Spisovatel Pavel Kohout: Mašínové by měli dostat vyznamenání. Ale měli by se omluvit

2. 12. 2013 4:44

ROZHOVOR Bratři Mašínové by měli dostat státní vyznamenání. Za své činy se ale měli omluvit, jak to udělali třeba letci Royal Air Force (RAF) v Drážďanech. Podle pravidla: Zabiješ, když musíš, omluvíš se, jakmile je to možné. Takhle se k události, která rozděluje Čechy na dva tábory, staví světoznámý spisovatel Pavel Kohout. Posléze pohovořil i o církevních restitucích.

Spisovatel Pavel Kohout: Mašínové by měli dostat vyznamenání. Ale měli by se omluvit
Foto: Hans Štembera
Popisek: Světoznámý spisovatel Pavel Kohout

Vaše manželka Jelena Mašínová je příbuznou protikomunistických bojovníků bratří Mašínů. Má jejich drsnou náturu v genech?

Jelena není moje manželka, ale žena. Manželky jsou ty, kterým muži zahýbají bez výčitek svědomí. Ona je taková, jaká je. Není agresivní, není feministka a nesnáší mediální sebeprezentaci. Jen jednou v životě udělala ve Vídni tiskovou konferenci, když jsem v roce 1982 letěl do Prahy, protože Gustáv Husák letěl do Vídně a ona musela vysvětlit, že mu naschvál kazím státní návštěvu, neboť nepustil z vězení Václava Havla. Tehdy jí nic jiného nezbývalo. Jinak nikde nevystupuje, jen píše. Je taková příjemně normální ženská.

Nicméně kdysi vás hájila tak, že opilému herci, co vás urážel, vrazila facku. Takže dokáže blízké bránit i tvrdě…

To byla jediná facka, kterou kdy někomu dala. Našemu dobrému kamarádovi herci, který si tu facku vzal k srdci a zase naším kamarádem je. Tenkrát nám začal ožralý vyčítat, že jsme tou Chartou 77 jemu a jiným kolegům zkomplikovali život, když se museli postavit proti nám.

Takže má s bratry Mašíny přeci jen něco společného. Také se chová podle hesla, že následná obrana musí být tvrdší než útok, nebo ne?

Myslím, že ne. Jelena by nezařízla ani mouchu, natož četnického strážmistra. Zdena Mašínová, sestra bratří Mašínů, k nám přišla, když jsem měl autorské čtení v Olomouci. Řekla mi, že si váží toho, jak jsem napsal, aby dostali státní vyznamenání, ale že v mém článku bylo jasné „ale“. Vysvětil jsem jí, že samozřejmě mohli zabít, koho museli, protože byla válka a chovali se jako všichni odbojáři nebo partyzáni, ale měli se dodatečně omluvit. Zažil jsem nezapomenutelnou scénu v Drážďanech, kde Američané spolu s Brity vybombardovali za druhé světové války celé město. Frauenkirchen je drážďanský symbol a letci Royal Air Force nechali udělat kříž, který býval na vrcholu kostela, a přivezli ho tam. Stál původně ve výšce devadesáti metrů, ale stavba byla tehdy vysoká jen šedesát, protože kupoli ještě dostavovali. Letci najali jeřáb, vyzvedli kříž do správné výšky a pod ním se poklonili všem, kdo za druhé světové války v Drážďanech zahynuli. Tomu říkám civilizace. Zabiješ, když musíš, pak se omluvíš, jakmile to je možné. Bratři Mašínové se nikdy neomluvili a je to jejich škoda.

Jak jste přijal prohlášení Josefa Mašína o Janu Palachovi, že byl labilním psychotikem?

Stejně jako fakt, že se neomluvili. Nemají empatii. Přitom byli vychováni lépe než já, protože měli tátu Josefa Mašína, vojáka, který byl jako jeden ze Tří králů hrdinou českého odboje. Vychoval je jako demokraty, kteří byli ochotni pro demokracii zabíjet. Proto se Josef Mašín vyjádřil tak, jak učinil. Já také nepovažuji čin Jana Palacha za hrdinství, ale za výkřik zoufalství. Ani Jan Hus se nenechal upálit proto, že chtěl být mučedníkem za každou cenu. Ale věděl, že odvolání by zpochybnilo vše, co učil. 

