Smrt zločinnému kapitalismu, konec vlády peněz. Jenže trochu jinak...

„Vůbec si netroufám říct, že to, co nyní převládá v Česku, co produkuje jistou skupinu oligarchie, je vůbec kapitalismus. Systém, který zde současná vláda nastolila, proto považuji za přežitý a za takový, který by měl být změněn, poněvadž to s ním nejde dál,“ uvedla pro ParlamentníListy.cz komunistická poslankyně Kateřina Konečná, která se v loňském roce dokonce přidala na sociální síti ke skupině, která volá po konci kapitalismu.

To, že společenský systém, v kterém se nyní většina světa nachází, má na mále, se domnívá i americký novinář Erik Best. I on v jednom ze svých článků konstatuje, že alespoň ten západní kapitalismus selhává. Důvodem je podle něj to, že ztratil svůj smysl pro morálnost.

„Druh kapitalismu, který praktikují naše největší firmy, se v ničem nepodobá principům volného trhu, jež jsme studovali ve škole. Ve skutečnosti se morální chování v byznysu stává překážkou na cestě za úspěchem. Pokud nenabudeme zpět onen smysl pro 'morální kapitalismus', můžeme vskutku hovořit o jeho nadcházející smrti,“ uvedl Best.

O budoucnosti kapitalismu pochybuje dokonce i přední český egyptolog Miroslav Bárta. „Reforma současného společenského, nebo chcete-li politického systému, je pouhé prodlužování agonie,“ řekl v debatě, kterou před časem nastolila Česká televize. A vyjmenoval zápory toho, jak nyní lidstvo žije.

„Současný systém je založený na dravosti, bezohlednosti, individualismu. Proto mají šanci v něm uspět lidé, kteří mají takovéto vlastnosti - a podle toho pak ten vývoj společnosti můžeme vidět. V těch, co ovládají, převládá negativismus. I proto vnímáme krizi identity i u vládnoucí elity - která dává zelenou pouze jistým zájmovým skupinám, či dovoluje to, co známe i z minulosti, aby vládly a měly v rukou moc pouze vlivné rodiny, které si vlivy mezi sebou předávají,“ uvedl mimo jiné Bárta.

„Předpokládejme, že lidé jsou už takoví, že touží po příležitosti pustit se svobodně do užitečné práce. Řekněme, že nestojí o to, aby se jim do toho pletli technokrati a komisaři, bankéři a magnáti, šílenci, kteří podrobují psychologickým testům vůle sedláky bránící své domovy, experti na lidské chování, kteří nerozeznají básníka od vrtáka a vůbec nikdo, kdo se snaží naši existenci zbavit svobody a důstojnosti nebo uvrhnout v zapomnění,“ říká také Noam Chomsky, známý americký kritik společenských poměrů. Jeho věty jsou přitom citovány v knize Partekon – život po kapitalismu. Autor Michael Albert v ní rozvíjí vizi participativní ekonomiky, která by dle jeho mínění mohla v blízké budoucnosti kapitalismus nahradit. Podstatou celé myšlenky ve stručnosti je rovnost. Stojí za to ji ale rozebrat přece jen detailněji.

Co je to partekon, jaké vize prosazuje?

Partekon – participativní ekonomika, je dnes už svým způsobem legendární vize (poprvé se zmínka o ní objevila v devadesátých letech), která má být ekonomicko-společenskou alternativou k nevyhovujícímu a kritizovanému kapitalismu.

Partekonisté jsou v jistém slova smyslu ekonomičtí filosofové, stavějící svůj ideál na principech rovnosti, solidarity, diverzity a participativního self-managementu. Součinnost dvou základních jednotek, tedy spotřebitele a pracujícího, se snaží vybalancovat tak, aby jedna nefungovala na úkor druhé a vznikl tak efektivnější a pro všechny zúčastněné příjemnější a spravedlivější systém s pozitivním vlivem a morálkou a celkovou atmosférou ve společnosti jako celku. Zajímavý ekonomický model pro každého, kdo si přeje redukovat hierarchii ve společnosti na minimum a přitom maximálně zvýšit rovné příležitosti a odpovědnost každého člověka za vlastní osud. To je podle partekonistů ideální model anarchistické ekonomické vize. Neměly by tak být vyvolávány ani třídní rozdíly, ani být zaváděny vlády jedné třídy nad druhou.

Partekon totiž dělení do společenských tříd vylučuje, protože odstraňuje ekonomické rozdíly, jež některým aktérům přiznávají větší moc a jiné veškeré moci zbavují. Některým přitom přinášejí bohatství a jiným chudobu, čímž systematicky staví jedny proti druhým.

