Petr Příhoda: Opět o kultuře politické rozpravy

01.05.2012 15:28

Deník Právo napsal: „Po ostré debatě vláda přežila.“ – To, co ve Sněmovně předcházelo vyslovení důvěry vládě, lze nazvat debatou jen v uvozovkách. Tím méně debatou ostrou. Ostrých výrazů tam zazněla spousta, ale obecný účinek byl otupující, neboť řečová i myšlenková úroveň těch projevů byla žalostná. Ale to lze chápat.

Petr Příhoda: Opět o kultuře politické rozpravy
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Nečas s Karolínou Peake ve sněmovně

Mluvili převážně levicoví poslanci. S výjimkou komunisty Dolejše, jehož projev měl přijatelnou formu i věcný obsah, to byl proud verbální monotonie. Protože bylo předem jasno, jak konečné hlasování dopadne, je třeba hledat funkci tzv. rozpravy jinde. Myslím, že opozice se potřebovala odreagovat, projevit nespokojenost se stávajícím poměrem sil ve Sněmovně, sdělit koalici, co k ní cítí, a tím jí dle možnost ztrpčit zatímní vítězství. Učinila dobře, když svou reakci neprotahovala do půlnoci. Zřejmě potvrdila nevážnost veřejnosti vůči parlamentu, ale s tím se asi nedá nic dělat.  

Raději se zaměřím na méně obsáhlé téma, na němž lze ukázat zblízka, jak a proč jsou politické debaty pouhými debatami v uvozovkách. Tím tématem je konflikt dvou neslučitelných interpretací, čili vzájemně si odporujících výkladů. Jedním je výklad předkládaný lidmi kolem pánů Johna a Bárty, přejímaný levicí, druhým je výklad, jak ho chápe stávající koalice. Točí se kolem výrazu „přeběhlíci“. Zda ho uvedli do médií stávající VV, anebo sami novináři, neumím zjistit.  

Koaliční námitka, že přeběhlík je ten, kdo přeběhl odněkud někam jinam, má svou logiku. Takto lze vnímat někdejší krok pánů Melčáka a Pohanky. Ti opustili pozice vlastní strany a připojili se ke straně opačné, která už dříve hájila pozice, které jejich původní strana pranýřovala. V případě lidí kolem Karolíny Peake je to jiné. Strana VV, nebo aspoň většina jejího vedení, prodělávala v poslední době turbulentní a zvenčí málo srozumitelnou proměnu názorů a stanovisek. Na to poukazovala i levice, pokud to bylo možno použít jako nástroje kritiky koaliční vlády.  

Onu turbulentní proměnu však nelze označit za organický vývoj kolektivního vědomí VV. Takový vývoj bývá součástí života mnohých politických stran, možná dokonce každé. Nebyl organický, protože jeho spouštěčem byly předem nečekané pohromy této strany, které vznikly v jejích vlastních řadách. Možná bychom jim mohli říkat po vzoru Nassima Taleba „černé labutě“. Tou první byla vzpoura slečny Kočí. Ta druhá byla jejím pokračováním, totiž trestní kauza pánů Bárty a Škárky. Chcete-li, můžete k nim přičíst i neslavnou kariéru pana Dobeše, tehdy ministra školství. VV se tak ocitly v závažné vnitřní krizi, z níž strana nebyla schopna najít východisko.  

Pozorný občan si mohl všimnout, že ne všichni lidé z vedení VV zaujali k jejich krizi shodný postoj. Většina ji začala přisuzovat komplotu zvenčí. Menšina se od ní – možná v tichosti – distancovala, posléze stranu opustila a pokouší se definovat vlastní platformu. To ale není přeběhlictví. To je schizma, čili vnitrostranický rozkol. Je pravda, že odloučená platforma představuje oproti původní substanci třetinu, tedy menšinu. Myslím, že to není podstatné. Zpochybňovat legalitu či legitimitu vnitrostranického rozkolu může být propagačně výhodné, ale je to marné.  

Vnitrostranické rozkoly jsou prostě součástí politických dějin. Takto vznikly po 1. světové válce komunistické strany; žádní přeběhlíci. Takto se za 1. republiky odloučila strana živnostníků od Národní demokracie. Tak vznikla v průběhu krize ODS i US, i když časem pohořela. Tak vznikla i platforma paní Peake. Hádky o to, zda jsou přeběhlíky, odběhlíky apod., k ničemu nevedou. Platforma se distancovala, „odběhla“ od nečitelné taktiky VV posledních měsíců, nikoli od koaličního programu.  

Tvrdit, že si svou existenci nezajistila řádnými volbami, je pravda, ale zbytečná: v době voleb tu ještě nebyla. Její členové mají přitom řádný poslanecký mandát. Tvrdit, že nemá oporu v členské základně VV, je ošidné. Nevíme, nakolik je to členstvo strukturovaným a životaschopným společenstvím. A tvrdit, že se vládní koalice netěší podpoře veřejnosti, je sice významné, ale podle pravidel politické hry nejsou směrodatným ukazatelem momentální voličské preference, ale volby. Proto ani úspěšná a varovná odborářská manifestace není rozhodujícím argumentem. Sto tisíc manifestantů není totéž, co cca 7 milionů oprávněných voličů.  

Zřejmě nezbývá, než se se stávajícím rozložením politické reprezentace smířit. Pro vládní koalici bude nesnadné spolupracovat s rozkolnickou platformou či stranou a mít navíc proti sobě senátní většinu. Měli bychom vědět, že její úsilí o zachování stávajících poměrů na parlamentní scéně ji bude nadmíru zaměstnávat, což sníží její dělnost. K naší škodě. – A boj různých výkladů toho, co se vlastně v naší společnosti děje, bude i nadále balvanem na šíji naší politiky.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: rozhlas.cz

PhDr. Lubomír Zaorálek byl položen dotaz

Stejné mzdy za stejnou práci v celé Evropě

Zajímalo by mě, jak toho chcete docílit? A kde by třeba podniky nebo zaměstnavatelé na dorovnání mezd měli brát peníze?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Odložené Vrbětice: „Policie se zachránila.” Obvinění Koudelky

4:44 Odložené Vrbětice: „Policie se zachránila.” Obvinění Koudelky

Zdaleka ne všichni dotčení hráči se smířili s policejním konstatováním o konci vyšetřování výbuchů v…