Martin Schulz: Rok 2012 v České republice

1. 1. 2013 14:19

Vzhledem k tomu, že právě teď slyšíte vysílání Českého rozhlasu 6 a v něm komentovaný přehled vnitropolitických událostí roku 2012, je zřejmé, že mnoha našimi spoluobčany (a mnoha obyvateli planety Země) očekávaný konec světa jaksi nenastal.

Martin Schulz: Rok 2012 v České republice
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ohňostroj

Podle některých výkladů tzv. mayského kalendáře se tato událost měla uskutečnit 21. 12. 2012, což je úhledně vyhlížející datum, kdy v nějakých 12 hodin a skoro dvanáct minut nastal zimní slunovrat. Planety naší sluneční soustavy, říkali někteří odborníci (a jim zase jiní oponovali), se v tu chvíli měly seřadit do linie s osou galaxie a – hm, a – no, nic viditelného se nestalo.   

Na druhou stranu vnitropolitické události České republiky tou dobou zrovna kulminovaly odvoláním „osmidenní“ ministryně obrany Karolíny Peake a chvíli to vypadalo, že staří Mayové nepředpověděli konec všehomíra, leč jen české vlády. Ale ani to se nestalo, vláda drží. Nicméně jistý konec světa, toho našeho hezkého, úhledného, českého vesmíru, přece jenom – přinejmenším pro podstatnou část veřejnosti – nastal. A to už v říjnu, kdy do vysoké politiky, do té „krajské“ poprvé od listopadu 1989 oficiálně a s poměrně velkým třeskem vstoupili komunisté, konkrétně představitelé Komunistické strany Čech a Moravy.  

Demontáž českého světa probíhala ovšem celý rok, ony pro někoho devastující výsledky krajských voleb, v nichž většina voličů nevolila, a ti, co volili, dali v mnoha krajích své hlasy komunistům, byly jen vyústěním kolabující demokratické politiky v podání současné české vlády. 

Leden  

A nyní trochu podrobněji. V novoročním projevu na začátku roku prezident Václav Klaus upozornil na špatnou atmosféru v zemi a varoval před nerealistickými očekáváními v ekonomice. Zároveň ale občany povzbudil tím, že ČR je v základních ohledech stabilní a je na tom lépe než některé jiné evropské země.   

Prezident Klaus měl pravdu v tom, že společenská atmosféra v zemi není nijak zvlášť výborná, ovšem mnoho komentářů k jeho novoročnímu vystoupení zároveň upozornilo na skutečnost, že na tzv. „blbé náladě“ se svým nezapomenutelným a hlavně neoddiskutovatelným způsobem podepsala právě současná hlava státu.   

Prakticky od zahájení revolučních dějů v listopadu roku 1989 byl Václav Klaus v centru dění a moci. Řada jeho politických a ekonomických rozhodnutí podstatným způsobem ovlivnila v uplynulých dvou desetiletích vývoj společnosti. Upozorňovat na špatnou atmosféru, pod jejíž vznik se podle mnohých podepsal, může být znakem buď jakési majestátní slepoty, nebo také politického i občanského cynismu.   

Stoupenci prezidenta Klause jej považují za ztělesnění Dobra nejen v zemi, ale i na Zemi. Jeho kritici ho pak naopak mají přinejmenším za spolustrůjce stavu, který se projevuje v současnosti (opisem řečeno) negativně bublající veřejností. S tvrzením prezidenta Klause, že jsme stát stabilní a že jsme na tom lépe, než některé jiné evropské země, je možná možné souhlasit, poměřujeme-li se s Řeckem, s Bulharskem či s Rumunskem. Ambice a přání domácí veřejnosti však míří jiným směrem a poměřují se spíše se zeměmi jako Rakousko, Německo, Francie – či nedej Bože – skandinávské země.   

Ještě koncem ledna, konkrétně 27., poslal soud někdejšího poslance Petra Wolfa (zvolen za ČSSD, později tzv. „přeběhl“ a podporoval Topolánkovu vládu) za zneužití státní dotace ve výši 11 milionů korun na pět let do vězení, jeho manželka dostala v téže věci dvouletý podmíněný trest. V říjnu pak vrchní soud Wolfovi trest zvýšil na let šest a jeho paní na tři roky s pětiletou podmínkou.   

Hned v úvodu roku se takto zezřetelnil pravděpodobně největší problém současné domácí politiky. Je jím jakési bezbřehé a bezuzdné puzení, které poměrně hodně významných politických představitelů (ať už zákonodárců či lidí z exekutivy a samospráv) vhání do – bohužel, zaznít to musí – závažné trestné činnosti. Nepochybným šlágrem v pestré nabídce trestných činů je zneužívání dotací (jak domácích, tak těch evropských) a také korupční jednání, rovněž v celé škále možných jeho forem.  

Únor  

Poslanecká sněmovna schválila 1. února (a 16. března jej podepsal Václav Klaus) zákon o zásluhách zesnulého prezidenta Václava Havla. Pravdou je, že charismatická přítomnost a jeho přesné glosy k dění v politice i ve společnosti, kterými Václav Havel až do své smrti ozvláštňoval domácí realitu, v roce 2012 zřetelně chyběly. Při pečlivějším pohledu na řadu událostí a dějů roku 2012 však vystupuje i nezanedbatelný pokrok, k němuž v obecném životě došlo.   

Zatím nezrušenou výhodou dnešní společnosti a zároveň velkým posunem od dob „totality“ je stále možnost na devastující praktiky části politické scény veřejně a rázně upozorňovat. A tak tu na jedné straně máme všechnu tu bídu, zmar, nekvalitu a bohorovnost části politické scény, na straně druhé přes všemožný odpor některých politických kruhů vzmáhající se občanskou společnost – v podobě řady občanských iniciativ, které poměrně hlasitě upozorňují na „nepravosti“ současné doby.   

Brblající veřejnost je prakticky denně a nejenom z hlavních médií zásobována informacemi o případech korupce, o sítích padouchů vysávajících dotační programy, o dvojakém výkladu zákonů, o pečlivě připravených komplotech, jejichž cílem je zneužívat v principu dobře míněné například energetické či dopravní projekty a tak dále.   

Společnost je zatím ve fázi onoho „brblání“, popřípadě lamentování nad nepěkným stavem věcí společných (opatrně se snažím nevyslovit spojení „věcí veřejných“). Vládní politici to jistě vnímají jinak a podle hesla „psi štěkají, ale karavana jede dál“ si dál vesele pod sebou podřezávají tu jejich větev „rozpočtové zodpovědnosti“. Nicméně nálada ve společnosti není jenom negativní a brblavá. Má v sobě i značný potenciál pro skutečnou změnu. Tuhle hnací sílu, tento hnací moment by bylo škoda a smutné zmarnit nějakými hulvátskými uličními šarvátkami. Ale může to, třeba už v roce 2013, posloužit jako výborný podklad pro rozvoj takových občanských iniciativ, které by časem mohly vést – prostřednictvím například zodpovědně provedené volby v příštích volbách – ke změně současné tristní politické slepé uličky.   

