Stejný systém umožňuje Japoncům dovézt vodu ve skleněné lahvi o objemu 0,3 litru z Francie, prodat ji za cenu, kterou si dotyčný může dovolit, a to vše v srdci jejich vlastniho regionu s minerálními prameny.

Zdivočelí spekulanti provádějí stovky elektronických mikroobchodů v jediné vteřině a tak ceny potravinových komodit už nezávisí na úrodě ani počasí, ale opisují podobné křivky jako ceny akcií Coca-Coly nebo Microsoftu. Ekonomika přestala být užitečným nástrojem a stala se z ní ideologie a hra. Copak celá světová ekonomická krize není ve skutečnosti výsledkem toho, že jedna banda šikovných lumpů více či méně legálně obehrála ostatní v celosvětové verzi stolní hry Monopoly? Mediální mainstream, většina občanské společnosti i politické reprezentace se utápí ve věčných diskusích o ekonomice, DPH a růstu ekonomického růstu. Banky v Evropě i u nás přitom mají vysoké zisky bez ohledu na krizi a recesi a finanční investoři vydělávají na růstu, na poklesu, na výnosu i na dluhu. Většina politických debat je o ekonomice, v hospodě se bavíme o ekonomice, v televizi slyšíme o ekonomice. Jako by to byl nějaký Svatý Grál dnešní doby. Podvědomě samozřejmě cítíme, že to není úplně ono. Jenže sami sebe neustále přesvědčujeme o významu bezvýznamného a bagatelizujeme skutečné problémy.

Ekonomické šílenství nakonec porodilo i komodifikaci životního prostředí. Jako bychom si mysleli, že na peníze jde přepočítat vše, od našeho zdraví po zničený prales. Jenže třeba takové vyhubení biologického druhu ocenit nelze, protože jej nelze vzít zpět. Žádné peníze to neumožní. Nelze ocenit zničení nějakého ekosystému, protože ani náhodou neumíme postihnout všechny jeho důsledky. A aby to nebylo málo, ekonomické vazby nám často nedovolují včas realizovat ani rozumná opatření v zájmu našeho vlastního zdraví. Do našeho životního prostředí se tak plíží látky, které ničí náš endokrinní systém, způsobují rakoviny, ovlivňují naše chování i naši plodnost a my diskutujeme o tom, jestli jejich zákaz nepoškodí ekonomický růst. V mořích se tvoří nové kontinenty vytvořené z odpadu, na pevnině se leckde nedá dýchat a my budeme počítat, jestli se nám vyplatí to řešit. Bez většího zachvění brvou ztrácíme jeden genetický poklad za druhým v rámci námi vyvolaného vymírání druhů a pokud to nejsou zrovna druhy, které jdou prodat, ani nás to moc netrápí.