Petr Dimun: Bradáčová – lídr „opozice proti politice“ | ParlamentniListy.cz

Právě „boj s korupcí“ v českém pojetí označil za hlavní motor této opozice proti politice. Podle Bělohradského se jedná o „morální kýč“, kdy je věcný problém prezentován absolutně, jako souboj Dobra se Zlem, čímž se z tohoto diskursu logicky vytrácí věcná podstata, včetně kritického myšlení. Pod rouškou prosazování „Dobra“ proti „Zlu“, v hysterické, nekritické atmosféře, se pak mnohem jednodušeji prosazují některým skupinám jejich vlastní, osobní zájmy a do veřejného prostoru se vkrádají také různí rádoby spasitelé a podvodníci. Kdo sleduje veřejnou (ne)debatu o návrhu nového zákona o státním zastupitelství, musí dát v mnoha směrech Bělohradskému za pravdu.

Inkviziční debata

Minulý týden proběhl v Senátu k návrhu zákona seminář, který pořádal asi nejagilnější propagátor této normy, samozřejmě vedle Unie státních zástupců a Lenky Bradáčové, organizace Transparency International. Bylo až nápadné, že ze státních zástupců byl mezi nimi pouze jediný – a to velmi, velmi vlažný, spíše z donucení a hlavně neveřejný – kritik této normy, olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištván. Ostatní státní zástupci se sesedli okolo Lenky Bradáčové a potichu, mezi sebou, hodnotili jednotlivá vystoupení přítomných politiků. Ti pak, pod vedením moderátorky veřejnoprávní České televize Daniely Drtinové, která nezakrývala nijak svůj pozitivní postoj k zákonu, odpovídali prakticky pouze na otázky směřující v různých obměnách vždy k jedinému: zda jsou kategoricky pro či proti zákonu. Pokud zaváhali, připustili nějaké pochybnosti, Drtinová jim položila sugestivní otázku „Tak ano nebo ne? Vyjádřete se jasně!“, což vždy, pod bedlivě přísným dohledem přítomných žalobců, vedlo i vlažné kritiky normy (např. předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Stanislav Polčák) ke konečnému závěru, že zákon budou podporovat. Pro případ, že by snad přemýšleli zákonodárci o změně tohoto zákona při jeho projednávání ve sněmovně, označila toto jejich právo již dopředu Drtinová za opovrženíhodné „kutilství“, které by měli za svoji politickou stranu teď a tady odmítnout a formulovat jako závazek, že do zákona nebudou vnášet pozměňovací návrhy. Korunu tomu všemu nasadil ministr spravedlnosti a místopředseda ODS Pavel Blažek, který se po každém svém vystoupení šel ujistit k Lence Bradáčové, zda to, co řekl, se jí líbilo. Chichotání ministra Blažka a Bradáčové pokyvování hlavou značilo, že byť to často postrádalo hlavu i patu, tak to rozhodně ničemu neublížilo.

Už jen tato inkviziční atmosféra semináře, režie i chování jednotlivých aktérů vyvolávalo dávivý pocit z úrovně stávajících politických elit.

Jedním z nejzajímavějších momentů proto bylo vystoupení Hany Marvanové, která položila otázku ohledně osudu případů, které jsou nyní rozpracovány na vrchních státních zastupitelstvích, přičemž po jejich zániku by musely být „delegovány“ na jiná státní zastupitelství. Olomoucký vrchní žalobce Ištván, jakkoliv na něm bylo vidět, že je mu to proti srsti vůbec vystoupit, totiž k překvapení všech připustil problém a jako příklad uvedl kauzu Mostecké uhelné, kterou by musel předat pravděpodobně na Městské státní zastupitelství v Praze. Navíc přiznal, že případ o 150 tisících stranách spisu by musel znovu nastudovat jiný státní zástupce, protože ten stávající by do Prahy nepřešel. Po této odpovědi bylo vidět zděšení v očích všech přítomných lobbistů zákona. Bradáčová sama odmítla – k velkému údivu Marvanové – na tento věcný dotaz odpovědět vůbec s replikou, že „už vše podstatné řekla“.

A jako ostatně všechny věcné, kritické dotazy byl i tento zahrán ministrem a dalšími panelisty s požehnáním moderátorky následně do autu s vysvětlením, že bude jistě ještě vyřešen.