Kromě zmíněných občanských iniciativ došlo také k posunu v činnosti orgánů činných v trestním řízení, což se projevilo zvýšeným počtem obviněných, případně stíhaných spoluobčanů. To by nebylo až tak zvláštní, kdyby se ovšem nejednalo o spoluobčany do té doby jaksi „nedotknutelné“, případně „nepostižitelné“. K jednotlivým případům se ještě dostaneme, nyní trochu obecněji.   

Tady se totiž dostáváme k dalšímu neblahému fenoménu naší reality. Jde o tolikrát zmiňované propojení politiky s byznysem. V roce 2012 se na tomto kombajnu na peníze mnoho nezměnilo. Je to zřejmě příliš lákavá a již příliš propracovaná cesta k obohacování pro nevelkou množinu zasvěcených. Dělalo se na „tom“ nějakých dvacet let, skoro nikdo zatím za to nebyl pořádně potrestán, tak proč to rušit jenom kvůli tomu, že se to nelíbí nějakým deseti milionům lidí, že?   

Jistě se dá namítnout, že přihrávat zakázky kamarádům a nechat si za to nějakou tou provizí dobře zaplatit, nemusí nutně být zločin. Taková praxe je jistě i v jiných vyspělých zemích. Podstatný rozdíl je v tom, kolik si toho tito zatím „nepostižitelní“ pro sebe berou z veřejných prostředků „tady“ a „tam“. Ve vyspělých společnostech se do soukromých kapes „transferují“ veřejné prostředky, řekněme, v řádech jednotek procent. To je sice nepěkné, ale celý stát tím skokově nechudne. U nás se z veřejných prostředků mnohými způsoby „transferují“ do soukromých kapes objemy v řádech desítek procent oněch veřejných peněz. A z toho už se stát věru že může hroutit. Příklad v běžné češtině vypadá takto: německé dálnice nejsou třikrát předražené proti těm českým a ještě jsou udělány třikrát kvalitněji. Výsledkem domácího kutilství v této oblasti jsou čeští, moravští a slezští řidiči, kteří se pohupují na zvlněných dálnicích, zatímco tvůrci těchto dálnic se pohupují na svých jachtách v toskánských přístavech. Už je ten rozdíl jasnější?   

Začátkem února se jaksi oficiálně začaly projevovat trampoty tehdejšího ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka (TOP 09). Ministr, který byl pro svůj necharismatický projev a kvůli úpornému prosazování reforem (čili zhoršení) systému vyplácení sociálních dávek přezdíván „ministr asociálních věcí“, odvolal 2. února kvůli problémům s vyplácením dávek ředitele ministerského odboru informatiky Reného Pitáka a výkonnou ředitelku úřadu práce Alenu Královou. Vzhledem k tomu, že odvolaní úředníci nemohli za systémové zmatky vymyšlené a prosazované ministrem Drábkem, zlepšení nenastalo. Respektive nastalo, ale spíše přičiněním a nadlidským úsilím stovek pracovnic a pracovníků jednotlivých úřadů práce, na něž se v roce 2012 přenesla agenda vykonávaná do té doby odbory městských úřadů. K této problematice nyní část dobového komentáře (cituji sám sebe):   

Pan Drábek, člověk, který má pod palcem nejvyšší rozpočet ze všech ministerstev, působí dojmem mimozemšťana, jehož úkolem je srazit do kolen fungující systém jak práce, tak i sociálních (v poslední době však spíše asociálních) věcí.   

Nevím, možná jsem jediný, kdo tomu nerozumí. Tedy současnému – slušně řečeno – zmatku, který panuje na úřadech práce. Dosavadní průběh reformy systému zpracovávání a přidělování sociálních dávek dává více než tušit, že se tu do díla pustil inteligentní a všeho schopný diletant. Připomeňme na tomto místě, že diletant se od amatéra liší tím, že věci prostě bohapustě a bez vztahu k objektu svou babravostí ničí, zatímco amatér má k objektu své amatérské činnosti alespoň kladný vztah. Ministr Drábek, který vzhledem ke stylu, jakým se pustil do destrukce sociálního systému v této republice, působí spíše jako „Dráb“, tvrdí, že vše je v pořádku. Všichni jsou veselí, všichni mají své sociální dávky, občas se někde něco zaseklo, ale už je to fajn, a my můžeme všichni směle napředovat k zářným zítřkům. Možná, že to takhle může působit při letmém průjezdu vládní limuzínou kolem nějakého ústředního úřadu práce. Na severu Čech, v dokonale všemi polistopadovými vládami míjeném slepém střevu republiky, zvaném Šluknovský výběžek, je to trochu jinak a ten obraz se autor těchto řádek pokusí dát dál…  

Člověk zde kolem sebe vidí lidi, kteří nemají tři vysoké školy, jež jsou nejspíš zapotřebí k tomu, aby člověk v nouzi nějaké peníze ze státu vůbec dostal. Řeč je o – řekněme – normálním nezaměstnaném, protože v médiích se více a častěji a rozzlobeně hovoří o jiném druhu lidí, o těch tyjících ze sociálního systému. 

Totiž: na jedné straně jsou „profesionální dávkaři“, kteří jsou někdy mylně v médiích popisováni jako „sociálně nepřizpůsobiví“ (přičemž pravý opak je pravdou). I kdyby ale všichni tito profesionálové v oboru tzv. „zneužívání dávek“ dojili stát horem dolem a pádem, pořád se peníze, které mají tzv. „zneužívat“ dají vyčíslit v řádech desítek, možná stovek milionů.   

To je, prosím, o několik řádů níže, než jsou ztráty způsobené profesionálními a penězi daňových poplatníků živenými státními úředníky, kteří přelívají státní peníze přes firmy svých „podnikatelských“ kamarádů do kapes svých. Tam mizí desítky, možná stovky miliard – a ten pohled na to je čím dál zřetelnější a čím dál nechutnější…   

Upozorňuji na to nikoli proto, abych bránil zneužívače dávek, nýbrž proto, že jsou politiky často (a zcela mylně) označováni za jedny z hlavních škodičů a brzdařů spokojeného a prosperujícího státu. Radil bych, aby se při hledání škodičů hledělo ale úplně opačným směrem – nahoru, nikoli dolů…   

Zpět k systému přidělování sociálních dávek. Kromě „profesionálních dávkařů“ je tu také normální člověk, který přišel o zaměstnání. V případě, že nezná dopodrobna všechny možné způsoby, jak a o jakou „dávku“, kdy, kde a u koho má požádat, může se mu snadno přihodit, že pár měsíců nebude mít od státu ale ani „nula celá nic“. A přetížení úředníci úřadů práce nemohou každého vodit za ručičku…   

Jen malinký příklad: Možná, že náš nezaměstnaný například neví, že než mu úřad dávku přizná (nebo nepřizná), má na to (ten úřad) šedesát dní. Když upadne do nezaměstnanosti generální ředitel nadnárodního koncernu (a jako každý třetí v téhle zemi si samozřejmě půjde pro nějakou ze sociálních dávek), asi mu jeho drobné úspory pomohou těch šedesát dnů bez příjmu nějak překlenout.   

