Martin Stín: Nutná obrana a tenisáky

Držet by ji mohli občané bez zbrojního průkazu. Jejím jediným současným představitelem na trhu je „kraken“- krátká zbraň, vystřelující obyčejné tenisové míčky úsťovou rychlostí 400 m/sec. Nápad dovedla do úrovně přípravy legislativního návrhu, jemuž v časovém rozpětí zhruba tří týdnů věnovala již druhý seminář, pořádaný na půdě Poslanecké sněmovny. Sklidila za to již i mediální posměch, např. ve vtipném vystoupení Adama Drdy.

V podstatě sdílím Drdovy výhrady a navíc pochybuji o vhodnosti využití legislativního postupu ke zjednání jednostranné výhody pro zbraň „kraken“ v konkurenčním boji. Nicméně nemohu přehlédnout, že se v prvé řadě jedná o nestandardní reakci na nemilou skutečnost, že současné trestní právo vymezuje postavení napadeného, odvracejícího útok, tak neurčitě, že každý musí počítat s možností, že nakonec může být sám za obranu své osobní bezpečnosti nebo majetku odsouzen. Autoři nápadu zjevně věří tomu, že držitelé „nesmrtící zbraně kraken“ budou moci se bránit útoku, aniž by byli vystaveni nebezpečí stíhání pro nepřiměřenou obranu. Mimo jejich úvahy zůstávají důsledky skutečnosti, že také Radkem Johnem zmiňovaná, Adamem Drdou bagatelizovaná, ale skutečně existující padesátitisícová armáda recidivistů se může vyzbrojit „krakeny“.

Na základě poznatků z vlastní praxe podpory obhajoby v několika případech nutné obrany musím nadšení propagátorů „nesmrtící zbraně“ tlumit. Pokud například útočník, zasažený tenisovým míčkem z „krakenu“, upadne, zlomí si vaz a na místě skoná, obránce bude nejspíš stejně stíhán a možná i odsouzen pro zločin ublížení na zdraví s následkem smrti.

Těžkosti nespočívají v nedostatečném sortimentu zbraní, jimiž se může obyvatelstvo na svou obranu vyzbrojovat, ale v současném vymezení práva na nutnou obranu, které je svou neurčitostí pro napadené přímo nebezpečné.

Nemuselo tomu tak být, kdyby exministr Jiří Pospíšil ve snaze o protlačení zákona č. 40/2009 (trestního zákoníku) sněmovnou nepřistoupil na okleštění znění §29 „nutná obrana“ proti původnímu návrhu z r.2004. §29 v současném znění v odstavci (2) říká, že „nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Rozhodnutí o tom, zda použitá obrana byla přiměřená či přehnaná, tato formulace ponechává zcela na volném uvážení orgánů činných v trestním řízení.

V původním znění novely, předložené Poslanecké sněmovně exministrem Pavlem Němcem jako sněmovní tisk č. 744, je §29 bohatší o velmi důležitou větu: „Ten, kdo odvrací útok, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, není trestný, jednal-li v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku způsobeném útokem.“

Podobnou myšlenku obsahuje i rakouský trestní zákon, v němž se v §3 odst. 2 uvádí, že

„kdo překročí oprávněnou míru obrany nebo si pomůže zjevně nepřiměřenou obranou, pokud tak učiní pouze z úleku, strachu nebo hrůzy, je trestný jen tehdy, jestliže překročení míry spočívá pouze na nedbalosti a za nedbalostní jednání hrozí trest.“

V §33 trestního zákona Spolkové republiky Německo se jednoduše uvádí, že „překročí-li pachatel meze nutné obrany ve zmatku, strachu nebo hrůze, nebude trestán“.

Velmi zajímavá je právní úprava španělská, která se od výše zmíněných liší uspořádáním i obsahem a vnáší do okruhu chráněných práv velmi důležitý prvek navíc, který výše zmíněné trestní úpravy neznají: dle článku 20 odst.4 „v případě obrany obydlí nebo jeho příslušenství se uzná za protiprávní neoprávněné vniknutí do nich“. V dalším zajišťuje ochranu obránce zákonem chráněných zájmů podobně jako v rakouské a německé právní úpravě.

