Velký kritik prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga advokát Jaroslav Kuba, který se dlouhodobě zabývá problematikou sudetských Němců a hrozbou prolomení Benešových dekretů, na dotazy, které obdržel, reagoval obsáhlým celistvým vyjádřením, jež ParlamentníListy.cz nezkrácené uveřejňují. Na přání doktora Kuby ponecháváme pouze otázku první, která celou problematiku uvozuje.
Už před rokem, kdy dal parlament zelenou ústavnímu zákonu o přímé volbě prezidenta, jste v médiích napsal, že prvním z adeptů na tento symbol republikánství je „nejjasnější pan kníže – Schwarzenberg“. Z čeho jste tak usuzoval, když jste právník a ne prognostik, ani věštec?
Ano, v Britských listech mně na Štědrý den 2011 otiskli esej k funerální kampani. Vedené sice za zesnulého V. Havla, ale zároveň jako „nástřel“ prezidentské kampaně ve prospěch Karla Schwarzenberga. Připomínám, že krátce před tím Parlament požehnal přechodu k přímé volbě prezidenta.
Začnu tím, že určitá část občanů je schopna si vytvořit vlastní názor, zohledňující jak vlastní individuální zájem, tak i společenství, z něhož se rekrutují, a je schopna se orientovat i v mediálním přílivu vesměs dezinformací a ohlupování.
O výsledku volby podstatnou měrou rozhodují média
Při volbách však rozhodující slovo mívá „zbývající“ masa lidí, kteří mají po celodenním shonu sotva tak čas zregenerovat síly na příští den. A tak jsou odkázáni na to, co zaregistrují při večeři na obrazovce anebo před spaním z novin papírových či elektronických.
Když dojdou k urnám, většinou nevědí, jaké hodnoty volbou hájit a ovlivněni dlouhodobou mediální propagandou nakonec realizují volbu způsobem, jakým si v regálech kauflandů a lídlů vybírají reklamou podsouvaný šmejd.
Psali jsme:
O výsledku volby podstatnou měrou rozhodují média prostřednictvím jimi naprogramovaných voličů. Vzpomeňme si. Když se ODS nedostávalo hlasů proti opozici, média jim promptně z nicoty „vygenerovala“ chybějícího koaličního partnera. Jednou to byli bursíkovci, naposledy „véčkaři.“ A tak když došlo k zavedení přímé volby prezidenta, bylo snadné dovodit, že i její výsledek zásadně ovlivní média. Respektive jejich vlastníci, které lze spočítat na prstech jedné ruky při konstatování, že jim patří regionální i celostátní „papírový“ tisk. Pokud jsou to občané sousedního státu, nelze vyloučit, že svoje média v ČR neprovozují jen za účelem kšeftu s informacemi.
Podotýkám, že moc médií dokáže mnohdy více než armáda. Jestliže stát fakticky postoupí národní média pod vlastnickou kontrolu příslušníků sousedního státu, je otázkou času, kdy to budou právě mocná média, jež rozhodnou o výsledku voleb. Obzvláště, když se tento stát již stal přinejmenším ekonomickým apendixem mocného a několikanásobně početnějšího národa, a cestou k dokončení faktické anexe je nějaká forma personální unie.
Stovky záběrů klimbajícího Karla Schwarzenberga média proměnila v přednost
O efektivitě opanování mediálního prostoru a získání monopolu na indoktrinaci většiny obyvatelstva svědčí, že si dvě desetiletí tuto všudypřítomnou a nijak nezatajovanou skutečnost voličská masa ani neuvědomuje. Přitom jejich dokonalou manipulativní schopnost lze doložit na nekonečné množině příkladů. Jeden za všechny. Stovky záběrů Karla Schwarzenberga, klimbajícího při výkonu ústavní funkce, proměnila v jeho přednost. Voličům, znechuceným projevy Kalousků, Zaorálků apod. je vsugerovala jako portrét jednoho z nich a s nimi soucítícího. To když na jeho marasmem kypící obličej vytetovala reklamní slogan „když se kecaj blbosti, tak spím“.