Když ale upadne do nezaměstnanosti Josef Normál či Jiřinka Normálová, jsou na ty dva měsíce bez příjmů vystaveni strašnému tlaku. Skutečně bych přál panu ministrovi zažít ten pocit, že nemá na jídlo. Ten pocit, se kterým naši Normálové musí žádat kamarády o půjčku, spoléhat na příbuzné a stydět se za svou neschopnost, přitom když ještě zaměstnáni byli, stát jim pro tyto případy strhával sociální pojištění.   

8. únor vejde do dějin jako významný den vzhledem k tomu, že Senát schválil zavedení přímé volby prezidenta. Václav Klaus tuto novinku podepsal 16. března. Koncem roku se pak ukázalo, že převratná ústavní novinka, jakou přímá volba hlavy státu bezpochyby je, trpí standardní nemocí tvorby zákonných norem – totiž jakýmsi domácím zákonodárným bastlením, které se teprve po zavedení do praxe projeví jako legislativní paskvil. V prosinci 2012 je pak z různých důvodů, k nimž se ještě vrátíme, termín přímé volby prezidenta, stanovený na 11. až 12. ledna 2013, ohrožen.  

Parlament v únoru předvedl tradiční rituální taneček s tzv. „omezením imunity“ zákonodárců a ústavních soudců. Poslanecká sněmovna nejprve ústavní předlohu o omezení imunity schválila, Senátem však tato předloha v dubnu neprošla. Doživotní imunita pro zmiňované ústavní činitele tak zůstává v platnosti. 

20. února se po společném úsilí řady zákonodárců podařilo „vyštípat“ z jeho funkce předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Dohnala. Jak známo, Nejvyšší kontrolní úřad (kromě jiného) opakovaně upozorňuje na finanční zvěrstva, kterých se při zacházení s veřejnými financemi dopouštějí mnohé státní instituce. Trestní oznámení na porušení pravidel správy veřejných financí pravidelně končí v šuplíku příslušné poslanecké komise. Aby tomu zákonodárci učinili přítrž, rozhodli se nějakým způsobem sesadit šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu. Když se jim nepodařilo, lidově řečeno, dostat ho za údajné zneužívání státních prostředků na údajně přehnaně luxusní bydlení, podařilo se jim ukončit jeho misi jinak. Pan Dohnal byl pohnán před soud za to, že odmítl vydat sněmovnímu kontrolnímu výboru podklady umožňující audit hospodaření samotného NKÚ. Soud nevzal v potaz argumentaci obviněného v tom smyslu, že kontrolní výbor Poslanecké sněmovny rozhodně nemá právo podobné doklady žádat, a udělil mu podmíněný trest. Na vyhazov to s přehledem stačilo…  

Týž den, 20. února, obvinila protikorupční policie tři vysoké funkcionáře úřadu Regionální rady soudržnosti Jihozápad z neoprávněného zvýhodňování žadatelů při čerpání dotací. Tato kauza zprostředkovala veřejnosti vhled do systému čerpání dotací, který je tak zamotaný, že trvalo dobrých deset let, než se začalo přicházet na to, že je takto zamotaný záměrně za účelem „dojení“ dotačních projektů ve prospěch jednotlivců. K zmíněnému „dojení“ dotací dochází tak, že příslušné dotační projekty jsou důmyslným způsobem přidělovány takovým uchazečům, kteří pak z přidělených prostředků nechávají „ukápnout“ cosi stranou. Kdo všechno je do podobných praktik zapojen (hlas lidu soudí, že skoro každý tzv. úspěšný uchazeč) a hlavně, kde všude (hlas lidu soudí, že prakticky všude), je předmětem chmurných kalkulací odborné i laické veřejnosti, jakož i médií.   

O tom, že korupce je společně s prostitucí jedním z nejstarších civilizačních vynálezů, a proto nabývá nejrozličnějších forem, se na samém začátku března přesvědčilo 17 členů pražské ČSSD, které protikorupční policie obvinila (kromě jiného) z úplatkaření při hlasování na stranických schůzích.   

Březen  

21. března se rozhodl odejít ke konci měsíce z funkce ministr školství Josef Dobeš (Věci veřejné), kterého v květnu nahradil nestraník Petr Fiala. Ministr Dobeš patří k ministrům, kteří v jim svěřeném ministerstvu nedokázali, ale s přehledem, nic dobrého. Zanechal po sobě značně rozvrácený rezort, kromě jiného v oblasti personální politiky, nedomyšlené státní maturity, rozšťourané zmatky kolem plzeňské právnické fakulty a podezření, že plánoval vytunelovat evropské peníze pro školství prostřednictvím – slušně řečeno – nesmyslných projektů. Když kolem toho všeho začalo být horko, uraženě z funkce odešel a o několik dní později vystoupil ze strany Věci veřejné…   

23. března namol opilý podnikatel a tzv. lobbista Roman Janoušek v Praze havaroval a poté srazil řidičku jím nabouraného auta. Z místa nehody se snažil ujet, poté prchal před policisty a nakonec se po zadržení tvářil, že je rád, jak ho policisté chrání v obtížné osobní situaci. Jeho automobilová kauza není dodnes dořešena, avšak v souvislosti s tímto Janouškovým extempore se na veřejnosti objevily nahrávky jeho telefonátů s bývalým pražským primátorem Pavlem Bémem. Staly se dobovou senzací nejen kvůli tomu, jak se chlapáci Janoušek a Bém navzájem oslovují „kotě, mazánku, kolibříku“ a podobně, ale také novým využitím výrazů „orchestrovat“, případně „ladit noty“. Načinčané zdrobněliny v oslovení jako „mazánku“ či „kolibříku“ jsou obvyklé v kriminálním či drogovém prostředí, kde tou přehnanou romantičností jaksi vyvažují víc než drsnou okolní realitu. A výraz „ladit noty“, který by nejspíš skutečný muzikant použil jen těžko, znamená cosi ve smyslu „sjednotit postup“ při organizování kšeftů na hraně či možná i za hranou zákona.  

