Prý si otázkou, proč u nás tolik lidí nadává na EU, láme hlavu už týden. Když pominu, že musí žít ve skleníku, všiml-li si teprve před týdnem, jak navzdory mediálnímu velebení “evropského integračního projektu” si lidé o EU už dávno myslí své, pokusím se mu pomoci s odpovědí. Ta je totiž vážná a zásadní.

Michal Musil vidí dva hlavní zdroje narůstajícího odporu naší veřejnosti k Evropské unii: Václava Klause a chabou zkušenost s hrůzami II. světové války, proti jejímuž opakování byl údajně evropský projekt zbudován.

O Václavu Klausovi píše: “Tento na kontinentální poměry jedinečně euroskeptický státník by nejraději vrátil Evropu zpátky před začátek integrace (asi někam do roku 1945 chce se uštěpačně dodat).” To není uštěpačnost, ale lež. Tou se ale ke své odpovědi nedobere. Prezident republiky po dlouhá léta opakuje totéž: Opravdu je třeba se vrátit – kdyby to bylo možné, což není – před Maastrichtskou  smlouvu. Zde spočívá základní chyba evropské integrace, protože volný pohyb zboží, myšlenk a občanů po kontinentu politické elity zaměnily za násilné směřování k federální Říši. Jinými slovy, Václav Klaus se nestaví proti integraci jako takové, ale od počátku varuje před nutným neúspěchem všech projektů sociálního inženýrství. Neb si jeden takový (vzhledem k věku asi narozdíl od pana Musila) prožil na vlastní kůži. A jako erudovaný ekonom má svou zkušenost také teoreticky podloženou.