Psali jsme:
Václav Klaus přerušil snahy Sudetoněmeckého landsmanšaftu
Jestliže bylo snadné domyslet, že zavedení přímé volby prezidenta je přihrávka vlivu médií, řízených vlastníky v Bavorsku, azylového ráje sudeťáků, tak jejich všemožná a dlouhodobá favorizace Karla Schwarzenberga musí mít pádný důvod. Čas Havlova prezidentování přiblížil uznání Sudetoněmeckého landsmanšaftu, nositele dokonce územních požadavků na české pohraničí, za partnera české vlády. Tento vývoj přerušil svým příchodem na Hrad Václav Klaus.
Když jsem byl někdy v roce 2004 pozván na „sezení“ Klausova „Konzultativního orgánu právnického“, prezident se nás hned v úvodu vroucně prosil (ano, Václav Klaus), jakými právními prostředky lze takovému počinu zamezit. Neboť tehdejší vicepremiér, dnes již na jakémsi ambasadorském postu zapomenutý Mareš, se totiž k takovým krokům chystal.
Jestliže by Václav Klaus navázal na Havlův odkaz, Benešovy dekrety by již byly zrušeny, byl by česky psanými německými médii stejně líbezně adorován jako on či v dobách „léčby Klausem“. A nepřipomínali by jej den co den jako arogantního tuneláře či ješitného chmatáka.
„Karel“ je vskutku „dobroty barel“ pro všechny, kteří usilují o návrat ke stavu, k jakému to zde Havel a jeho kancléř Schwarzenberg dotáhli. V tom nemá na zdejší politické scéně alternativu a nebylo tak již v prosinci 2011 obtížné dovodit, kdo bude médii prosazován.
A navíc, jeho přítomnost na Hradě bude povzbuzovat k návratu před 28. říjen 1918.
Kníže má spojence v pohrobcích kolaborantů
Spojence má v odnárodněných „celebritách“, mnohdy pohrobcích kolaborantů, roztahujících se v prostoru kdysi světoznámé české kultury, a jejichž postoje jsou pro část prostoduchých voličů vzorem. Ale i v těch, kteří jsou „za vodou“ a jejichž politickou reprezentací jsou chameleonští kariéristé ve vládě a v Parlamentu, kterým se hodí pro upevnění domácí pozice silný zahraniční partner. Také i v tzv. opozici, která hledá řád, jež není schopna jako alternativu dominujícího vytvořit, a to v Německem ovládané Evropské unii.
Spojence má i v nemalé části prostých lidí, kteří jsou unaveni klesající životní úrovní, nejistotami, existenčním strachem a nekonečným přívalem negativních zpráv, dokazujících více bezpráví, než právní stát. Tito lidé, po předcích zvyklí celý život jen plnit příkazy nadřízených, si po dvacetiletí rozkladného „anarcholiberalismu“ oprávněně přejí návrat k elementární disciplíně.
Ze „socialismu“ se po dvacetiletí vymývání mozků stalo sprosté slovo a tak někteří dokonce vzdychají po Němcích, kteří přišli, a ze dne na den po dlouhých letech planého řečnění zavedli na silnicích přechod z levostranného provozu na pravý...
Bude zázrakem, jestliže „Karel, dobroty barel“ neskončí jako vítěz. Mainstream se činí, když snad už druhý den po prvním kole začal projevovat dojemnou péči o Zemanovi nakloněné voliče ze sociální demokracie. Prý by jí z pozice prezidenta rozvracel a tak poctivý sociální demokrat si nesmí zvolit sprostě vyřvávajícího ožralu, ale hlas odevzdá dobrotivě klimbajícímu tatíčkovi.
Současný stav se rozšíří o pocit ponížení z cizince na Hradčanech
Ti, kteří se domnívají, že s Karlem na Hradě zavládne v Čechách údajný německý pořádek a blahobyt, nastane změna jak od embéček k superbům, budou opět zklamáni. Tak jako když cinkali klíči v domnění, že jim zůstanou existenční jistoty socialismu a doplní se o konzumní ráj Západu. Současný stav se časem jen rozšíří o pocit ponížení z cizince na Hradčanech, který tam nepobýval ani za okupace.