Po tomto politickém kabaretu už nikoho nemohlo překvapit, že zákon prošel tento týden vládou jednomyslně. A to přes kritické poznámky premiéra Petra Nečase (viz. jeho rozhovor pro Pravý břeh) či původní nesouhlas ministra financí Kalouska. A tak zatímco na vládu dorazila s nejvyšším zástupcem Pavlem Zemanem i Lenka Bradáčová (Až bude vláda příště hlasovat o platech policistů, dorazí policejní prezident pro jistotu s šéfem ÚOOZ či rovnou URNA?), premiér byl v té době na zahraniční cestě v Rusku. Je už jen hořkou tečkou, že pro normu hlasoval bez připomínek i ministr školství Petr Fiala, který v knize „Politika jaká nemá být“ formuloval několik zásadních obecných důvodů, které by jej měly vést naopak k odmítnutí tohoto zákona.

Zákon jako mediální kýč

Ministr spravedlnosti a místopředseda ODS Blažek je znám svojí kritikou médií a slovním šermováním ve smyslu „nenecháme si přece od novinářů nic diktovat!“. Kdo však zaznamenal jeho názorový kotrmelec ohledně návrhu zákona o státním zastupitelství, musí se logicky ptát po důvodech takového obratu. Ty musí být totiž mimořádně silné. Anebo má Lenka Bradáčová výjimečný přesvědčovací talent, který s jejím ženským šarmem zapůsobil i na ministra Blažka.

Ať už je za tímto názorovým obratem cokoliv, jindy k médiím kritický ministr Blažek nechává nejen bez povšimnutí chyby, kterých se novináři při hodnocení a referování o tomto zákonu dopouštějí, ale dokonce je sám aktivně šíří a používá v argumentaci.

Shrňme si tedy základní mediální mýty okolo návrhu zákona o státním zastupitelství:

Mýtus č. 1: „Nový zákon o státním zastupitelství přináší zásadní posun k lepšímu v boji proti korupci a závažné hospodářské kriminalitě“.

Pokud zákon vejde v platnost a zruší se vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci, zaniknou i tzv. speciální odbory (OZHFK – Odbor závažné finanční kriminality a korupce) působící při vrchních státních zastupitelstvích.

Nahradit je má ze zákona nový „Úřad pro potírání korupce“, v jehož čele bude stát náměstek nejvyššího státního zástupce. Šéf OZHFK VSZ v Olomouci Petr Šereda k tomu ovšem v rozhovoru pro Lidové noviny ze dne 13. 4. 2013 uvádí: „Odhady útvaru s 15 až 20 státními zástupci jsou iluzorní. Podle návrhu by na něj měla přejít agenda z dnešních dvou specializovaných odborů pro hospodářskou kriminalitu v Praze a Olomouci – to je dnes celkem 24 státních zástupců. K tomu by měl dělat novou agendu: korupci, veřejné zakázky, trestné činy úředních osob. Jen v roce 2011 bylo zhruba 220 případů osob stíhaných pro úplatkářství a 95 policistů pro zneužití pravomoci. Zjevně by na to bylo třeba nejméně 40 státních zástupců. Do jeho působnosti mají spadat trestné činy ke škodě státu se škodou nad 150 milionů korun. Výborně, sám po tom dva roky volám. Ale umíte si v souhrnu představit to množství případů? Dosud nikdo neudělal důkladnou analýzu, podle mě by musel nový úřad celkem prověřovat 400 až 500 případů ročně.“

Bývalý vrchní státní zástupce v Praze, exnáměstek Pavla Zemana a jeho bývalý blízký spolupracovník Stanislav Mečl pak v Právu 4.4. 2013 k rizikům rušení vrchních státních zastupitelství dodává: „Prozatím jsme se totiž nedokázali vypořádat ani s dědictvím minulosti (např. armádní veřejné zakázky, privatizace či nevýhodné závazkové vztahy některých korporací se státní či komunální účastí a související legalizace výnosů z trestné činnosti) a již stojíme před novými závažnými výzvami (systémová korupce, prorůstání organizovaného zločinu do státních struktur, nové formy kyberzločinu, zneužívání eurofondů, financování terorismu, trestní odpovědnost korporací a celá řada dalších). Zda je za této situace vhodné a racionální rušit jeden z článků soustavy státních zastupitelství, je proto otázkou zásadního významu.“

Podotýkám, že na již zmíněném semináři v Senátu nebyl nikdo ze zúčastněných autorů, spoluautorů či zastánců návrhu zákona schopen přesně určit nejen to, jakým způsobem bude řešen výběr případů, které bude dozorovat onen „Úřad pro potírání korupce“, ale ani vysvětlit, co se stane s případy, které již dnes řeší speciální odbory vrchních státních zastupitelství. Typicky české „ono se to nějak vyřeší, už se na tom pracuje“, které zaznělo, přece v nikom soudném nemohlo a nemůže vzbuzovat žádnou důvěru. Tak zásadní věc měla být vyřešena již předtím, než zákon doputoval na vládu a míří do Poslanecké sněmovny.

