Premiér Nečas: EU musí být unií konkurenceschopnosti

Dosavadní pravidla fungování eurozóny, tedy měnové unie, se ukázala jako zcela nedostatečná a odpovědí má být podle mínění většiny evropských politiků další velký posun evropské integrace k těsnější spolupráci.

S tímto závěrem souhlasím. Měnová unie skutečně nemůže fungovat bez významných přesunů pravomocí v oblasti rozpočtové politiky a politiky hospodářské na evropskou úroveň. To je holé konstatování faktu, které vůbec nesouvisí s tím, zda jsem takovému vývoji osobně nakloněn, či nikoli. Jedinou alternativou by bylo otevřeně si přiznat neúspěch, předčasnost vytvoření jednotné měny a následně se navrátit k národním měnám.

Podstatné ovšem je nalít si čistého vína a uznat, že taková proměna fungování eurozóny vyvolává pro dosavadní nečleny zásadní otázku, zda se za těchto podmínek společné měny účastnit. Odpověď na ni není triviální. Je nutné důkladně a racionálně zvážit všechny argumenty pro takové rozhodnutí. Bylo by proto chybou bez koncepčního a strategického přístupu rozhodovat o jednotlivých dílčích krocích, ať jde o podpis fiskálního paktu, nebo o budoucí podpis smlouvy o evropském stabilizačním mechanismu spojeném s masivními transfery našich peněz. V tuto chvíli musí začít kvalifikovaná politická debata o našem vztahu ke společné měně. Tvrdit, že rozhodování o euru je "ještě daleko", a nejlépe současně upozorňovat, že jsme se k tomu již zavázali (jako by nedošlo k podstatné změně závazku), je dětinské.

Na současné problémy eurozóny nahlížejme nikoli z hlediska pasivního hráče, který jen přijímá či odmítá, co je mu nabídnuto. Především bychom se měli zabývat tím, co v současné situaci sami od Evropské unie i eurozóny očekáváme a jaké priority tu chceme prosazovat. Jednoznačně tvrdím, že dosavadní kroky, jakkoli nezbytné pro stabilizaci eurozóny, jsou jen jednou částí řešení. Aby však byly důvěryhodné, musí se všem měřit stejným metrem. Sankce hrozící Maďarsku, přičemž obdobné ekonomické problémy má většina evropských zemí, toho nejsou nejlepším dokladem. Tou druhou částí je nastartování růstu a obnova konkurenceschopnosti evropských ekonomik. Na rozdíl od té první se přitom netýká primárně eurozóny, ale celé sedmadvacítky.

Bez zásadní vzpruhy své konkurenceschopnosti se státy, které mají dnes obtíže, přes masivní vnější pomoc dostanou během krátké doby do stejné situace. Proto je kromě rozpočtových škrtů zapotřebí zaměřit se i na prorůstová opatření. To ovšem zdaleka neplatí jen pro postižené státy na jihu Evropy, ale pro všechny země EU, nemají-li se během několika let ocitnout společně na periferii světového hospodářství (i když se budou vzájemně ujišťovat o tom, že jsou v "evropském jádru").

Obnova vnitřního trhu a volného obchodu

Bylo by ovšem chybou se domnívat, že jediným správným řešením je fiskální stimulace růstu. Evropa nyní potřebuje zejména obnovu agendy vnitřního trhu. Je neúnosné, že téměř dvě třetiny sektoru služeb nejsou součástí společného trhu a Evropská komise dělá jen velmi málo pro to, aby to změnila. Stále nemáme jednotný evropský patent. Je nepochopitelné, jak málo aktivní je EU ve věcech jednotného digitálního trhu. V oblasti energetiky jsme jedním z několika států, které implementovaly klíčový třetí energetický balíček, posouvající významným směrem dál liberalizaci tohoto sektoru.

Zdá se, jako by se v Evropě objevoval významný proud, jehož cílem je blokovat další integraci tam, kde má smysl zejména, tedy v odstraňování bariér mezi evropskými ekonomikami. Namísto toho se hledají náhrady s bombasticky znějícími názvy, jež jako by měly zakrýt neschopnost našeho společenství být více aktivní tam, kde je to nejvíce zapotřebí. Místo podpory konkurenceschopnosti se pod heslem "hospodářské unie" stále častěji chápe jen sbližování daňových a sociálních systémů, které ve skutečnosti konkurenceschopnost podvazuje a likviduje i zdravou soutěž mezi státy EU ve vytváření prostředí příznivěji naladěného podnikání a hospodářského růstu.