„Vyčůraná“ úvaha pana Čehony, že když budou mít Germáni na Hradě soukmenovce a začnou mu za to podstrojovat, opomíjí, že přestane být zajímavý okamžikem, když to Kódlovi „hodí“. A zůstane jen o to více opovrhovaným havlovským čecháčkem.
Iluze o zavedení chvályhodného německého „órdnungu“ také odporuje zásadě všech, kteří panují na cizím území. „Divide et impera“, rozděluj poddané mezi sebou, zasívej mezi ně sváry a o to snadněji je udržíš. Ostatně – již přes dvacet let jsme apendixem Německa a míra zdejšího chaosu se neustále zvyšuje.
V 19. století probíhal boj o obnovu české státnosti spojený se zápasem o zrovnoprávnění češtiny
I němečtí dějepisci uznávají, jak byla úsilím Jungmannovým, Dobrovského a Krameriovým zachráněna germanizací pohřbená čeština. Což dalo perspektivu úsilí dalších obrozenců, od něhož se v 19. století odvíjel boj o obnovu české státnosti spojený se zápasem o zrovnoprávnění češtiny. V “kandidátském klání“ na TV Prima 18. ledna na otázku, kdy se čeština stala úředním jazykem, K.Schwarzenberg osočil filoložku, spojující to až se vznikem ČSR, z neznalosti dějin.
Oponoval Čechům vnuceným pobělohorským „Obnoveným zřízením zemským“ z roku 1627. Tento státoprávní základ poroby českého národa, platný do poloviny 19. století, však nebyl do češtiny ani přeložen… A jak to bylo s češtinou jako úředním jazykem, dále ilustruje osud „Badeniho jazykových nařízení". Ministr zahraničí ČR by jeho jméno mohl znát alespoň podle ulice, kde sídlí izraelská ambasáda. Byla vydána 5. 4. 1897 a měla v Čechách zrovnoprávnit češtinu s němčinou v úředním styku. Ale u německého živlu vyvolala tak intenzivní odpor, že Badeniho ve funkci premiéra nahradili v krátké době za sebou dva jiní, kteří toto nařízení zmírnili. I to bylo Němcům málo a další premiér, Clary-Aldringen, v říjnu 1899, tj. 19 let před vznikem ČSR, Badeniho jazyková nařízení definitivně zrušil!
Nejde o neznalost, ale zřejmě o projev života stráveného v prostředí přezírání Čechů a jejich, bohužel zřejmě nekončícího boje o uchování národní existence. Vystihuje to i poměr tohoto ministra zahraničí ČR k prezidentským dekretům. Konstatuji, že na mezistátní úrovni nezatěžují vztahy mezi ČR a SRN.
Zatímco pod touto mezistátní úrovni hluboko se nalézající Sudetoněmecký landsmanšaft si opět v roce 1994 potvrdil svých 20 požadavků z r. 1961. V šestnáctém z nich se uvádí „s osudem sudetských Němců a jejich teritoria smí být „nakládáno jen s jejich výslovným souhlasem“. Ve čtvrtém je toto teritorium specifikováno: „Velikost tohoto území obnáší 25.775 km2.“ Pro neinformované, je to zhruba třetina území ČR.
Ústavněprávní bariérou těmto územním požadavkům jsou dosud i zmíněné dekrety, jejichž platnost potvrdil ve svém nálezu č.55/1995Sb. Ústavní soud ČR.
Psali jsme:
Pokud je ministr zahraničí ČR opakovaně na veřejnosti v rozporu i nálezem Ústavního soudu ČR označuje za zločinné, jednoho ze strůjců 28. října a hlavního představitele českého protihitlerovského odboje přirovnává k válečným zločincům, měl by premiér okamžitě navrhnout prezidentovi jeho demisi.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
