Nejspíš proto také hned v úvodu prezentoval smršť intelektuálních odkazů a citací. Nejprve vzpomněl Karla Hynka Máchu, když morálku přirovnal k mrtvému hlasu milenky. Poté přešel k odcizení občanů a státu a při té příležitosti ocitoval Franze Kafku. Pak už se dostal k právnímu státu a k tomu připomenul starou zásadu, že zákon má být nad panovníkem.
Pak však opustil poetické odkazy a pustil se do kritiky současných poměrů. Současná doba svobody je podle něj tou nejlepší, jakou v historii zažíváme. Přesto však lidé nevěří státu, právu ani policii. Roli státu dnes přebírají média nebo soukromí vyšetřovatelé. Fischer se tomu nediví, neboť stát podle něj posledních dvacet let nefunguje dobře. Pokrok, který se tu v posledních třiadvaceti letech objevil, byl podle něj navzdory politice, nikoliv politikou iniciován.
V poslední době se prý kola začínají dávat do pohybu. Je však otázkou, do jaké míry na tom mají politici zájem, nebo je to jim navzdory. Například zavedení přímé volby prezidenta, které si na nich vyvzdorovali občané, podle něj dokazuje, že ti, co tu dvacet let vládli, ztrácejí vliv. Mnoho politiků je dnes prý v šoku a v panice, že přestávají stát nad zákonem.
Následně prezidentský kandidát zcela opustil proklamovanou akademickou neutralitu, když prohlásil, že prezidentské volby nebudou soubojem mezi pravicí a levicí, ale volbou mezi zachováním současného stavu a změnou.
Prezident podle něj musí denodenně usilovat, aby byl právní stát naplňován. Toho ale nelze dosáhnout bez ochrany lidských práv. Ta podle něj zdárně chrání Ústavní soud, který se jako jedna z mála institucí nedostal do područí politiků. Proto musí i příští prezident a Senát spolupracovat, aby vybrali tu nejsilnější sestavu.
Je prý rovněž třeba intenzivněji veřejně debatovat o podobě zákonů. Fischer by k tomu jako prezident využil například své právo účastnit se schůze vlády. Představil i několik dalších nápadů na změny, třeba nápad na schvalování policejního prezidenta a nejvyššího státního zástupce Senátem.
O zvýšení pravomocí Senátu se v průběhu přednášky zmínil ještě několikrát. „Měli bychom usilovat o autoritu Senátu, ne o jeho zrušení,“ uvedl později v diskusi. Je to prý už pevný článek našeho ústavního systému. Přidal osobní zkušenost, že při projednávání zákonů měla debata v Senátu vždy mnohem vyšší úroveň, nežli v Poslanecké sněmovně.
Stop ideologiím
Při přednášce se nezvykle ostře vymezil proti těm, kteří svou politiku stavějí na ideologii. „Politika vycházející z ideologických schémat a neschopná ke kompromisu se ukázala jako nefunkční,“ uvedl. Dnes prý musí být respektován každý názor, nejen ten, který dotyčný politik vyznává. Politici mají společnost spojovat a ne rozdělovat.
Fischer po celou dobu debaty horlil především za transparentnost politiky a kritizoval korupci, kterou prý považuje za největší zlo současnosti. Jeden z posluchačů se jej v narážce na toto odhodlání později zeptal, jak je možné, že Fischerovi podnikatel Zdeněk Bakala věnoval osmimístnou částku a přitom čerpá na 44 tisíc bytů doplatek od státu.
Fischer jej lehce podrážděně odkázal na svůj transparentní účet, kde prý není od Zdeňka Bakaly žádný příspěvek. „S panem Bakalou jsem o žádném sponzorshipu nejednal a nedostal jsem od něj ani korunu,“ ujistil.
Čelem k voličům!
Fischer také zdůraznil, že prezident pro něj není jen ceremoniář, ale osobnost s vlastním programem. „Prezident musí mít názory, na politiku, ekonomiku, právní stát a celkovou vizi země,“ vysvětloval. Prezident by ve svém každodenním chován měl jít příkladem. Například nejmenovat ministra, o kterém má pochybnosti, nebo premiéra, který by se opíral o extremisty.
„Prezident se musí se obrátit čelem k voličům a říci: Toto si myslím,“ vyjádřil svou vizi prezidentského úřadu. To je podle něj odpovědnost, vyplývající z přímé volby. Sousloví namíření čelem k voličům zopakoval během večera několikrát.
Když obecněji filosofoval o politice, prohlásil, že jsou dva druhy politiků. Buď ti, kteří chtějí sloužit politice, nebo ti, kteří chtějí, aby politika sloužila jim. Toho využil k dotazu jeden z diváků, který se prezidentského kandidáta zeptal, jakým politikem byl v letech 1980 až 1989, kdy byl členem KSČ. Fischer začal svou odpověď tradiční formulkou, že nikomu neublížil a vstoupil tam proto, aby mohl dělat svou práci. Pak se však o své stranické minulosti přece jen rozpovídal více.
Zdůraznil, že do KSČ vstoupil až při čtvrté nabídce. Poprvé mu to nabídli hned po škole, kdy kvůli tomu oželel možnost akademické kariéry. „Hluboce si vážím všech, kteří se dokázali režimu vzepřít. Neberu ale kritiku od lidí, kteří byli aktivní třeba ve Svazu československo- sovětského přátelství,“ řekl. Mnozí takoví prý do strany chtěli, ale strana o ně nestála a teď z toho dělají přednost. „Proto nepovažuju za hrdinství, že někdo v KSČ nebyl,“ dodal prezidentský kandidát.
Psali jsme:
Jan Fischer
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