Mýtus č. 2: „Nový zákon sníží korupční rizika uvnitř soustavy státního zastupitelství.“

Někteří státní zástupci, a to dokonce i ti donedávna z nejbližších autorům návrhu, se domnívají, že návrh zákona zvětšuje prostor pro korupci i v rámci soustavy státního zastupitelství.Stanislav Mečl použil v Lidových novinách v již zmiňovaném článku dokonce tato slova:„Dopady navrhované úpravy jsou zjevné – snadnost budování klientelistických sítí v soustavě státního zastupitelství, a pokud do systému vstoupí korupce, potom i ohrožení klíčových funkcí veřejné žaloby při ochraně veřejného zájmu a spravedlnosti.“

Důvody, které jej k tak zásadnímu závěru vedly, jsou následující: systém kariérního hodnocení státních zástupců, který podle něj v navržené podobě povede k „neprotivení se vedoucímu státnímu zástupci“, absence výběrových řízení na některé vedoucí funkce v soustavě a pravidel pro překládání uvnitř úřadu a především způsob výběru státních zástupců pro nově vzniklý Úřad pro potírání korupce, včetně principů jeho fungování. „Nejproblematičtějším se však jeví způsob jmenování vedoucího Úřadu pro potírání korupce a přidělování státních zástupců k tomuto úřadu. Úřad by se měl zabývat tou nejsofistikovanější a nejzávažnější ekonomickou kriminalitou a bojem s terorismem, což nepochybně vyžaduje speciální znalosti a zkušenosti. Úkoly úřadu však mají dle návrhu zákona (s odkazem na možné vyhoření či riziko vzniku nežádoucích osobních kontaktů) plnit dočasně přidělení státní zástupci – stážisté –, a to jen na dobu určitou. Pokračování jejich stáže bude přitom v zásadě odvislé od toho, jak se „osvědčí“. Nemluvě již o tom, že stáž lze kdykoli a bez odůvodnění zrušit. Zákon nestanovuje žádné požadavky na stážující státní zástupce, nepožaduje bezpečnostní prověrku, nepožaduje žádnou praxi, zkušenost či speciální dovednost. Postačí pouhopouhé projednání s poradním sborem, přičemž ani jeho negativní stanovisko není důvodem pro nepřidělení státního zástupce k tomuto úřadu. Pro úplnost je potřeba uvést, že navrhovaný zákon umožňuje nejvyššímu státnímu zástupci bez účinného korektivu (pouhé projednání návrhu v poradním sboru za účinný korektiv považovat nelze) jmenovat vedoucího úřadu, přidělovat státní zástupce k úřadu a též nad jejich činností vykonávat dohled. Vše bez výběrového řízení, bez jasných pravidel a bez účinné kontroly.“

Na zvýšení korupčních rizik spojených s rušením vrchních státních zastupitelství a zřízením Úřadu pro potírání korupce upozorňují i připomínky k zákonu od samotných státních zástupců. Ti poukazují ve svých výtkách i na aktuální kauzu soudce Havlína, v níž se ukázala rizika koncentrace jedné agendy u omezeného okruhu osob: „Koncentrace zejména korupční agendy do rukou několika státních zástupců u jednoho útvaru je krokem jednoznačně rizikovým a ve svém důsledku vlastně ‚prokorupčním‘, neboť sledovat a případně ovlivňovat jeden útvar je pro potencionálního zájemce jistě mnohem jednodušší, než kdyby daná agenda zůstala decentralizovaná podle obecné dozorové příslušnosti. V důvodové zprávě se neargumentuje žádným konkrétním případem, kdy by postupem dosavadně příslušného dozorového státního zástupce byla zmařena žalobní potencionalita v jakékoliv korupční věci. Trendem by naopak mělo být ‚speciály‘ nezřizovat, neboť soustředění jedné agendy trestního řízení z celé republiky do jednoho místa a její řešení neustále stejnými státními zástupci, je vždycky korupčně rizikové. (viz aktuálně kauza soudce Havlína v případě dopravní trestní činnosti).“ (Z připomínek jednoho krajského státního zastupitelství k návrhu zákona o státním zastupitelství.)