Beztřídnost a rovnost

V tomto společenském uspořádání by nebyla ani žádná třída vlastníků, která by byla o úroveň výše, ani třída rozkazující ostatním – žádní koordinátoři. Není v něm tudíž logicky ani žádná třída podřízených (dělnická). Je tomu tak proto, že v tomto hospodářství neexistuje kapitál v soukromém vlastnictví, nedochází k monopolizaci podmínek umožňujících rozhodovat. V takovémto systému by byli pouze lidé, kteří by přispívali k hospodářskému výsledku, a tím by na něj prostě měli nárok. Kdo by se nemohl fyzicky zúčastnit, má stejný nárok, z titulu toho, že je člověkem. Všichni mají v daném hospodářství stejné vlastnické postavení, všichni se lopotí ve vyvážených komplexech pracovních činností. Autor knihy Michael Albert dokonce v této souvislosti nabízí například hypotetické zamyšlení nad tím, zda by si v takovémto společenském zřízení zasloužil větší odměnu za své dílo třeba Wolfgang Amadeus Mozart, který své geniální hudební skladby tvořil proto, že byl více obdarován talentem, než ostatní, měl i možnost se pohybovat v jiných společenských vrstvách, než bylo dostupné všem jiným.

Co tedy mají lidé vlastně chtít?

Pokud tyranizování, utlačování, draní se dopředu a šlapání ostatním na paty není pro lidstvo žádoucím údělem, oč usilovat? Po celém světě kapitalismus provází nyní skutečně pokoření, bezpráví a hlad, to zaznívá i ve zmiňované knize. Ovšem i ti, co kapitalismem opovrhují, se zároveň obávají, že bez něj by bylo utrpení možná ještě větší. Hovoří se pak proto například o alternativách, jako o nastolení tržního socialismu, socialismu s centrálním plánováním či zeleném bioreligionalismu.

V knize se však objevují i další alarmující výčty toho, co kapitalismus v současné době kolem sebe údajně rozsévá. „Žijeme ve světě, který globální kapitalistické instituce drancují, aby menšina zbohatla na úkor většiny. Jde o více než jen politické téma, protože uvalujeme břemeno na naše životní prostředí a zatěžujeme náš sociální systém. V lidské historii jsme právě dosáhli bodu, kde přežití civilizace a možná dokonce i našeho druhu závisí na nahrazení zločinných kapitalistických institucí takovými, které podporují demokracii, tržní ekonomiku a etické kultury sloužící životu a společnosti. Musíme čelit očividnému faktu, že pád kapitalismu je nevyhnutelným důsledkem upadajících hodnot a chování institucí, které povyšují peníze nad samotný život. Abychom vytvořili svět, ve kterém život může vzkvétat a prosperovat, musíme opět vytvořit ekonomiku založenou na hodnotách a institucích, které respektují život, uspokojují lidské potřeby a musíme vrátit penězům úlohu směnného prostředku,“ píše mimo jiné Michael Albert.

Kapitalismus se přirovnává někdy k rakovině

Připomíná taktéž, že všichni, co vyrůstali v přesvědčení, že kapitalismus je základem demokracie, tržní svobody a dobrého života, zažili v posledních letech tvrdé procitnutí, když si uvědomili, že v kapitalismu je demokracie na prodej nejvyšší nabídce, trh je plánován centrálně globálními mega-korporacemi většími, než je většina zemí a rušení pracovních míst a živobytí je chápáno jako pokrok.

„V rozporu s tím, co kapitalismus hlásá, jeho vztah k demokracii a tržní ekonomice by se dal přirovnat ke vztahu, jaký má rakovina k tělu, jemuž odčerpává životní energii. Rakovina je patologický proces, který se objeví, když jinak zdravé buňky zapomenou, že jsou částí těla, a začnou usilovat o svůj vlastní neomezený růst bez ohledu na důsledky, které to přinese celku. Růst rakovinných buněk připraví o výživu zdravé buňky, takže nakonec zabijí jak tělo, tak i sebe. Kapitalismus činí totéž společnostem, které napadá,“ lze se dočíst v knize o životě po kapitalismu.

I každý třetí Čech si myslí, že je třeba současný systém opustit

Vloni byl na téma Je možné reformovat současný systém? proveden také průzkum veřejného mínění společností Factum Invenio. Ukázal, že největší skupina dotázaných, a to 37 procent Čechů, se domnívá, že je třeba současný systém zcela opustit. Jen šestnáct procent lidí pak vyjádřilo víru v to, že jeho reforma je ještě možná.

Jedním z těch, co současnému systému velkou budoucnost nepřisuzuje, je přitom i buddhista a podnikatel Libor Malý.

„Každý cyklus jednou skončí a my se blížíme nyní ke konci cyklu, ve kterém měly velkou moc ty barevné papírky, kterým říkáme peníze,“ řekl Malý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz na vysvětlení toho, proč pracuje na tom, jak bude život na Zemi vypadat poté, co by peníze zmizely. Podle něj je totiž definice současné společnosti to, že všichni vzájemně otročí všem a jeden druhého de facto vykořisťuje. A přitom by to mělo fungovat tak, že by si lidé měli vzájemně pomáhat.