Odposlechům se zatím nikdo nějak vážněji nevěnoval, i když je nutné připomenout, že Pavel Bém v souvislosti s nimi požádal o pozastavení členství v ODS. V samém závěru roku se pak zdá, že se do lůna strany hodlá vrátit. A stalo se též, že tehdejší policejní prezident Petr Lessy přijal v březnu rezignaci svého tehdejšího náměstka Vladislava Husáka v souvislosti s Husákovými údajnými kontakty s lobbistou Janouškem.  

Duben  

V dubnu se po dvou letech strávených ve švýcarské vazební věznici navrátil do staré vlasti podnikatel Tomáš Pitr. Koncem roku už je na svobodě.  

Pro podnikatelský projekt zvaný „Věci veřejné“ nastaly v polovině dubna turbulentní časy. Nejprve 11. dubna vláda schválila balík úsporných opatření, která mají v letech 2013 a 2014 udržet schodek rozpočtu pod třemi procenty HDP. Jeho přijetím skončila vládní krize vyvolaná hrozbou demise ministrů za VV. 

Jenže hned o dva dny později, 13. dubna, udělil soud šéfovi poslaneckého klubu VV a exministrovi dopravy Vítu Bártovi osmnáctiměsíční podmíněný trest za to, že podle soudu uplácel své stranické kolegy tím, že jim poskytl bezúročné půjčky. Poslanci Věcí veřejných Jaroslavu Škárkovi týž soud uložil tři roky vězení za to, že Bártu podvedl. Bárta pozastavil své členství ve straně a odešel z čela jejího poslaneckého klubu. 17. dubna, v den, kdy se u Schulzů tradičně slaví Vánoce, se nejmenší vládní strana VV začala štěpit, přičemž se utvořilo nové uskupení kolem dosavadní první místopředsedkyně této strany Karolíny Peake. Ta oznámila, že ukončila členství ve VV. Spolu s ní následně ve straně skončili i další poslanci.   

O den později poslanecký klub VV vyloučil ze svých řad odsouzeného Víta Bártu a všechny rebelující poslance, kteří podpořili Karolínu Peake. O čtrnáct dní později, začátkem května, pak vešlo ve známost, že uskupení kolem Karolíny Peake se bude jmenovat „LIDEM“ – ne ve smyslu, nějak se lidem věnovat, nebo pro ně něco dělat, ale jako zkratka sousloví „lidoví demokraté“. Toto sdružení bylo zaregistrováno koncem května, a stalo se tak další parlamentní, nikým nevolenou stranou.   

Koncem dubna přestál kabinet Petra Nečase další z hlasování o vyslovení nedůvěry, tentokrát již v koaličním složení ODS, TOP 09 a sdružení kolem paní Peake.  

Květen  

Výsledky auditu činnosti dotačního úřadu Regionálního operačního programu Severozápad, zveřejněné 11. května, přinesly naprosto zdrcující, i když očekávané výsledky. Úřad podle tohoto auditu chyboval ve všech 35 zkoumaných případech dotací…   

Hlavní událostí května se však stalo v pondělí 14. zatčení poslance a hejtmana Středočeského kraje MUDr. Davida Ratha. Policie ho spolu s několika dalšími obvinila z přijetí úplatku, MUDr. Rath byl poslán do vazby, v níž je do těchto chvil. Po obvinění vystoupil z ČSSD, složil mandát zastupitele kraje a skončil ve funkci středočeského hejtmana. Poslancem Poslanecké sněmovny zůstává i nadále, včetně (dost paradoxně) nároků na poslanecké náhrady na ošacení a na stravu.  

Červen  

V emotivním projevu k Poslanecké sněmovně, která v červnu rozhodovala o jeho vydání ke stíhání, se poslanec Rath vyjádřil o sobě jako o „podměrečné čudle“, takže veřejnosti zbylo jen si domýšlet, co tím politik obviněný z mnohamilionových podvodů myslel směrem – zdá se – ke svým politickým kolegům. Je však pravda, že velké problémy naší současnosti, kterými jsou klientelismus, korupce a tunelování státu nebyly vynalezeny stíhaným Davidem Rathem, nestojí ani nepadají s ním, a s jeho případným odsouzením ani nezaniknou.   

13. červen byl dobrým dnem pro přímou volbu prezidenta. I když, jak se to vezme. Poslanecká sněmovna tehdy schválila prováděcí zákon k přímé volbě, ale později se ukázalo, že (jako skoro tradičně) i tato norma má své „mouchy“, takže o přímou volbu hlavy státu se ještě bude jednat u Ústavního soudu.  

Týž den byl špatný pro tehdejší místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Vlastu Parkanovou (TOP 09). Policie požádala sněmovnu o její vydání k trestnímu stíhání kvůli údajně předraženému nákupu letadel CASA pro Českou armádu. Poslanci ji vydali ke stíhání 11. července a Parkanová se následně vzdala funkce místopředsedkyně sněmovny.   

20. června začala (konečně!) policie stíhat bývalé manažery kvůli tzv. privatizaci Mostecké uhelné společnosti. Tato kauza je jedna z mnoha, které v minulosti policie jaksi nechtěla, neuměla, či čert ví co, vyšetřit. Místo českých policistů to však udělali jejich švýcarští kolegové, neboť jim jejich kontrolní mechanismy ukázaly nějakých (v přepočtu) divných 14 miliard korun uložených ve švýcarských bankách. V době zákonů proti terorismu se holt některé finanční transakce ve světě prověřují. Tyhle peníze se na švýcarských účtech lidí, spojených s touto privatizací, podařilo zablokovat, ale protože o to svého času česká strana tak nějak „neměla“ zájem, peníze zůstanou hezky pěkně ve Švýcarsku, kde je použijí na vylepšení fungování švýcarské konfederace nebo na něco podobného.  

Do České republiky se v lepším případě vrátí zlomek částky, ale na to už jsme všichni zvyklí. Jen připomeňme, že základem „vydělání“ těchto peněz bylo to, že obvinění manažeři měli na nákup akcií Mostecké uhelné použít státní peníze, určené původně pro sanaci vytěžených ploch. Užití státních prostředků pro soukromé obohacení prostřednictvím tzv. „privatizace“ je známý model. Byl hojně používán našimi „úspěšnými podnikateli“ napříč spektrem všeho, co se dalo privatizovat a kde se stát dal vzhledem k absenci přesných pravidel při privatizaci pěkně „podojit“.  

27. června ministr školství Petr Fiala prodloužil magisterskému programu plzeňských práv akreditaci o rok a zároveň tím zrušil předchozí rozhodnutí exministra Josefa Dobeše (VV) o prodloužení akreditace do roku 2016.  