Šéf olomouckého OZHFK Šereda navíc přidává ještě jednu ne nepodstatnou námitku, totiž otázku případné delegace případu pro podjatost, kdy z pražského VSZ přešlo do Olomouce z tohoto důvodu několik velkých kauz. Jak bude tato věc řešena po zrušení vrchních stupňů a vzniku jednoho Úřadu, je další nezodpovězenou otázkou.

Vzhledem k tomu, jakou mocí i autonomií bude tento Úřad pro potírání korupce vybaven, jak mohutně bude zasahovat do veřejného života, především do politické soutěže, se tyto výtky jeví jako velmi zásadní a hodné zřetele. Je s podivem, že tak zásadní otázky ve veřejné debatě nezaznívají, ačkoliv jdou naprosto proti všeobecně tradovanému obrazu tohoto zákona coby protikorupčního nástroje.

Mýtus č. 3: „Nový zákon zvýší nezávislost státních zástupců.“

Jedná se o jeden z hlavních, ne-li hlavní, argument navrhovatelů zákona a je jako mantra omílán i těmi novináři či politiky, kteří zákon ani neměli v ruce, ale o to více jsou o této tezi přesvědčeni. Je sice pravdou, že zákon odnímá vládě právo odvolat nejvyššího státního zástupce během jeho desetiletého funkčního období a při jeho výběru jí limituje tím, že pravomoc jmenovat svěřuje do rukou prezidenta republiky. Na stranu druhou však vytváří z nejvyššího státního zástupce jednoho z nejmocnějších a nejinformovanějších mužů ve státě s pravomocí zásadním způsobem zasahovat do trestních řízení i na nejnižším, okresním, stupni soustavy. Zákon totiž naprosto neguje filozofii původního zákona z dílny profesora Zoulíka, který postavil soustavu státního zastupitelství na principu naprosté autonomie jednotlivých článků soustavy, aby nebylo možné státní zástupce monokraticky řídit tak, jako tomu bylo za éry komunistické prokuratury.

Návrh nového zákona je naopak návratem k tomuto modelu prokuratury coby monokratického orgánu, jakkoliv se to snaží zastřít mnoha „vějičkami“ v podobě formálních brzd. A co více, v mnoha oblastech komunistický model ještě překračuje a to především zřízením svého jakéhosi „klacku“ v podobě Úřadu pro potírání korupce, nad nímž bude vykonávat přímý dohled právě nejvyšší státní zástupce. I v samotné důvodové zprávě k návrhu zákona se sice hovoří o tom, že státní zastupitelství je stále součástí moci výkonné, jak ji zná Ústava, avšak že se jedná již jen o formalismus, dokládají termíny o jakési „širší moci justiční“, do níž státní zastupitelství spadá.

Na tuto nezdravou a rizikovou koncentraci moci upozorňují i samotní státní zástupci. Již zmiňovaný Petr Šereda z VSZ Olomouc – „Krom výhrad, o nichž už jsme mluvili, mi vadí koncentrace moci v rukou nejvyššího státního zástupce“ (LN, 13.4. 2013) – či Stanislav Mečl: „Neméně důležitým důvodem k zamyšlení je skutečně značná koncentrace agend u NSZ. (…) Podle nového zákona k tomu dále přibude dohledová činnost NSZ nad všemi krajskými státními zastupitelstvími, včetně rozhodování o opravných prostředcích proti jejich rozhodnutím a především výkon dohledu nad činností státních zástupců působících v Úřadu pro potírání korupce.“ (Právo, 4.4. 2013).

