou náhradu. Jde o desetitisíce lidí, kteří byli okradeni o peníze, a ti nikoho nezajímají.
Jaký názor máte na výkon funkce současného prezidenta Miloše Zemana? Sdílíte podobně kritický názor se synem svého manžela, senátorem Jiřím Dienstbierem mladším?
Prezident by měl působit radost, měl by být člověkem, který národ sjednocuje, přináší pozitivní impulsy, a – jak říkal můj Dienstbier – radost ze života. Česká republika se během posledních vlád dostala na periferii, my nikoho nezajímáme, to, co odtud vychází, je jen otravování, kalení vody, dělání naschválů, protože s ničím pozitivním nejsme schopni přijít. A prezident by měl aspoň reprezentovat slušným seriózním chováním. Ale to pořád nevidím.
Angažujete se nejen v občanských iniciativách Vraťte nám stát a Cesta, jste i předsedkyní občanského sdružení Rada pro mezinárodní vztahy. Ale kromě těchto „vážných“ aktivit máte další zajímavou aktivitu, uspořádala jste už několik ročníků soutěže o nejlepší český houskový knedlík. Co vás k tomu vedlo?
Dámy dávají svým milovaným mužům mercedes nebo zlaté hodinky. Já jsem přemýšlela, jaký dát manželovi dárek. Dienstbier byl vášnivý kuchař a vrchol jeho kuchařského umění byly houskové knedlíky. Když se u nás vařily, byl to obřad, všichni stáli v pozoru, museli jsme správně nakrájet housky, míchali jsme těsto a dělali jsme bubliny, já jsem dělala jenom pomocné práce. Tak jsem mu vymyslela soutěž o nejlepší český houskový knedlík, aby byl v porotě. To je přece rozkošné. Ale nemyslete si, to není ledajaká soutěž, koná se v hotelu Intercontinental, kuchaři jsou v kuchařských oblecích a čepicích, všichni to hrozně prožívají, jsou nervózní, máme špičkovou porotu, je to hrozně krásné. Nakonec – knedlík je přece součástí naší národní identity.
Psali jsme:
Je vidět, že na manžela stále hezky vzpomínáte. Co by vám asi řekl, když na vás shůry shlíží, že se vrháte do politiky?
Samozřejmě, to on mě kontroluje. Ale já jsem teď začala dělat jednu věc, a nad tou tam nahoře určitě kroutí hlavou. Popíjí tam svůj oblíbený koňak, kouří cígo a říká: Kebulko, na to já se nemůžu dívat. Mně loni umřel táta, a to byl nejlepší horolezec minulého století. A abych našla sílu vyrovnat se se ztrátou těch chlapů, kteří byli v mém životě, začala jsem lézt po skalách. A strašně mně to jde, takže Dienstbier tam určitě nahoře šílí. Moje děti říkají, že jsem šílená, a bojí se o mě. Ale je to úžasné v tom, že mi to dodává obrovskou energii a sílu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