Co si myslíte o názorech, že Jan Palach a následné živé pochodně po roce 1969 jsou pokračovateli tragické historické tradice Jana Husa či Jeronýma Pražského?

To je naprosto mimo. Sebeobětování Jana Palacha má víc společného s činy tibetských mnichů, kteří ve své bezmoci bojují tím, že se obětují. Zažil jsem situace v letech 1968 a 1969 na vlastní kůži, takže si umím představit, jak to mohlo působit na velmi mladého člověka. My už jsme byli čtyřicetiletí a chápali, že takový svět je. S porážkou a s okupací jsme se museli vyrovnat ne sebevraždou, ale naopak zvýšenou aktivitou.

Jak jste vnímal používání odkazu Jana Husa v hádkách kolem církevních restitucí?

Ty s ním nemají nic společného. Všechno, co se o něm psalo v souvislosti s restitucemi, byly dohady. Může někdo vědět, jak by se Jan Hus choval dnes? Kdo tvrdí, jak by se chovala teď nějaká historická osobnost, nebo jak jinak se měly dít dějiny, je fantasta. Na druhé straně souhlasím, že katedrála svatého Víta patří Bohu i králi, potažmo všemu lidu, tedy i nekatolickému. Proto je správné, že je v péči státu a ne katolické církve. Považuji restituce za správné, ale špatně provedené, evidentně kvůli tlaku katolické části bývalé vlády. A jak mám léta rád Karla Schwarzenberga, tak i jeho. V restitucích jsou totiž smíchaná jablka s hruškami a bude s tím ještě dost rušno.

Vraťme se k Mašínům. Jak jste vzal to, když novinář a historik Petr Zídek napsal, že se v roce 1951 měli Mašíni zastavit v Dikobrazu, kde jste dělal šéfredaktora, a podříznout vás?

S Petrem Zídkem vedu už léta diskuzi. Kdysi jsem mu po nějakém útoku popřál, aby také zmoudřel, že se i z něj může stát slušný člověk. Ale před dvěma lety jsem mu také napsal, že jsem od něho četl první spravedlivou studii o Juliu Fučíkovi. To už poté, co v Lidových novinách vyslovil názor, že mě Mašíni měli podříznout spíš než toho četníka. Tyhle věci mi nejdou na žlučník, rychle je vstřebávám, jinak bych byl už dávno na psychiatrii nebo pod drnem.

V současnosti je obrovskou výhodou, když má člověk hroší kůži, od níž se podobné invektivy odrážejí…

Hroší kůži nemám. Racionálnímu chování mě naučili estébáci, když nás chtěli uštvat a zničit. Tehdy jsme si vytvořili systém, v němž jsme si přidělili role herců divadla svět. Aplikuji jej dodnes. Jsem už prostě na krizové situace trénován a umím na ně odpovědět.

Proč vaše žena Jelena Mašínová nehovoří s novináři?

Nechce to a nepotřebuje. V knize Skrytá hvězda jsou nejen její prózy, divadelní a rozhlasové hry, scénář k filmu, ale i mnoho gratulací od kamarádů, kteří ji právě proto mají rádi. Sbírku jsem dal vydat k jejím sedmdesátým narozeninám a na fotografii přebalu je s tím, co má ráda, tedy s cigaretou a červeným vínem. Je skvělá autorka, ale psát jako já k přežití nepotřebuje. Já píšu, abych nemusel myslet na sebe, ale na jiné příběhy. Ona si vystačí se svým. Není exhibicionistka jako já.

Takže jste se setkali jako dva protipóly?

Ale v něčem jsme stejní. Třeba se už padesát let oba probouzíme s dobrou náladou. To se dělo i v situacích, kdy nám šlo tak trochu o kejhák. Proto jsme dodnes neutrpěli velké zdravotní škody, až na ty, které s sebou nese rostoucí vzdálenost od mládí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Placená úderka HateFree. Chráněné zvíře Andrej Babiš. Balkánská řeznice. Smích a rušno na diskusi Šídla, Plesla, Vondry a dalších

15:08 Placená úderka HateFree. Chráněné zvíře Andrej Babiš. Balkánská řeznice. Smích a rušno na diskusi Šídla, Plesla, Vondry a dalších

MÉDIA A POLITIKA Zákon o střetu zájmů byl spíš symbolický akt, problém by vyřešilo, kdyby politické …