Profesor Keller popsal nabídku pravice: Plaťte, nebo skončíte v bídě

Bylo čtvrt hodiny před šestou a sál byl poloprázdný. Ta čtvrt hodina do začátku přednášky populárního sociologa však stačila, aby se zaplnila všechna místa – takových dvě stě, dvě stě padesát lidí.

Nejen "staří" a žádná nuda

A kdo by čekal jen starší generaci, mýlil by se. A kdo by čekal nudu, mýlil by se dvojnásob. Můžete s Janem Kellerem nesouhlasit, můžete se s ním přít, ale nemůžete mu ubrat na vtipu. A i při neradostných vizích se sál nejednou od srdce zasmál.

Jen se Jan Keller s posluchači přivítal, rovnou šlápl do tématu: „Domnívám se, že už nějakých dvacet třicet let se hraje v Evropě a ve vyspělých zemích mimo Evropu o osud středních vrstev. Zhruba sedmdesát procent Čechů, Moravanů a Slezanů patří do střeních vrstev, bráno příjmově,“ zahájil.

„Pod nimi je nějakých až pětadvacet procent nízkopříjmových, anebo lidí pod hranicí bídy. Těch posledně jmenovaných je u nás podle příjmů asi milion,“ podotkl Keller s poukazem, že příjmy jsou nicméně jen jedním z několika měřítek chudoby.

Dřív byla střední vrstva úzká

Z předešlých čísel pak podle Kellera vyplývá, že pět až deset procent domácností je nad středními vrstvami. „Jádrem středních vrstev je to, co už před sto lety rakouský politik a sociolog Karel Renner nazval servisní třídou. Mluvil tehdy o špičkových manažerech soukromých firem – tehdy se jim říkalo jinak – a o vysokých státních úřednících nebo úřednících veřejného sektoru,“ uvádí své posluchače Keller do obrazu.

„Ti lidé se poznali podle toho, že měli relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody v rozhodování, vyšší vzdělání a zaručené penzijní zajištění. A za toto všechno museli být naprosto loajální buď k majitelům firem, či k mocenské elitě – to podle toho, kde pracovali,“ vysvětlil Keller s poukazem, že šlo o vrstvu nepočetnou.

Ale po válce, to se to žilo...

Tento stav podle jeho slov trval zhruba do druhé světové války. Na přelomu padesátých a šedesátých let pak přišla obrovská demokratizace školství. „Mluvím o zemích jako je Francie, Velká Británie nebo Německo,“ doplnil sociolog s tím, že díky tomuto stavu začaly střední vrstvy obrovsky narůstat,“ rýsoval sociolog časovou linku.

„Dokonce narostly tak, že to na až sedmdesát procent obyvatel ve společnosti dotáhla i spousta potomků nízkopříjmových kategorií,“ konstatoval Keller. „A tyto střední (podle zmíněného Rennera z počátku dvacátého století servisní či služebné vrstvy) začaly považovat za naprosto automatické, že všichni budou mít vyšší vzdělání, solidní příjmy, perfektní sociální a hlavně penzijní zajištění a velkou autonomii v práci. Tak jako těch pár vyvolených, po první světové válce, kterých bylo velice málo,“ vysvětluje základní kámen úrazu Keller.

Bez důkazů: Opravdu bohatí si řekl A DOST

Myslí si totiž, byť to podle něj nejde dokázat, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ti skutečně bohatí řekli, že už to takhle dál nejde a začalo se stále více mluvit o tom, že společnost si žije nad své poměry.

Zpět do roku 1924

„Prostě si řekli, že kvalitní a vyšší vzdělání, dobré zajištění na stáří a kvalitní zdravotní péče tady nebude pro všechny, ale jenom pro ty, kteří budou naprosto loajální, ostatní si to nezaslouží,“ konstatoval Keller lakonicky. Prostě to, co si začínali nárokovat skoro všichni, si budou muset podle Kellera dotyční zasloužit.

A kdo si žije nad poměry? „To je naprosto jasné – střední vrstvy. Nikdo není tak cynický, aby tvrdil, že si nad poměry žijí ti, kteří jsou pod hranicí bídy. A nikdo není tak odvážný, aby tvrdil, že nad poměry si žijí ti, kteří mají miliardy korun,“ shrnul Keller. A nikdo v sále ani nedutal.

