Parkanové politický příběh je toho dokonalým příkladem. Přeběhla nejprve z ODA do KDU-ČSL a od ní pak k TOP 09. Ostatně stejně jako mnozí její kolegové.
Tím jasně prokázala, že jí nejde o ideovou principiálnost a charakterovou pevnost, ale prostě o prospěch plynoucí z průběžně měněných výtahů ke kariéře.
Vystřídala na politické scéně hromadu funkcí, nejviditelněji post ministra spravedlnosti a ministra obrany, přičemž přinejmenším u toho druhého nemohla rozhodovat její kvalifikace a praxe podnikového právníka v plemenářských závodech, nýbrž jen a pouze takzvané politické rozhodnutí. A jak plyne ze všech dnes viditelných okolností, bylo to špatné rozhodnutí.
Dobře tato fakta komentují dva lidé z odlišných názorových koutů, kteří dokreslují Parkanové politický a konec konců i lidský profil. Její bývalý stranický šéf Jiří Čunek o ní v reportážním pořadu České televize 168 hodin řekl toto: „Potřebuje vždycky nějakou silnou postavu, oporu. A kdo jí tuto možnost nabídne, tak toho se drží.“ A co se týče jejího odborného rozhodování, dodal Jiří Čunek i toto: „Vždycky ten materiál přečetla, a pokud tam byla nějaká otázka, která byla nad její síly, tak jí většinou pomohl ministr Kalousek.“
Ještě explicitněji se vyjádřil emeritní místopředseda ODS Miroslav Macek na svém blogu: „Je zajímavé, že se málokdo z novinářů zamyslel nad tím, proč byla na funkci ministra obrany kdysi vybrána zrovna Vlasta Parkanová, armádní problematikou (a lecjakou další) zcela nedotknutá. Přitom právě její neschopnost kombinovaná s touhou po funkci byla hlavním důvodem. Neboť jen tak mohli za jejími zády nerušeně pracovat šíbři na výhodné zakázce (výhodné, samozřejmě, jen pro ně). Takže vina Vlasty Parkanové je typickou vinou „bílého koně“ . Teď jde jen o to, jestli má alespoň tu trošku fištrónu, aby se namísto vykrucování rozpomněla na ty skutečné zločince v pozadí. Do jednoho je zná.“
Je zřejmé, že na kauze Parkanové se zviditelňují a budou zviditelňovat i mnozí další politici, kteří k tomu mají mimořádně lákavou příležitost v Poslanecké sněmovně, jednající o vydání Parkanové k trestnímu stíhání. Ondřej Neff v Lidových novinách okolnosti tohoto procesu popsal vcelku přesně: „Výbor by měl posoudit, zdali policie má, nebo nemá oprávněný důvod k vyšetřování kolegyně poslankyně. Je věcí v konečné instanci soudu, aby prozkoumal celou kauzu a vynesl rozsudek. Soud samozřejmě bude muset - pokud k němu dojde - všechny zmíněné dokumenty prostudovat a k nim jistě mnohé další. Nalezení práva bude úkol velmi těžký a asi bude mít dopad i na budoucnost, třebaže u nás precedenční právo nemáme.
O složitosti věci svědčí současná debata kolem případu. Ventiluje se v ní 'Sobotkův dopis', který by měl podle jednoho náhledu Vlastě Parkanové zjednat trvalé alibi, kdežto podle jiného náhledu je nepodstatný. Ale i tato debata se točí kolem viny nebo neviny, tedy leze do zelí soudu. Nejde v ní o to, zdali policie je oprávněna vyšetřovat, nebo není oprávněna. Čiší z toho všeho snaha jakoby 'zjistit vinu' a na základě zjištění dát policii volný průchod, nebo nedat. To je postup nejenom špatný, to je postup zásadně zhoubný.
Především je zde civilizovaný princip presumpce neviny a podle něho je Vlasta Parkanová nevinná a byla by nevinná, i kdyby ji policie vyšetřovala v deseti kauzách najednou. Myslit si můžeme o její roli na ministerstvu co libo, ale na kauze samé to nic nemění. Všechny argumenty o kolektivním vládním rozhodnutí a emotivní výkřiky 'to by museli zavřít všechny' jsou nepodstatné. Policie chce případ vyšetřit a imunitní a mandátový výbor by měl především posoudit, zda to není politická šikana - proto jsou v něm zástupci všech parlamentních stran, aby se takové šikaně zabránilo. No a také, jestli to není šikana osobní nebo jinak nepřístojně motivovaná.“
Ať rozhodne Sněmovna o vydání kladně, nebo záporně, aféra Parkanové by měla provždy zůstat poučením, že když se o vážných expertních věcech rozhoduje výhradně takzvaně politicky, tedy víceméně diletantsky, je to živná půda pro ty, kdo z takové šachové partie dokážou odborně získat veškerý profit pro sebe. Podíváme-li se na obsazování ministerských postů v průběhu let dělících nás od listopadu 1989, zjišťujeme, že podobných kádrových absurdit už se nahromadilo docela dost.
Ostatně i dnešní ministr obrany Vondra je geolog, stejně jako ministryně kultury Hanáková učitelka a ministr dopravy vystudoval Fakultu sociálních věd, abychom spravedlivě jmenovali po jednom členu z každé koaliční strany. Je z toho patrné, že jmenovaná choroba není výsadou jedné či dvou partají, ale jde o epidemii zasahující celou českou politiku. Výsledky dnes schytává Vlasta Parkanová, ale především důvěra české veřejnosti v politiku, která se už pomalu blíží k oboru záporných čísel. Hodilo by se v této chvíli s jistým smutkem ocitovat starou známou píseň: Teď když máme, co jsme chtěli…
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
