Na postu šéfa kultury v současnosti působí nepříliš populární Alena Hanáková, která například šéfa ND Ondřeje Černého odvolala téměř bez důvodu, resp. důvod neuměla vysvětlit. Pocítil jste Vy jako umělec její „vládu“ na vlastní kůži?

Mezi paní Hanákovou a jejím předchůdcem nevidím rozdíl. Když si vezmeme všechny ministry kultury porevoluční éry, byl tam jen jeden, který za něco stál, a to byl Pavel Dostál. Možná ještě Milan Uhde. Ti ostatní, to je snůška bezejmenných, směšných postav, které s kulturou neměly nic společného. To je jak za komunistů, kdy někomu soudruzi řekli: „Franto, budeš ministrem financí.“ A on na to: „Ale já jsem vyučenej pokrejvač.“ A oni: „Nevadí, ale seš kovanej a strana ti věří!“ Teď je to podobné, nejen na Ministerstvu kultury, ale i na jiných, se ocitají podivné postavy. Hlavně že jsou v té které straně zavedené, o resortu nemusí mít ani potuchy.  Když si představím, že bych se ocitl třeba na místě Johna a měl být ministrem vnitra, tak bych těm, kteří by mě oslovili, řekl, aby si dali na hlavu mokrý hadr. Když už bych měl to puzení být nějakým ministrem, tak jedině kultury, protože to je můj obor.

Zmínil jste Radka Johna. Jak se díváte na jeho konání v minulých měsících a letech? Z médií vstoupil do politiky, teď se zase dere zpět do nich...