Zcela zásadní připomínky proti tomuto návratu k modelu komunistické prokuratury zaznívaly i od vedoucích státních zástupců v rámci projednávání zákona v resortu spravedlnosti: „Při fungování soustavy státního zastupitelství do současné doby se nejvíce osvědčilo právě mocenské oddělení základních stupňů od stupňů nejvyšších, a je proto nepochopitelné, z jakého důvodu se má soustava vrátit k centralizovanému modelu, kdy nepochybně model nejvyššího centra, které se o vše postará a může s definitivní platností rychle zasáhnout, je sice fascinující a lákavý, ale je přesně tím, čemu by se měly demokratické státy vyhnout. Takový model vybízí k ovládnutí soustavy skrze jednu osobu. Nejvyšší státní zastupitelství, které nyní stojí nejvýše hlavně proto, aby bylo partnerem nejvyššího stupně soustavy soudní a aby metodicky vedlo ostatní stupně soustavy státního zastupitelství a sjednocovalo jejich praxi, by se v případě přijetí nového zákona změnilo v ústřední článek, který bude fakticky neomezeně vládnout a ještě k tomu bude mít k dispozici nástroj v podobě Úřadu pro potírání korupce, který se prakticky dle navrhované zákonné úpravy vymyká jakékoliv nezávislé instanční vnější kontrole v rámci dohledu, jakož i nezávislému druhoinstančnímu přezkumnému řízení rozhodování státních zástupců Úřadu dle trestního řádu, neboť vše bude probíhat pouze ze stupně Nejvyššího státního zastupitelství.“ (Z interních připomínek jednoho krajského státního zastupitelství).

Obava z přeměny Nejvyššího státního zastupitelství v superúřad, navíc vybavený prakticky nekontrolovatelným „klackem“ v podobě Úřadu pro potírání korupce, je znát i z diskusí, které jsem měl v uplynulých týdnech s několika stále ještě aktivními státními zástupci, z nichž někteří vykonávají i vedoucí funkce. Z názorů vybírám jeden za všechny, který nejlépe a polopaticky vysvětluje, co nastane, bude-li tento zákon schválen v navržené podobě:

„Popis onoho praktického důsledku koncentrace moci v rukou NSZ: Ten spočívá ve faktu, že zrušením VSZ přejde NSZ do pozice dohledového zastupitelství vůči krajům, kde se odehrává postih zhruba 98% největších kauz. Bude mít právo je od začátku sledovat, o všem do 24 hodin dostávat informace (na to je pokyn NSZ o informacích a je závazný) a následně dávat stanoviska k postupu ve stíhání. Pokud se jim nebude postup líbit, opět mohou dát závazný pokyn koho a jak stíhat či taky nestíhat, případně, budou-li nespokojeni, věc atrahují na sebe. Celá ta dnešní snaha odbřemenit UOKFK je vedena snahou vytvořit elitní policejní útvar policie a následně v podobě protikorupčního útvaru SZ dozorový útvar, který bude moci podle vlastních úvah stíhat elitně - tedy jen tehdy, kdy představitel DOBRA usoudí, že je to třeba. Tedy kolem a kolem, zrušením VSZ Zeman a Bradáčová budou zcela ovládat těch zbylých 98% závažné kriminality a přidělovat jim známku - závažné, tedy pro útvar a bagatelní, tedy pro kraj, kterému ale dáme pokyn, co s tím udělat. A mimochodem, ta atmosféra dnes už je taková, že ani pokyn netřeba dávat. Státní zástupci se bojí tak, že udělají bez pokynu, co se jim řekne.“

Zrušení prokuratury a její nahrazení modelem autonomní soustavy státních zastupitelství bylo na podzim roku 1993 jedním ze symbolů přechodu k demokracii. Je proto nutné se ptát, co se stalo tak zásadního, že se v tak klíčové oblasti, jakou je trestní politika státu, vydáváme na cestu zpět nejen před rok 1994, ale v mnoha oblastech i před rok 1989. A proč se to vše odehrává v podivné, inkviziční atmosféře, při absenci názorů autorit na trestní právo a vědomí, že původní zákon psal všemi respektovaný odborník, profesor Zoulík, zatímco o této normě víme jen to, že ji „přece podporuje Bradáčová se Zemanem“.