A tady podle sociologa ledacos svědčí o tom, že mocenská elita došla k závěru, že tak rozsáhlou armádu komfortně vydržovaných služebníků k ničemu nepotřebuje. „A že si vystačí se zlomkem populace, tak, jak tomu bylo v roce 1924, když Karl Renner začal spát o služebných vrstvách,“ předložil Keller posluchačům svůj neradostný závěr.

HDP už rostlo málo - bohatí se přestali dělit

A k tomu podotkl, že patrně není náhodou, že k tomuto rozhodnutí došlo v době, kdy začalo klesat tempo přírůstku hrubého domácího produktu. „Když totiž po druhé světové válce HDP v zemích jako je Francie nebo Německo rostlo o pět sedm procent ročně, tak i majetková a mocenská elita měla dost a mohla se podělit s početnými středními vrstvami,“ míní Keller.

„Jakmile se ale od dvou ropných krizí zpomalilo tempo růstu HDP, tak najednou ti úplně nahoře – domnívám se – usoudili, že už nemá cenu se s někým dělit, protože to roste tak pomalu, že se tak tak dostane na ně samotné,“ shrnul Keller a v sále lidé pokyvovali hlavami.

Chcete blíž k nám a sloužit? Zaplaťte si

A v tomto bodě podle Kellera přinesly vládnoucí elity novinku, že totiž zřejmě rozhodly, že budou kasírovat příslušníky středních vrstev. „Střední vrstvy už nebudou dostávat taková privilegia jako dříve. Naopak budou si muset zaplatit za to, aby mohli sloužit. Je to historicky taková novinka, že si někdo musí zaplatit za to, aby mohl zůstat ve služebném postavení. Kdo si nezaplatí, má smůlu,“ poslal Keller do sálu další dávku ne zcela nerealistického pesimismu.

A za co že si budou muset ti, kdo se chtějí v „servisní třídě udržet, zaplatit? Za to, co dříve patřilo k jejich „privilegiím“.

Platit tak podle Kellera budou za vzdělání, umožňující vstup do servisní třídy. „Budou platit za zdravotní péči, protože ta kvalitní umožňuje zůstat ve špičkové formě. A budou platit za to, co vždycky servisní třídu nejvíce a v některých zemích více jak sto let privilegovalo oproti nižším vrstvám, a sice - spolehlivé zabezpečení na stáří,“ vyjmenoval sociolog tři položky rovnice, jejímž součtem by měla být šance zůstat v servisní, tedy střední vrstvě.

Co bylo samozřejmostí, to reformy změní

A nabíledni je, že synonyma pro vyjmenované tři body našel v podle něj tak zvaných reformách školství, zdravotnictví a v důchodové reformě. A dvě třetiny domácností tak jsou podle Kellera postaveny před vynucenou volbu: „Buď si zaplatí za to, co ještě donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni a nebudou pojištěni,“ dodal Keller. A v sále bylo soustředěné ticho.

A pak přišel Jan Keller s vrozeným talentem pro srozumitelnou zkratku s příměrem, který až nepříjemně logicky vysvětlil. „Mám za to, že dochází k mafianizaci ekonomiky. A nebudu mluvit o tunelech a státních zakázkách. Mám na mysli mafianizaci v širším slova smyslu,“ uvedl svůj příměr Keller.

Mafie je geniální firma

„Prostě světová ekonomika a také ekonomika v rozvíjejících se zemích začíná fungovat na stejném modelu, na jakém funguje mafie,“ konstatoval Keller s tím, že o mafiích existuje řada studií a ty se „vesměs shodují na tom, že podstatné není, že občas mafiáni někoho zabijí, že občas pašují drogy, někoho unesou, občas někoho vydírají...“. „To všechno jsou jen třešinky na dortu,“ míní Keller.

„V zásadě mafie je naprosto racionálně fungující firma, která prodává ochranu platícím zákazníkům,“ myslí si sociolog. A mafie podle něj funguje ekonomicky naprosto geniálně, protože je schopna toho, o čem sní každý podnikatel.“ „Je schopna sama si zvednout poptávku po svých službách,“ tvrdí o mafiánském modelu Keller.