Červenec  

9. července naprosto zkolaboval nový, vylepšený, předražený a nevyzkoušený systém registru vozidel. Když z dlouhé historky uděláme krátkou, než skončil rok 2012, stálo nefungování systému (pořádně totiž nepracuje dodnes) místo ministra dopravy Pavla Dobeše. Kromě toho to stálo nervy tisíců občanů, kteří museli projít byrokratickým peklem, aby se dostali k platným dokladům ke svým vozidlům. A stálo a stát to bude stát ještě pěkných pár milionů, které poškození občané vysoudí na náhradách za zmařený čas, zmařenou práci či zmařené dovolené, vše kvůli tomu, že neměli čím jezdit. Nefunkční registr vozidel je modelovou ukázkou, jak podojit stát skrz smlouvy na předražené počítačové služby svěřené „kamarádům“, kteří svou práci prostě neumějí. Na vysávání ministerstva vnitra podobným způsobem, které se pěkně rozjelo za ministrování pana Langera, se už asi zapomnělo.   

Na ministerstvu zdravotnictví zrovinka vrcholí skandál kolem tzv. projektu IZIP, tedy elektronických zdravotních knížek, které nikdy nefungovaly, Všeobecnou (tedy státní) zdravotní pojišťovnu to však stálo nějaké dvě miliardičky a dodnes se neví, kam zmizelo nějakých 450 milionků. Tedy, ono se „to“ ví, ale ještě se „to“ jaksi nedovyšetřilo, a kdo ví, zda někdy vůbec došetří…   

A k počítačovému čarování na ministerstvu práce a sociálních věcí se ještě dostaneme.   

12. července Ústecký krajský soud uznal bývalého ředitele dotačního úřadu Severozápad Petra Kušnierze vinným z přijímání úplatků a zneužití pravomocí veřejného činitele. Do vězení ho poslal na 7,5 roku a udělil mu pokutu 750.000 korun.  

16. července poslal soud bývalého senátora a starostu Chomutova Alexandra Nováka (dříve ODS) na čtyři roky do vězení za přijetí úplatku přes 40 milionů korun. Soud zpřísnil původní dvouletou podmínku. Novák podal koncem listopadu dovolání k Nejvyššímu soudu, což mu nepomohlo, leč do vězení zatím nenastoupil, neb je – údajně – nemocen.   

18. července odolala koaliční vláda Petra Nečase ve sněmovně i čtvrtému pokusu opozice o vyslovení nedůvěry.   

30. července nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek (vystřídal Jiřího Pospíšila) jmenoval ústeckou žalobkyni Lenku Bradáčovou pražskou vrchní státní zástupkyní. Paní Bradáčová se v roce 2012 stala ikonou boje proti zkorumpovanému politicko-ekonomickému kombajnu na přetahování státních peněz do soukromých kapes. Kromě jiného to byla právě ona, která stála v čele týmu, jež přivedl do vyšetřovací vazby MUDr. Ratha a jeho společníky. Kdyby tento pořad nebyl přehledem podstatnějších událostí roku, byl by musel být věnován celý jen jí, neboť paní Bradáčová a její práce jsou tou Událostí roku 2012 s velkým U. Neskromně bych si jménem veřejnosti přál, aby se stala i Událostí přicházejícího roku 2013, abychom snad konečně uviděli světélko na konci všech těch „tunelů“…  

Srpen  

Koncem srpna se podařilo dokončit „válku policajtů“, kterou proti sobě po většinu času, kdy měli – řekněme – spolupracovat, vedli ministr vnitra Jan Kubice a policejní prezident Petr Lessy. Generální inspekce bezpečnostních sborů obvinila Lessyho z pomluvy v kauze náměstka zlínské krajské policie Jaroslava Vaňka. Novým policejním prezidentem se stal Martin Červíček.   

30. srpna Nejvyšší soud zamítl ministerskou stížnost pro porušení zákona, čímž bylo potvrzeno, že Roman Smetana z Olomouce si musí odpykat zbytek trestu za pokreslení předvolebních plakátů.   

Asi ten příběh všichni znáte, tak jen připomeňme, že bývalý řidič MHD v Olomouci Roman Smetana byl v březnu 2011 poslán manželkou proslulého exministra vnitra a exposlance Langera Markétou na tři měsíce do žaláře za to, že přimalovával politikům ODS na předvolebních plakátech tykadla a dopsal na ně hesla, označující tyto politiky za „trubce“, „korupčníky“, „zloděje“ či „prostitutky“. 

Roman Smetana si část trestu odseděl, poté byl na popud exministra spravedlnosti Pospíšila propuštěn, aby byl do vězení (po změně ministrů spravedlnosti) opět uvězněn.   

Část národa je zřejmě už tak zfanfrněná a netečná, že si tohoto případu buď nevšímá, nebo si snad myslí, že Roman Smetana se za údajné poškození majetku ODS tím, že na něj cosi psal a kreslil, dostal do žaláře právem. Přitom je to naopak dokonale ilustrativní příklad politicko-soudcovské zvůle, který by neměl v normálním právním prostředí projít už jen kvůli tomu, že soudkyně Langerová neměla pana Smetanu z důvodu podjatosti vůbec soudit. Jedním z otykadlovaných politiků byl totiž její manžel Ivan, voliči řádně odkroužkovaný z vysoké politiky.   

Aby bylo jasno, pan Smetana zastává názor, že neměl být vůbec potrestán za vyjádření odporu nad činy současné vládní garnitury. Forma protestu, který zvolil, je podle něj zcela přiměřená a tvrdí také, že když politické strany pobírají ze státního rozpočtu nemalé příspěvky, nevidí důvod, proč by měl někoho odškodnit.  

Koncem roku je pan Smetana již na svobodě, když si zbytek trestu poctivě odseděl, přičemž ještě jaksi na cestu z vězení byl vystaven zákonem umožněné šikaně v podobě násilného vynucení osobní prohlídky, kterou na něm provedli bachaři ve věznici v Rapoticích. Mimochodem, tuhle „rozcvičku“ provedli bachaři v Rapoticích na Romanu Smetanovi 13. prosince. A jakousi zvláštní náhodou pak 17. prosince v rámci „Českého dne vězeňství“ generální ředitel Vězeňské služby České republiky Petr Dohnal ocenil zaměstnance věznice Rapotice. Na návrh ředitele věznice byly uděleny medaile za mimořádné zásluhy, za věrnou službu, za upevňování prestiže a dobrého jména vězeňské služby. Mezi oceněnými byl i vedoucí oddělení vězeňské stráže Jan Doležal, který velel zásahu, při němž byl Roman Smetana brutálně šikanován.  