Opozice proti politice

„Musíme státní zastupitelství odpolitizovat“, zní unisono zprava zleva od obhájců návrhu zákona i od většiny novinářů. Trend depolitizace veřejného života zasáhl v minulých letech mnoho jeho oblastí. První na řadu z významných funkcionářů přišel policejní prezident. „Bude-li vybírán ve výběrovém řízení, je to přece záruka, že se na tuto pozici dostane opravdu kvalitní kandidát a je přece správně, aby ti hnusní politici neměli na jeho odvolávání vliv“, byly hlavní argumenty pro tuto změnu. Výsledkem bylo, že policejní prezident Martinů odcházel v slzách poté, co ho k tomu musel přesvědčit až na Pražském hradě prezident republiky, aby jej nahradil Petr Lessy, kterého se pak vláda, respektive ministr vnitra, pro hluboké neshody a nesoulad musel zbavovat velmi podivným způsobem, hraničícím se zneužitím pravomoci, jež je navíc nyní předmětem ostudného soudního řízení. Politikům, respektive ministrovi vnitra, byla také odebrána policejní inspekce, z níž se utvořila všemocná Generální inspekce bezpečnostních sborů, která sice podléhá kontrole poslaneckým výborem, ale je to spíše kontrola formální a sami poslanci přisvědčují, že jsou v podstatě pouze fíkovým listem. Výsledkem „odpolitizovávání“ je i zavedení přímé volby prezidenta, jakkoliv to zní paradoxně. Zásadní ústavní změna byla bez hlubší diskuse o možných dopadech na fungování politického a ústavního systému přijata na základě veřejné objednávky, formulované médii. Politici rezignovali a jednali v duchu hesla někdejšího ředitele TV Nova Vladimíra Železného „když to lidi chtějí, tak mi jim to dáme“. Výsledkem je, jak nedávno trefně popsal politolog Michal Kubát, že „místo oleje jsme do soukolí státu nasypali písek“. Prostě a jednoduše – celá tahle módní vlna odpolitizovávání veřejného života připomíná scénu z Postřižin, v nichž Pepin s paní sládkovou zkracují, na co přijdou, protože je přece „doba zkracování“.

Jak už to tak v politice bývá, staré, okoukané koryfeje „odpolitizovávání“ nahrazují noví, kteří jdou v tomto úsilí ještě dál a navrhují dokonce referenda o odvolávání politiků, negativní hlasy při volbě poslanců či dokonce slibují veřejná výběrová řízení na pozice ministrů vlády. Uvidíme, zda tomu bude někdo schopný na politické scéně čelit či zda se naopak – jak tomu bylo doposud – politické strany přizpůsobí a budou, ve strachu z toho, aby nezůstaly pozadu, odpolitizovávat s ještě větší vervou. Přitom princip voleného zástupce lidu, který musí každé čtyři roky skládat voličům účty, je to nejdemokratičtější řešení. Odpolitizovávání je trend, který naopak zmenšuje demokratický prostor a ve svém důsledku i práva občana-voliče. Ve společnosti tak vedle historicky oddělené moci soudní vznikají jakási kastovní, autonomní společenství se svými vlastními vnitřními pravidly pro vstup, postup i výstup, do nichž již není možné z pozice demokraticky zvoleného orgánu zasahovat.

Podobně nepromyšleně, v hysterické debatě a na vlně odpolitizovávání, jako byla přijímána například změna volby prezidenta, probíhá prosazování nového zákona o státním zastupitelství. Je na politicích a jejich odpovědnosti, zda své voliče, které zastupují, zbaví dalšího práva a oni sami své pravomoci určovat trestní politiku státu. Je to velká, historická odpovědnost a jistě nelehká situace. Na druhé straně je zde však obrovské riziko vzniku superúřadu s výkonným „klackem“, který nebude s to nikdo minimálně dalších deset let uhlídat.

Na začátku článku jsem zmiňoval vystoupení filosofa Václava Bělohradského na konferenci o korupci. Vrátím se k němu i na konci. V článku o této konferenci, který publikoval Deník Referendum, totiž stojí i toto: „Veřejnosti prezentovaný boj proti korupci je ukázkou kýče, který svolává lidi do boje proti zlu. Zastírá tak, že problém je v systému, nikoli v selhání jednotlivců. Tvrdí, že lidi je třeba jen vyměnit za nové, poctivé. Ale to je iluze. Co všechno je vlastně korupce a kde je hranice mezi legálním a legitimním, táže se Bělohradský. Bělohradský uvedl příklad amerického velvyslance v ČR Normana Eisena, který po příjezdu do země prohlásil, že přijel pomoci boji s korupcí. Zároveň však jedním dechem přiznal, že přišel lobbovat za americkou společnost Westinghouse a její roli při výstavbě Temelína. Rozpor v tom neviděl.“

Tož tak.

Publikováno se souhlasem vydavatele.