Tristní stav kapitalismu začal před 20 lety, míní Pehe

Podle politologa Jiřího Pehe se dá počátek současného tristního stavu kapitalismu namířit do doby už před více než dvaceti lety. Podle něj totiž už pád komunismu, doprovázený nástupem moderních komunikačních technologií, otevřel stavidla kapitalismu vskutku globálnímu.

„A ten se nejen zcela vymanil národním rámcům, ale přestal také být v podobě mamutích korporací, fondů a bank svázán s konkrétními podnikateli, kteří kdysi tvořili páteř občanské společnosti, a potažmo tedy liberální demokracie. Funguje jako globální síla, zatímco politika zůstala ukotvena na úrovni národních států, jejichž často těžkopádný demokratický proces je příliš pomalý na to, aby si s nároky, a v poslední době i nájezdy globálního kapitálu na celé státy poradil,“ řekl politolog parlamentnímListům.cz.

Podle něj rostoucí podřízenost demokratického procesu vládě velkých peněz je předzvěstí „neliberálních demokracií", tedy jakýchsi novým forem autoritářských režimů, v nichž se sice budou konat volby, ale zásadní rozhodnutí budou zcela mimo „vládu lidu".

„Podceňování tohoto střetu globálního kapitalismu s národní demokracií by se mohlo ukázat jako největší omyl současné pravice. Ne náhodou protestují různá hnutí „rozhořčených" právě proti vyvlastnění demokracie kapitálem, jakož i proti vyostřování sociálních rozdílů, které se podařilo v době rozkvětu sociálních států zkrotit. Vzpoura „globální ulice" proti nedemokratickým a asociálním praktikám globálního kapitalismu může vést v lepším případě k potřebným korekcím. V horším může být ovšem zneužita k destruktivnímu populismu s nepředvídatelnými důsledky,“ varuje Jiří Pehe.

Kapitalismu zvoní hrana, tvrdí i zkušený politický komentátor Petránek

„Kapitalismus současného typu je odsouzený k zániku, stejně tak jako tomu bylo před více než dvaceti lety se socialismem. Je nevyhnutelné, aby lidé hledali třetí cestu – a ta se před námi pomalu otevírá,“ řekl ParlamentnímListům.cz k tématu zkušený novinářský matador Jan Petránek.

Lidé jak v Česku, tak i na celém světě si prý uvědomují, že nemohou nadále dovolit, aby jim ovládala životy diktatura. „A tou se stala v posledních letech neviditelná ruka trhu. I ta začíná být přežitá – proto lidstvo hledá cestu k civilizaci s lidskou tváří. Nastane proto příklon k levici, a ten bude skutečně ještě nějakou dobu setrvávat. Pravice to musí vnímat tak, že dostala velkou facku a jasný náznak toho, že je nezbytné hledat další vývojovou cestu. Tu třetí cestu, která bude dalším stádiem mezi dvěma jmenovanými diktaturami – socialismem a ovládáním všeho neviditelnou rukou trhu,“ uzavřel Petránek. Jeho slova by mohla do určité míry nahrávat i teoriím výše pospaného Pertekonu – byť se zdají pro mnohé jako nereálné.

Kapitalismus a čísla závěrem…

V roce 1995 činil celkový obrat dvou set předních světových korporací 28 procent celkového světového HDP. Přesto tyto společnosti zaměstnávaly pouhých 18,8 miliónu lidí, což je méně než třetina jednoho procenta světové populace.
V roce 1991 bylo na světě 274 miliardářů. V roce 1996 jejich počet vzrostl na 447. Jejich celkový majetek se zhruba rovnal úhrnnému příjmu nejchudší poloviny lidstva. Mezi roky 1996 a 1997 jediný miliardář, Bill Gates (Microsoft Corporation), zvýšil svou čistou tržní hodnotu o 18 miliard dolarů, což je nárůst přibližně rovný celkovému příjmu 11 miliónů obyvatel Zimbabwe za stejné období jednoho roku. Poměr příjmu je tak 11 miliónů ku jednomu.

Změnu musí vyvolat sami lidé a iniciativy

Na závěr knihy, která se zabývá participativní ekonomikou, autor Albert přiznává, že na to, aby občané byli schopni realizovat celospolečenské změny, musí však popřít dvě základní v nich přetrvávající hypotézy: nesmí věřit tomu, že i kdyby byl vybudován nový systém, bude stejný jako ten předchozí, ne-li horší. Ani tomu, že občan nemá žádnou moc systémovou změnu prosadit.

I proto zaznívají v těchto souvislostech informace o tom, že většina zodpovědnosti a iniciativy k přechodu od kapitalismu k demokracii a tržní ekonomice musí vzejít z občanských aktivit na lokální a národní úrovni. Podporování států v tomto úkolu by ale mělo (podle příznivců Partekonu) být stěžejním programem OSN v rámci jejího programu bezpečnosti, jelikož ochrana lidí a společností před chamtivými globálními korporacemi je pravděpodobně ústředním tématem současnosti. Možná poněkud s podivem může být to, tato myšlenka zazněla už na sklonku roku 1998.