Září  

Stíny horkého léta dolehly na měsíc září, kdy se opravdu děly věci: 3. září zemřel v Havířově na otravu metylalkoholem dvaašedesátiletý muž, jeho o tři roky mladší partnerka podlehla v nemocnici. Do konce roku si metylalkohol vyžádal na čtyřicet obětí a několik obviněných.   

4. září policie zadržela náměstka ústecké hejtmanky Pavla Koudu (ČSSD), kauza se týká vyšetřování machinací s evropskými dotacemi.   

5. září sněmovna potvrdila vládní předlohu o nižším růstu důchodů, poslanci přehlasovali veto Senátu. Prezident Václav Klaus novelu podepsal 12. září. V závěru roku si pak zákonodárci schválili zvýšení platů. V jejich případě jde o zvýšení v řádech tisíců, důchodci dostanou přidáno zhruba stovku.   

7. září poslanci vydali Davida Ratha k dalšímu trestnímu stíhání. Policie ho může obvinit kvůli údajné korupci při pořizování vybavení do některých regionálních nemocnic. 

12. září vláda rozhodla o plošném zákazu prodeje tvrdého alkoholu ve stáncích. Od 14. září pak zákaz platil na celém území ČR. Prohibice byla zmírněna 27. září, na pulty mohl alkohol vyrobený loni a dříve a láhve s prokázaným původem lihu. Ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) také zakázal vývoz alkoholu silnějšího 20 procent z Česka.   

18. září sněmovna podpořila opakovaně předložený vládní stabilizační balíček, který obsahuje zejména zvýšení daně z přidané hodnoty. Vláda s tímto novým balíčkem spojila i svou důvěru.   

28. září při otvírání mostu v Chrastavě na Liberecku přiložil muž prezidentu Václavu Klausovi k boku plastovou pistoli a několikrát zmáčkl spoušť. Klause nezranil. Útočník byl obviněn z výtržnictví.   

29. září odstoupil šéf útvaru pro ochranu prezidenta Jiří Sklenka z funkce. Cítil odpovědnost za podřízené, kteří selhali při incidentu v Chrastavě na Liberecku.   

Za všechny komentáře, které se k události v Chrastavě vyjadřovaly, uveďme možná nestručnější a nejpřiléhavější, pocházející z dílny neznámého lidového tvůrce, skutečného myšlenkového dědice Járy Cimrmana. Zní: „Jaký prezident, takový atentát.“  

Říjen  

3. října poslal náměstka ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Šišku pražský obvodní soud do vazby, ředitele odboru informatiky Milana Hojera propustil na svobodu. Protikorupční policie je viní z podplácení v souvislosti se způsobem zadání veřejné zakázky. Týž den oznámil ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09), že kvůli obvinění Šišky odejde na konci října z vlády. Drábka nahradila od 16. listopadu Ludmila Müllerová (TOP 09).   

Je třeba dodat, že ať se na to člověk dívá, jak chce, škoda už byla napáchána, a dost možná, že nezvratně. Jde o kauzu tzv. sKaret, tedy elektronické pomůcky pro platby a výběr peněz poskytovaných jako sociální dávky. Původně možná, asi, snad „dobře“ míněný nápad, který by možná nějak, někdy, trochu mohl zjednodušit administraci dávek, se zvrhl v noční můru jak pro příjemce dávek, tak pro úředníky.   

Zdá se, že ministru Drábkovi se podařilo podepsat extrémně nevýhodnou smlouvu s Českou spořitelnou, která měla spravovat celý objem peněz, vyplácený prostřednictvím „sockaret“. Vzhledem k tomu, že k používání „sockarty“ měli být díky naprosto zpackanému zákonu přinuceni všichni příjemci dávek, šlo by ročně o stovky miliard korun. Do takového kšeftu, troufám si tvrdit, by šel rád každý peněžní ústav a ještě by svému blahodárci, který mu to umožnil, jistě štědře zaplatil. Česká spořitelna do systému výplat mocně investovala. Nyní se ukazuje, že přinutit všechny příjemce dávek k používání „sockaret“ není – z mnoha důvodů – možné. Takže se dá čekat, že se peněžní ústav přece jenom naštve a bude na státu (na nás) požadovat přinejmenším odškodnění za zmarněnou investici. 

To, že „sockarty“ naštvaly desítky tisíc lidí, včetně těch, kteří nezneužívají sociální dávky, ale potřebují je prostě k přežití, je jen shnilá třešnička na žluklém dortu…   

5. září se pražské ruzyňské letiště oficiálně přejmenovalo na Letiště Václava Havla Praha (vláda tento návrh schválila v březnu).   

8. října policie v souvislosti s údajnými úplatky v kauze nákupu transportérů Pandur zadržela lobbistu Marka Dalíka. Propuštěn byl 10. října, žalobce neuspěl se snahou uvalit na něj vazbu.   

9. října padla za útok Romů v Rumburku na partu mladíků, který loni spustil nepokoje na Šluknovsku, zatím jedna podmínka.   

13. října bylo v pražské katedrále sv. Víta blahořečeno 14 františkánů zabitých na počátku 17. století v klášteře u kostela Panny Marie Sněžné v Praze. Bylo to poprvé, kdy katedrála svatého Víta hostila ceremoniál blahořečení, které je předstupňem prohlášení za svaté. Při slavnostním ceremoniálu byl slavnostně odhalen také beatifikační obraz mučedníků, jehož autorem je jeden z nejvýznamnějších současných českých malířů Tomáš Císařovský.   

Ve dnech 12. a 13. října proběhly volby do krajských zastupitelstev, jakož i první kolo volby do třetiny Senátu. Říct, že krajské volby skončily výrazným úspěchem levicových stran a porážkou pravice jako takové, a tvrdit, že je to důsledek nutných vládních reforem, což řekl předseda ODS a premiér Petr Nečas, je sice státnické, ale je to také čiré vylepšování reality a bagatelizování vzrůstající moci komunistů. Tak to totiž ve skutečnosti je. V devíti ze čtrnácti krajů se komunisté stali pevnou součástí vládnoucích krajských koalic a v Ústeckém kraji byl na základě povolebních dohod dokonce zvolen první komunistický hejtman v dějinách České republiky.   

20. října skončilo druhé kolo senátních voleb. Prohra pravice byla dokonána, po letošních senátních volbách bude mít levice v horní komoře poprvé ústavní většinu 49 hlasů. ODS naopak deset mandátů ztratila, bude mít jen 15 senátorů, nejméně od vzniku Senátu.  