„Každý podnikatel se třese, že po jeho zboží a po jeho službách nebude poptávka a že on zkrachuje. A mafie na to vyzrála, nabízí ochranu před nejistotou. A když se jí zdá, že se jí hlásí málo klientů, tak zvýší nejistotu. Někoho zabije, někoho unese, někdo se ztratí... A hned přibude klientů. Kteří dobrovolně přijdou si zaplatit zvýšenou ochranu. A mafie tak může polovinu svých investic dát do ochrany klientů a druhou do zvyšování nejistoty a díky tomu může sama regulovat poptávku po svých službách,“ vysvětlil Keller.

Když to funguje mafii, proč ne v ekonomice

A styčný bod mafiánských praktik se světovou ekonomikou? „Na tomto principu, domnívám se, začala někdy nejpozději od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let fungovat světová ekonomika,“ prohlásil Keller.

„Na jedné straně soustavně vytváří nejistotu. Jednak je to na trhu práce skrze neplnohodnotné pracovní smlouvy, skrze nabourávání zákoníku práce, skrze erozi práv zaměstnanců – tam se obrovsky zvyšuje nejistota. A jednak je to v oblasti sociálního zabezpečení skrze osekávání sociálního státu,“ míní Jan Keller.

A na tomto místě zacitoval jednoho německého sociologa: „Nejprve je vyvolán strach o budoucnost, zároveň se vzbudí sen o zajištěném zítřku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika přeháněna, nakonec jsou bagatelizována a mezi tím trh se soukromým pojištěním shrábne svojí odměnu.“ A srovnání ekonomiky s mafií je úplné.

Mafiáni jsou lidumilní, zabíjejí neradi

Přesto Keller ještě přibližuje, jak podle něj věci fungují. „Mafie zabíjí velice nerada, na tom se shodují všichni autoři. Většina mafiánů je naprosto lidumilných, ale oni musí zabíjet kvůli kšeftu, jinak by mafie zbankrotovala,“ přiblížil Keller s tím, že jak už bylo řečeno, šíření nejistoty není samoúčelné.

Nikde není centrum zloduchů...

„Mafie dokáže vydělat na dávkování nejistoty a stačí, když ´klient´ přistoupí na její pravidla. A ani současný systém nešíří nejistotu kvůli ní samotné. Nikde není nějaké centrum zloduchů, kteří by měli radost z toho, jak jsou lidé nejistí. Ten systém by rád každého zajistil. Ale musí být solventní, jinak to nejde,“ říká Keller s jistou dávkou ironie na sousloví „rád by každého zajistil“.

„Solventní klienty zajistí tento systém téměř spolehlivě. A ty nesolventní klienty se pokouší přimět, aby se pojistili téměř ze zákona,“ dodává sociolog s jasným odkazem na důchodovou reformu sestavenou současnou vládou.

Druhý pilíř? Exekucí majetku ke šťastnému stáří

Připomněl v té souvislosti, že nejdříve měl být druhý pilíř důchodové reformy povinný a kvůli masivnímu odporu se od tohoto kroku zdánlivě ustoupilo. Proč zdánlivě? Protože sice do systému nemusíte vstoupit, ale vstoupíte-li, pak už nemůžete vystoupit. A aby lidé vstoupili, k tomu slouží různé druhy poplašných zpráv, jak nízké budou mít důchody ti, kteří by se druhému pilíři vyhnuli.

„Já jsem se ptal hodně politiků, hodně ekonomů a nikdo z nich mi neodpověděl: Co se bude dít, když svého syna přiměji, aby vstoupil do důchodového fondu a on potom dlouhodobě onemocní, nebo dlouhodobě přijde o práci a nebude moci do fondu přispívat. A přitom nesmí vystoupit,“ nanesl Keller problém.

A protože by podle něj samozřejmě nebylo fér, aby na jeho syna v takovém případě přispívali další účastníci důchodového spoření, vyšel mu z neplacení příspěvků do fondu, ze kterého nelze vystoupit, jediný závěr: „Exekuce majetku,“ zkonstatoval Keller lapidárně: Exekuce majetku, ze které se zajistí spokojené stáří,“ dodal už ironicky.

Neradostnou vizi budoucnosti Keller posluchačům předestíral dvě hodiny a sklidil potlesk. A došlo i na autogramy do knih, kterých vydal už přes dvacet. A jak je vidět, lidé je kupují a jsou jim blízké.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.