Domnívám se tedy, že Věci veřejné se sice pustily do řešení reálně existujícího problému, ale původně to vzaly to z opačného konce. Avšak s potěšením konstatuji, že mají daleko do názorové ztrnulosti a od posledního semináře se názorově posunuly. Seminář dne 31. října byl již o něčem jiném: jeho účastníci se shodli, že je účelnější napřít legislativní úsilí na zlepšení právního postavení napadeného obránce zákonem chráněných práv, a teprve dodatečně se pustit do podružnosti, jakou je vymezení použitelnosti různých druhů zbraní k nutné obraně. S vědomím, že strana nemá žádnou reálnou moc a vede málo nadějný boj o přežití, oceňuji, že se chopila legislativního záměru, který velké strany podcenily, jehož prosazení však bude k celospolečenskému prospěchu.

Nad rámec výše uvedených úvah a v souvislosti se zmínkou o právní ochraně nedotknutelnosti obydlí ve španělské právní úpravě podotýkám, že pod pojmem „protiprávní útok“ se vždy myslí jen použití fyzického násilí. Domnívám se, že v případě neoprávněného vniknutí do obydlí by měl být uznán i nárok na nutnou obranu násilným zapuzením neodbytného pachatele verbálních útoků. Současná právní úprava s tím nepočítá a navozuje tak možnost vzniku situací, nepříjemných pro uživatele obydlí, které jsou při platnosti současné právní úpravy neřešitelné.

Spolek Šalamoun např. podporoval obhajobu muže, který se pokusil vypudit z uzavřeného dvora své usedlosti vetřelce, jenž nadával jeho manželce, sedící u zahradního stolku. Přivolat policii nemělo smysl, protože dříve než za dvě hodiny by nepřijela. Vzít na narušitele hůl? poštvat na něj psa? vyhnat jej proudem vody ze zahradní hadice? Obránce použil možnost, kterou považoval za nejšetrnější: vystřelil čtyřikrát do vzduchu z legálně držené pistole. Narušitel sice utekl, ale přivolal policii. Bývalý kapitán StB, dosud stále ve službách PČR, který dorazil na místo jako první, počin obránce kvalifikoval jako pokus o vraždu. Příslušníci kriminální služby byli rozumnější, nicméně výsledné vyhodnocení skutku byl přečin vydírání a výtržnictví a trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem a propadnutím zbraně. Soud neuznal nárok majitele usedlosti na vypuzení vetřelce ze dvora. Nadávkami napadená manželka prý měla nepříjemnost ukončit odchodem dovnitř domu. Ústavně chráněné právo na nedotknutelnost obydlí v socialistickém myšlení státních zástupců a soudců zřejmě neplatí.

Odsouzený měl speciální kvalifikaci, pro kterou byl vyškolen s velkými náklady. Kvůli ztrátě bezúhonnosti přišel o zaměstnání, zaměstnavatel o efekt z nákladů, které vložil do jeho vzdělání. Odsouzení zhoršilo společenské postavení manželů v malé obci. Proto usedlost prodali a odstěhovali se jinam.

Případy odsouzení občanů, kteří hájili svá práva proti vetřelci, a skončili před trestním senátem, nejsou zdaleka ojedinělé. Nezbývá mi proto, než iniciativu „véčkařů“ ocenit. Samozřejmě, kdyby se námětu chopila některá z velkých stran, naděje na úspěch by byla větší. Jenže ty mají své „velké“ starosti a nedbají, že i právní nejistota občanů, neúspěšně hájících svá práva proti různým útočníkům, je drobnou částečkou úhrnného pocitu nespokojenosti s poměry ve státě, vedoucího k poklesu jeho autority.

Vyšlo na Politikonu a webu Šalamouna.