To už se nedá jen tak svést na reakci občanů na vládní politiku „rozpočtové zodpovědnosti“. Je to spíše reakce na diletantství, kterým vláda otravuje čím dál větší část voličů, přičemž průvodními znaky toho vládnutí jsou neustále neprůhledné svazky politiků a jejich řídících podnikatelů, korupce, nestálé právní prostředí a klesající životní úroveň. Pro pražské posluchače, kteří zhusta tendují k přehnané důvěře ve vládní statistiky, si dovolím uvést, že průměrný plat v regionu, kde žije autor těchto řádek, nedosahuje ani deseti tisíc korun.   

17. října odvolací vrchní soud uložil bývalému prezidentovi harvardských fondů Viktoru Koženému a jeho kolegovi Borisi Vostrému tresty deset a devět let vězení. U Koženého tak potvrdil verdikt prvoinstančního soudu, Vostrému trest o rok snížil. Soudě podle zájmu, jaký je této kauze obecně věnován, se v nejbližších letech dočkáme nejspíš toho, že pánové budou nejprve zapomenuti, pak osvobozeni, načež vejdou do galerie úspěšných tuzemských podnikatelů, otců zakladatelů české verze kapitalismu s nelidskou tváří a průkopníků finančního úkazu, nazývaného již dnes celosvětově „tunelování“.   

30. října policie zcela klasicky po vzoru tzv. „spinningu“, čili politicky ovlivněného obracení událostí v jejich pravý opak, obvinila bývalého šéfa rozvědky a člena správní rady Nadačního fondu proti korupci Karla Randáka z úniku informací. Měl se ho dopustit zveřejněním výše odměn šéfky kabinetu premiéra Jany Nagyové.   

V principu jde o to, že Úřad vlády nezákonně zatajuje příjmy zaměstnanců. Veřejnost má ze zákona právo na informace o platech státních zaměstnanců, vždyť jsou to přeci tak říkajíc „naši“ zaměstnanci. Úřad vlády to vidí jinak a prohání pana Randáka za to – jak to říct jinak – že nahradil státní moc a udělal službu veřejnosti.   

Když už jsme se skrz pana Randáka dostali k Nadačnímu fondu proti korupci, není možné nezmínit i další aktivitu mecenáše tohoto Fondu Karla Janečka. Je jí iniciativa nazvaná „Pozitivní evoluce“. V krajských městech a v Praze proběhla v roce 2012 setkání zástupců iniciativy s veřejností a soudě podle ohlasů, především na sociálních sítích, neb média veřejné služby a bulvár se tomuto fenoménu mnoho nevěnují, vyvolaly tyto veřejné diskuse značný poprask. Jak v dobrém, tak v negativním slova smyslu. Stoupenci iniciativy „Pozitivní evoluce“ v ní vidí směřování k práci na vylepšení stavu společnosti. Odpůrci ji považují za sektu, mor, svrab, neštovice a klamání národa.   

Dovoluji si ze stránek iniciativy „Pozitivní evoluce“ vybrat stručné sdělení zakladatelů, které zní takto:  

„Naším cílem je zlepšení společenského klimatu v naší zemi. Společnost prochází krizí hodnot. Většina lidí cítí potřebu změny, bohužel však postupně ztrácí naději, že k ní dojde. Lidé jsou unaveni politikou, často se jejich názor omezí na ,ono to nějak dopadne‘. V naší zemi ovšem existuje řada sdružení i jednotlivců, dělajících dobré věci. Iniciativa Pozitivní evoluce je impulzem k jejich propojení a celospolečenské diskusi o tématech, která společně sdílíme a na kterých můžeme spolupracovat.   

Iniciativa ,Pozitivní evoluce‘ není kampaní k založení nové politické strany, nedělá ani reklamu žádnému ze stávajících politických seskupení, nemá žádné politické ambice.“ 

Listopad  

7. listopadu Sněmovna schválila vládní daňový balíček a současně vyslovila důvěru koaliční vládě. Balíček počítá zejména se zvýšením sazeb DPH od příštího roku na 15 a 21 procent. Odpor části ODS k zvyšování daní způsobil několik týdnů trvající vládní krizi, odklad schvalování rozpočtu a rezignaci tří poslanců strany na mandát. Tzv. rebelující poslanci posléze dostali dobré odškodné v podobě dobře placených funkcí v různých státních organizacích či podnicích.  

8. listopadu sněmovna i napodruhé schválila církevní restituce. Koalice je prosadila přes odpor opozice a veto Senátu. Prezident Václav Klaus zákon 22. listopadu nevetoval, ale ani nepodepsal. Majetkové vyrovnání státu s církvemi tak bude platit.   

9. listopadu Roman Pekárek (náhradník za jednoho z „rebelů“), tehdy ještě nepravomocně odsouzený za korupci, požádal o pozastavení členství v ODS. Mandátu se nevzdal. V prosinci pak, k jeho velkému překvapení, odvolací soud jeho trest potvrdil a pan Pekárek se tak stal v dějinách státu prvním poslancem, který – jak se zdá – bude vykonávat svůj mandát, nevzdá-li se ho, z vězení.   

20. listopad se stane dalším významným dnem domácích komunistů. Hejtmanem Ústeckého kraje byl zvolen Oldřich Bubeníček z KSČM – první komunistický hejtman od zavedení krajských správ v zemi.   

21. listopadu byli místopředsedy Senátu zvoleni Alena Gajdůšková, Zdeněk Škromach (oba ČSSD) a Přemysl Sobotka (ODS). Lidovec Jiří Čunek neprošel ani na druhý pokus, což sice vzbuzuje trochu naděje na to, že i Senátem občas bloudí duch racionality, na druhou stranu se později pan Čunek stal šéfem výboru Senátu pro lidská práva, což naopak vzbuzuje ironický úsměv vzhledem k jeho dřívějším rasistickým postojům, díky nimž se ovšem drtivým rozhodnutím místních vsetínských voličů stal senátorem.  

23. listopadu ministerstvo vnitra do boje o Hrad pustilo jen osm z 20 uchazečů. Z uchazečů, kteří svou kandidaturu podepřeli hlasy více 50.000 petentů, vyřadilo šéfku Suverenity Janu Bobošíkovou, ekonoma Vladimíra Dlouhého a podnikatele a senátora Tomia Okamuru. Paní Bobošíkové bylo později po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu umožněno se do boje vrátit, pánům Dlouhému a Okamurovi nikoli. Pan Dlouhý nyní vyčkává, zda podá ústavní stížnost, pan Okamura ji podal. V principu je tím ohrožen termín volby prezidenta, ale co je to proti argumentu zlínského senátora Okamury, že jeho přáním je, aby tato historická volba proběhla zcela podle pravidel a byla nezpochybnitelná. Svými postoji se pan Okamura již nyní nezpochybnitelně zapsal do povědomí veřejnosti, což se v jeho vedlejší (či hlavní?) profesi manažera v turistickém ruchu jistě pozitivně projeví.   

