Výrazný český publicista Stanislav Motl, donedávna známý hlavně poutavými reportážemi v televizi Nova jako český „lovec nacistů," ve své knize o zlatém pokladu republiky souvisle odkryl a pečlivě popsal dosud neznámou, nanejvýš významnou kapitolu dramatických dějin české státnosti dvacátého století. Až díky jemu se veřejnost dozvěděla příběh zlatého pokladu Československé, a od r. 1993 České republiky, jenž svým strhujícím dějem ilustruje, doplňuje a zvýrazňuje heroismus, tragické zvraty, ale v závěru, při líčení neuvěřitelného prodeje státního zlatého pokladu Českou národní bankou v r. 1998, i rozhodně nezanedbatelný moment zarážející malosti a krátkozrakosti aktérů nedávných dějin našeho státu.

Rovněž ve švýcarském Zpravodaji tamějších Čechú a Slováků vzbudila Motlova kniha v loňském roce (č. 7-8) zaslouženou pozornost. Autor recenze ze Zpravodaje, podepsaný jako Divad.Temere.com, obsáhle informuje o širokém obsahovém záběru Motlovy publikace a vyzvedává její objektivitu.

Ale právě zde se vynořuje nemalý problém. Nejen Divad.Temere.com, se totiž výslovně ztotožňuje s Motlovým rozhořčením nad tím, jak se ve druhé světové válce zachráněná část zlatého pokladu republiky použila ve prospěch boje československé zahraniční armády proti nacistickému Německu. Motlovo pobouření je dokonce tak silné, že na ně bez ohledu na mnohem širší obsahový záběr své jinak vynikající knihy výslovně upozorňuje čtenáře jejím silně emotivním podtitulem: „O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi."

Co tedy má Stanislav Motl na mysli ? To na úvod naznačují zejména dvě ze tří na sebe navazujících kapitol, a to Umři, ale nejprve zaplať , Zbraně za zlato a V boji.2 V úvodní z nich Motl nejprve stručně líčí boje československé exilové armády proti německým vojskům a letectvu ve Francii v r. 1940 a jejich evakuaci do Velké Británie po brzké francouzské kapitulaci. A v závěru dodává: „Všichni byli nedočkaví, aby mohli zasáhnout do bojů. Toto přání se jim brzy mělo splnit. Nikdo z nich netušil, že za to, aby mohli bojovat, budou muset jednou zaplatit. Československým zlatým pokladem."3

V následující stručné kapitole nazvané Zbraně za zlato Motl konečně dospívá k jádru věci. Nejprve podle válečných Pamětí prezidenta Edvarda Beneše podává pasáž z textu britského oficiálního uznání prozatímní vlády Československé republiky z 18. července 1940. Československá prozatímní vláda tehdy sídlila a vyvíjela činnost na území Velké Británie za účinné a rozhodující britské podpory. Britský ministr zahraničních věcí Halifax ve sdělení, jímž britská vláda uznává prozatímní vládu Československé republiky v této souvislosti připomíná, že „uznáním prozatímní československé vlády by se ovšem položily některé správní, finanční a jiné otázky, jež by bylo třeba vyříditi, jako například otázka pravomoci nad československými brannými silami a nad československými nevojenskými osobami v této zemi a otázka zlata Národní banky československé..."4