Držet by ji mohli občané bez zbrojního průkazu. Jejím jediným současným představitelem na trhu je „kraken“- krátká zbraň, vystřelující obyčejné tenisové míčky úsťovou rychlostí 400 m/sec. Nápad dovedla do úrovně přípravy legislativního návrhu, jemuž v časovém rozpětí zhruba tří týdnů věnovala již druhý seminář, pořádaný na půdě Poslanecké sněmovny. Sklidila za to již i mediální posměch, např. ve vtipném vystoupení Adama Drdy.

V podstatě sdílím Drdovy výhrady a navíc pochybuji o vhodnosti využití legislativního postupu ke zjednání jednostranné výhody pro zbraň „kraken“ v konkurenčním boji. Nicméně nemohu přehlédnout, že se v prvé řadě jedná o nestandardní reakci na nemilou skutečnost, že současné trestní právo vymezuje postavení napadeného, odvracejícího útok, tak neurčitě, že každý musí počítat s možností, že nakonec může být sám za obranu své osobní bezpečnosti nebo majetku odsouzen. Autoři nápadu zjevně věří tomu, že držitelé „nesmrtící zbraně kraken“ budou moci se bránit útoku, aniž by byli vystaveni nebezpečí stíhání pro nepřiměřenou obranu. Mimo jejich úvahy zůstávají důsledky skutečnosti, že také Radkem Johnem zmiňovaná, Adamem Drdou bagatelizovaná, ale skutečně existující padesátitisícová armáda recidivistů se může vyzbrojit „krakeny“.

Na základě poznatků z vlastní praxe podpory obhajoby v několika případech nutné obrany musím nadšení propagátorů „nesmrtící zbraně“ tlumit. Pokud například  útočník, zasažený tenisovým míčkem z „krakenu“, upadne,  zlomí si vaz a na místě skoná, obránce bude nejspíš stejně stíhán a možná i odsouzen pro zločin ublížení na zdraví s následkem smrti.

Těžkosti nespočívají v nedostatečném sortimentu zbraní, jimiž se může obyvatelstvo na svou obranu vyzbrojovat, ale v současném vymezení práva na nutnou obranu, které je svou neurčitostí pro napadené přímo nebezpečné.

Nemuselo tomu tak být, kdyby exministr Jiří Pospíšil ve snaze o protlačení zákona č. 40/2009 (trestního zákoníku) sněmovnou nepřistoupil na okleštění znění §29 „nutná obrana“ proti původnímu návrhu z r.2004. §29 v současném znění v odstavci (2) říká, že „nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Rozhodnutí o tom, zda použitá obrana byla přiměřená či přehnaná, tato formulace ponechává zcela na volném uvážení orgánů činných v trestním řízení.