26. listopadu rezignoval pod tlakem ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Pavel Horák. Nahradil jej Zdeněk Kabátek. 450 milionů utopených mezi dvěma miliardami za projekt IZIP stále chybí…   

27. listopadu Ústavní soud vyškrtl z reformního balíčku zákonů povinnou veřejnou službu. Úřady práce již nemohou vyškrtnout z evidence nezaměstnaného, který službu odmítne. Dlužno dodat, že v lidové řeči se jednalo v případě „veřejné služby“ o neplacené nucené práce, bez nichž by nezaměstnaní ztratili nárok na jakoukoli sociální dávku, včetně zdravotního a sociálního pojištění. Zákonodárcům, kteří původně tuto Drábkovu reformu schválili, se podařilo příslovečně vylít s vodou i dítě z vaničky. Drábek jistě mířil na dlouhodobá „nemakačenka“, ale podařilo se mu touto jeho bezodměnovou „inovací“ dříve honorované veřejné služby dokonale rozvrátit dříve motivační systém „náhradních“ zaměstnání pro nezaměstnané.  

28. listopadu sněmovna schválila základní parametry státního rozpočtu na příští rok. Schodek má klesnout na rovných 100 miliard korun. Vláda se raduje, občan se diví, proč má schodek splňovat parametry, které nikdo v Evropě nedodržuje, a navíc nikdo z vrcholných politiků nijak nenapředuje v otázce přijetí eura, čehož podmínkou by měl být onen snížený schodek. Další z bodů, v němž si vláda hluboce, ale skutečně hluboce s národem nerozumí.   

Týž den, 28. listopadu, oznámil ministr obrany Alexandr Vondra (ODS), že rezignuje na svou funkci k 7. prosinci. Což se také stalo, a tím začala jedna z nejpozoruhodnějších frašek uplynulého roku. Do funkce ministryně obrany byla, po šarádě s výměnou ministerstev mezi koaličními stranami, jmenována premiantka vlády, snaživá Karolína Peake, členka nejprve ODS, pak Věcí veřejných a nakonec pidipartaje LIDEM, která vznikla nitrobuněčným dělením Věcí veřejných a poté uznáním tohoto nevoleného politického klonu ministerstvem vnitra.  

Prosinec  

Paní Peake se stala – řečeno terminologií showbyznysu – „skokanem roku“. Po osmi dnech, během kterých zanesla zmatek do řad nepřátel i přátel svými překvapivými personálními postupy, navrhl premiér Nečas její odvolání, které prezident Klaus po šestnácti minutách váhání podepsal. Strana LIDEM nyní vyhrožuje odchodem z vládní koalice, čemuž ale nikdo nevěří, protože co by ti LIDEM-ovci, které nikdo nevolil a skoro nikdo nezná, v běžném životě po pádu vlády a nových volbách dělali, že?   

Závěrem ještě několik slov k události, která by měla nastat 11. a 12. ledna 2013. Tentokrát nejde o nějaký konec světa, nýbrž o přímou volbu prezidenta.   

V soutěži je nyní devět kandidátek a kandidátů: Miloš Zeman, Jan Fischer, Zuzana Roithová, Jiří Dienstbier, Jana Bobošíková, Karel Schwarzenberg, Přemysl Sobotka, Vladimír Franz a Táňa Fischerová.   

Vzhledem k tomu, že jde o novinku, kterou si ale lid přál, provází tuto volbu řada provozních neduhů. Média hlavního proudu, zdá se, dávají největší šance Miloši Zemanovi a Janu Fischerovi, asi proto, že v politických dějinách země zanechali své stopy.   

Prostý lid, včetně řady prostých, obyčejných intelektuálů, akademiků a umělců, fandí knížeti Schwarzenbergovi, který sice v dějinách této země zanechal pořádnou stopu, ale jakoby si toho veřejnost nechtěla všimnout. Jeho příznivci v něm vidí jediného opravdového vlastence mezi kandidáty, navíc známého i za sedmero horami a sedmero moři.   

Dámy prominou, ale ani jedna ze tří, které odvážně míří na Hrad, nemají v naší maskulinní společnosti mnoho šancí.   

Svazácký šotek a později upovídaná novinářka Jana Bobošíková neuspěla už v říjnu v krajských volbách se svým volebním projektem Suverenita. Proč by měla uspět v boji o Hrad, je záhadou.  

MUDr. Zuzanu Roithovou možná dobře znají v Bruselu, kde úspěšně a pro domácí publikum zcela neviditelně hájí zájmy nás všech. Pro kvalifikaci na hlavu státu to nejspíš stačit nebude.   

Táňa Fischerová je výbornou kandidátkou pro všechny její přátele a známé, jistě by byla laskavou, moudrou a obětavou vládkyní, ale v soutěži s politickými parními válci typu Zeman či Fischer mnoho šancí nemá.  

Jiří Dienstbier může doufat v solidární podporu voličů sociální demokracie, a proto ještě může být tím zatím nenápadným třetím v pozadí, který nakonec princeznu dostane. Jeho politická cesta je sice ve srovnání s expremiéry Zemanem a Fischerem trochu méně zřetelná, ale šance jistě má.   

Přemysl Sobotka, ač nominován nejmocnější vládní stranou ODS, jako by neměl plnou její podporu. Koncem roku se jeho volební strategie jeví poněkud mdlou ve srovnání s ostatními kandidáty, kteří se nebojí vystavovat na veřejnosti své názory, z nichž řada žádným názorem dokonce ani není.   

Vladimír Franz je vynikající hudebník, brilantní teoretik umění všeho druhu a většinou i obratný řečník. Veřejnost zaujmul právě barvitostí svého projevu, mládež pak barevností svého vzhledu. Asi proto se stal oficiálním vítězem neoficiálních tzv. „studentských voleb“. Zda to bude stačit i na oficiální část přímé prezidentské volby je věru těžké předvídat. Ale – žijeme v zemi, jež duchovně kmitá mezi Franzem Kafkou a Josefem „dobrým vojákem“ Švejkem, takže se klidně může přihodit, že voličská přízeň „švejkne“ směrem k Franzovi, kdo ví?  

Ať tak či tak – přeji Vám všem dobrý rok 2013!   

Váš Martin Schulz.

komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: rozhlas.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

FOTO Kyselé ksichty v Lidovém domě. Dusno se dalo krájet, Sobotka utekl, Dienstbier s šíleným výrazem běhal  po chodbách

19:57 FOTO Kyselé ksichty v Lidovém domě. Dusno se dalo krájet, Sobotka utekl, Dienstbier s šíleným výrazem běhal po chodbách

Přehlídkou zklamání byla v sobotní volební odpoledne návštěva Lidového domu, tradičního sídla ČSSD. …