Harmonizaci daní v EU, jež by prospěla spíše státům, které svou nízkou konkurenceschopnost chtějí vnutit i ostatním, skutečně nepotřebujeme. Zvláště pokud se v argumentaci vytrhuje jeden typ daně (třeba firemní) bez ohledu na další související položky, třeba zdanění práce. Opravdu nepotřebujeme systém, kdy budou mít všechny státy Unie sice stejný, ale v celosvětovém kontextu zcela nekonkurenceschopný model ekonomiky. Jediným řešením jeho udržitelnosti by pak ostatně muselo být uzavření evropského hospodářství před světem.

Ve skutečnosti je nutný pravý opak. Unie by měla co nejdříve dokončit jednání o dohodách o volném obchodu s Indií, Kanadou, státy Východního partnerství, ale i dalšími klíčovými hráči světa. Namísto vzájemně recipročního protekcionismu potřebujeme vzájemné otevření a evropskou proexportní politiku.

Zaměřme unijní rozpočet na podporu růstu

Má-li být takové otevírání vůbec co platné, musíme také učinit naši výrobu konkurenceschopnou. Cestou k tomu není ani tak snižování nákladů a sociálních standardů, ale investice do nových technologií, inovací, vědy a výzkumu. Právě zde může - a měla by - být Unie velmi aktivní. Zatímco dosud byl její rozpočet založen na "tupých transferech" bez náznaku skutečné podpory růstu a konkurenceschopnosti, nyní je nezbytné jej od základů změnit a soustředit podporu do oblastí, kde je peněz nejvíce zapotřebí, jako je například věda a výzkum. Bez ohledu na národní egoismy, vedené pouze snahou dostat co nejvíc peněz do "národní obálky" bez ohledu na účel a smysluplnost. Na unijní rozpočet nahlížejme z hlediska zájmů evropské ekonomiky a evropské konkurenceschopnosti jako celku.

Samozřejmě větší koncentrace společného rozpočtu na růst a konkurenceschopnost nemusí znamenat jeho navýšení. Jde o to, utrácet lépe, nikoli nezbytně více. Případné škrty - ospravedlnitelné jistě i situací v národních rozpočtech - však nesmí zasahovat právě ty agendy, které jsou z hlediska uvedeného cíle klíčové. K nim patří jistě i kohezní politika, pokud bude fungovat lépe než doposud a nestane se "sladkým jedem", který povede jen k dlouhodobé závislosti. Není jistě náhodou, že dnešní státy s problémy byly dlouhodobě největším příjemcem kohezních peněz. Tato skutečnost se však nesmí stát obecným argumentem proti politice soudržnosti, ale spíše mementem vedoucím k jejímu většímu provázání s klíčovými růstovými agendami.

Ano, "více Evropy", ale tam, kde je to zapotřebí Chci zdůraznit, že Česká republika je mezi zeměmi, které prosazují, aby Evropská unie byla aktivnější v prorůstových agendách, podpoře vnitřního trhu, konkurenceschopnosti a evropského průmyslu. Společně s dalšími dvanácti kolegy premiéry jsme v tomto duchu zaslali předsedům Evropské komise a Evropské rady dopis vyzývající ke zrychlení integračního procesu v této oblasti. Možná se to někomu může zdát v kontextu současných diskusí paradoxní, ale naše vláda patří k velmi prointegračně orientovaným. Pouze si konečně musíme uvědomit, že diskuse v Unii se dnes nevede o to, zda je více, nebo méně Evropy, ale o to, jakou má mít další integrace podobu a na které oblasti má být zaměřena.

Nenechme se proto zmást těmi, kdo "svou" podobu integrace prezentují jako jedinou správnou a evropskou a zastánce jiných modelů odsuzují jako špatné Evropany. Paradoxně jsou to ostatně většinou lidé, kteří o skutečném prohlubování sjednocování v klasických jádrových oblastech evropské integrace nechtějí ani slyšet a tento svůj odpor pouze umně zaobalují do hávu na odiv vystavovaného verbálního evropanství založeného jen na formě bez obsahu. Ostatně fiskální pakt přenáší řadu pravomocí na evropskou úroveň a mění rozhodovací procesy v eurozóně, aniž by za to poskytoval skutečně přísná pravidla rozpočtové disciplíny, kterou tato unie potřebuje jako sůl.

Doufám proto, že jím založená "fiskální unie" bude co nejdříve doplněna skutečnou "unií konkurenceschopnosti". Ta se nemusí opírat o žádné honosné pakty a změny primárního práva Evropské unie, ale o každodenní aktivitu Evropské komise i členských států v oblastech, kde už dávno aktivní být mohou, a pouze jim to zatím nejde.

RNDr. Petr Nečas
předseda strany
předseda vlády